Fiat oživuje dávno zapomenutou značku, má to svůj logický důvod. Zanikla přitom už před 30 lety

Italský Fiat připomíná třicet let od konce zapomenuté automobilové značky Autobianchi. Její jméno nově ponese speciální edice malého modelu Pandina, za jejímž vznikem nestojí jen nostalgie, ale hlavně snaha zachránit historickou značku. Autobianchi přitom nebylo jen výrobcem stylových malých aut, ale také důležitou součástí technického vývoje Fiatu.

Italská automobilka Fiat 21. října 2026 představila speciální edici městského modelu Pandina s označením Tributo Autobianchi. Novinka připomíná třicáté výročí poslední registrace vozu Autobianchi Y10, kterým se v polovině devadesátých let uzavřela historie této pozoruhodné značky.

Novinka zaujme specifickým lakem Platino, možností dvoubarevného provedení s černou střechou a víkem zavazadlového prostoru odkazujícím na charakteristickou záď Y10, patnáctipalcovými koly z lehkých slitin, speciálním označením karoserie i hodnotnějším provedení interiéru ve světlém pískovém odstínu.

Oživení jména Autobianchi však nemá pouze nostalgické důvody. Podle italských médií souvisí také s místními pravidly týkajícími se dlouhodobě nevyužívaných automobilových značek. Jejich opětovné komerční použití tak může koncernu Stellantis pomoci chránit práva k historickému označení. Zkrátka to zajistí, že Autobianchi nebude moci použít nějaký jiný subjekt.

Především je to ale příležitost připomenout automobilku, která během čtyř desetiletí existence představila několik mimořádných vozů. Některé z nich dokonce pomohly určit podobu moderních malých automobilů.

Historie Autobianchi se začala psát v lednu 1955, její kořeny však sahají mnohem hlouběji. Základem se stala společnost Bianchi, kterou založil Edoardo Bianchi v Miláně už v roce 1885. Proslavila se především výrobou jízdních kol, ale od konce 19. století se věnovala také motorovým vozidlům.

Po druhé světové válce a vybombardování milánské továrny firma načas přerušila výrobu automobilů, k nimž se však v padesátých letech chtěla opět vrátit. Spojila proto síly s automobilkou Fiat a výrobcem pneumatik Pirelli. Výsledkem byl společný podnik Autobianchi, který využil původní továrnu Bianchi v Desiu nedaleko Milána.

Nová značka dostala zajímavé postavení. Mohla využívat osvědčenou techniku Fiatu, ale současně nabízela automobily s osobitějším designem a bohatší výbavou. Fiat díky ní mohl oslovit zákazníky hledající něco výjimečnějšího, aniž by musel vytvářet zcela nové technické základy.

Autobianchi však postupně získala ještě jednu důležitou úlohu. Stala se značkou, na jejíchž automobilech Fiat ověřoval konstrukční řešení, která později využil ve vlastní velkosériové produkci.

Přesně toto splňoval už první sériový model nové automobilky, Autobianchi Bianchina, uvedené v roce 1957. Technicky vycházel z legendárního Fiatu 500, který tehdy pomáhal motorizovat poválečnou Itálii. Bianchina ovšem nabízela výrazně elegantnější karoserii a působila jako automobil pro náročnější zákazníky.

Stejně jako Fiat 500 využívala vzadu uložený vzduchem chlazený dvouválec a pohon zadních kol. Zpočátku měla motor o objemu 479 cm³ s výkonem pouhých 11 kW. Důležitější než dynamika však byl její vzhled.

První provedení Trasformabile nabízelo shrnovací plátěnou střechu. Postupně přibyly uzavřená čtyřmístná Berlina, otevřený Cabriolet nebo praktické kombi Panoramica. Existovala dokonce užitková verze Furgoncino.

Bianchina dobře vystihovala proměny poválečné Itálie. V době rostoucí životní úrovně se automobil stával nejen dopravním prostředkem, ale také módním doplňkem a symbolem společenského postavení. Bianchina proto oslovovala i zákazníky, pro které byl obyčejný Fiat 500 příliš všední.

