Článek
Designérům Toyoty skutečně nechybí odvaha. Na druhou stranu ani předchozí verze C-HR nebyla zrovna tuctová, mnozí jí předpovídali vlažné prodeje, protože takhle výrazné auto prostě mainstreamovému zákazníkovi nutně musí přijít příliš divoké. Jenže chyba lávky, první C-HR se prodávalo jako teplé housky a i v Čechách jste ho v jedné době potkali denně několikrát. Odvážný design nevadil ani tradičně konzervativním starším zákazníkům, kteří se stali hlavní demografickou skupinou kupující C-HR.
Sázím se nerad, ale vůbec bych