Později si získala také filmovou slávu. Červený kabriolet řídila Audrey Hepburnová ve snímku Jak ukrást Venuši z roku 1966. Poněkud odlišnou pověst pak Bianchině zajistil nešťastný účetní Fantozzi ze slavných italských komedií, jehož automobil pravidelně schytával jednu pohromu za druhou.

Během výroby vzniklo přibližně 275 tisíc vozů Bianchina napříč jednotlivými osobními a užitkovými karosářskými variantami. Pro mladou značku to byl důležitý úspěch, díky němuž se Autobianchi pevně usadila na italském trhu.

Zatímco Bianchina byla především elegantnější alternativou Fiatu 500, následující Autobianchi Primula měl mnohem větší technický význam.

Model představený v roce 1964 totiž využíval koncepci, která se později stala standardem evropských malých a kompaktních automobilů - motor uložený vpředu napříč a pohon předních kol.

Takové uspořádání nebylo úplnou novinkou, používaly jej již některé jiné automobilky. Primula se však odlišovala důležitým konstrukčním detailem. Zatímco třeba britské Mini mělo převodovku umístěnou pod motorem a využívalo společnou olejovou náplň, Primula naopak využívala převodovku umístěnou vedle motoru, s nímž tvořila kompaktní pohonný celek. Motor a převodovka přitom měly oddělené mazání.

Toto řešení umožňovalo vytvořit kompaktní pohonnou soustavu, která se dobře hodila pro příčnou zástavbu. Současně zjednodušovalo některé konstrukční a servisní otázky spojené s převodovkou. Právě tato koncepce se později rozšířila do velké části automobilového průmyslu.

Na vývoji se podílel slavný konstruktér Dante Giacosa. Zkušenosti získané s Primulou následně Fiat využil při přípravě vlastních automobilů, jako byl úspěšný Fiat 128, představený v roce 1969.

Primula navíc nabídla i praktickou karoserii s výklopnou zadní stěnou, která umožňovala dobře využít vnitřní prostor. Pokrokovost automobilu ocenili také odborní novináři. V evropské anketě Auto roku 1965 obsadil druhé místo.

Na podobnou technickou koncepci navázalo v roce 1969 také méně známé Autobianchi A111, čtyřdveřový sedan s pohonem předních kol.

Nejslavnějším automobilem značky Autobianchi se bezpochyby stala A112. Malý třídveřový hatchback debutoval na turínském autosalonu v roce 1969 a představoval výrazný posun proti dosavadní Bianchině.

Novinka vsadila na moderní koncepci s motorem vpředu a pohonem předních kol. Díky kompaktní karoserii, nízké hmotnosti a dobrému využití vnitřního prostoru se skvěle hodila do úzkých ulic italských měst. Přitom nabízela praktičnost, kterou starší malé automobily s motorem vzadu často postrádaly.

Autobianchi A112 navíc posloužila jako důležitý předstupeň Fiatu 127, jenž se začal vyrábět v roce 1971. Oba automobily pomohly prosadit moderní koncepci malého hatchbacku, která pak ovládla evropský trh.

Základní A112 používala čtyřválec o objemu 903 cm³ s výkonem 32 kW. Přesto dokázala díky nízké hmotnosti nabídnout překvapivě svižné svezení.

Zvláštní kapitolu historie A112 představuje sportovní provedení Abarth, které se objevilo v roce 1971. Vzniklo díky spolupráci Autobianchi se společností Abarth, proslulou úpravami malých fiatů a také závodními automobily.

První A112 Abarth mělo motor o objemu 982 cm³ a výkon 43 kW. Pozdější provedení s motorem 1 049 cm³ dosáhlo až na 51 kW. To možná dnes nezní nijak působivě, jenže při hmotnosti kolem 700 kilogramů šlo o velmi živý automobil.

Sportovní charakter podtrhovaly výraznější detaily karoserie, upravený interiér a především ochota měnit směr. A112 Abarth si proto získalo oblibu nejen mezi mladými řidiči, ale také v amatérském motorsportu a rallye.

Samotná A112 vydržela ve výrobě až do roku 1986. Během sedmnáctileté kariéry prošla několika modernizacemi a vzniklo více než 1,3 milionu exemplářů. Žádný jiný model Autobianchi takového úspěchu nedosáhl.

Poslední velkou novinkou automobilky se v roce 1985 stalo Autobianchi Y10. To navázalo na úspěšnou A112, ale přineslo zcela odlišný design i pojetí městského automobilu.

Technickým základem se stala platforma odvozená od první generace Fiatu Panda. Y10 však mělo působit jako podstatně hodnotnější automobil. Dostalo výrazně hranatou karoserii, nezvykle řešenou záď a především charakteristické černé víko zavazadlového prostoru, které kontrastovalo s lakem zbytku karoserie.

Právě tento detail se stal jedním z poznávacích znaků modelu a nyní se k němu vrací také Fiat Pandina Tributo Autobianchi.

Y10 se od běžných městských automobilů odlišovalo také interiérem. Nabízelo hodnotnější materiály, zajímavé barevné kombinace a na svou třídu nezvykle bohatou výbavu. V některých provedeních nechyběla elektricky ovládaná okna nebo klimatizace.

Zajímavostí byla rovněž spolupráce s módními značkami. V osmdesátých letech vznikaly speciální edice jako Y10 Fila nebo Missoni, které spojovaly automobilový design s italskou módou. Podobná spolupráce dnes není ničím neobvyklým, tehdy však podtrhovala výjimečné postavení Y10 mezi městskými automobily.

Vedle úsporných atmosférických motorů se objevila přeplňovaná verze Turbo a později dokonce provedení s pohonem všech kol.

Y10 zároveň znamenalo postupný konec samostatného Autobianchi. Zatímco v Itálii a některých dalších zemích se nadále prodávala pod původní značkou, na řadě exportních trhů nesla označení Lancia Y10.

Propojení s Lancií nebylo náhodné. Obě značky patřily do stejného automobilového koncernu a zaměřovaly se na zákazníky, kteří hledali osobitější automobily než běžné modely Fiatu.

Právě rozšíření nabídky Lancie byl nakonec hřebíčkem do rakve značky Autobianchi. V rámci postupné reorganizace značek uvnitř koncernu Fiat totiž Lancia převzala roli Autobianchi.

Fiat už během šedesátých let převzal zbývající podíly původních partnerů Bianchi a Pirelli a v roce 1968 získal nad Autobianchi plnou kontrolu. O rok později navíc převzal automobilku Lancia, čímž se obě značky ocitly pod jednou střechou.

Postupně tak začalo dávat větší smysl soustředit nabídku menších a prémiověji pojatých automobilů právě pod zavedenější značku Lancia. Autobianchi ztrácelo samostatné postavení a na zahraničních trzích toto jméno postupně mizelo.

Symbolickým okamžikem bylo také uzavření původní továrny v Desiu v roce 1992. Výroba Y10 pokračovala v jiných italských závodech, už ale bez původního průmyslového zázemí značky.

Posledním modelem nesoucím označení Autobianchi byla právě Y10, jejíž výroba skončila v roce 1995. Tím se uzavřela také historie značky používané na nových sériově vyráběných automobilech. Její místo následně převzala Lancia Y, představená rovněž v roce 1995.

Skutečným milníkem je pak až 21. říjen 1996. Tehdy byl podle oficiální tiskové zprávy Fiatu zaregistrován poslední vyrobený exemplář Autobianchi Y10. Automobil byl tedy vyroben dříve, ale do provozu byl přihlášen až později. Právě od této události Fiat odvozuje letošní třicáté výročí.

Tradice Autobianchi tím ovšem zcela nezmizela. Lancia Y a její nástupce Ypsilon pokračovaly v myšlence malého městského automobilu, který vedle praktičnosti nabízí také výrazný styl a určitou dávku luxusu.

Představení Fiatu Pandina Tributo Autobianchi automaticky neznamená, že by koncern Stellantis plánoval návrat samostatné automobilky. Nová edice je především připomínkou historického jména, které kdysi sehrálo důležitou roli při vývoji moderních malých automobilů.

Jméno Autobianchi se po třech desetiletích vrací v poněkud paradoxní roli. Zatímco kdysi Autobianchi pomáhalo Fiatu zkoušet technická řešení budoucnosti, dnes odkaz slouží především jako připomínka slavné minulosti. A právě ta ukazuje, že Autobianchi bylo mnohem víc než jen výrobcem luxusnějších verzí malých fiatů.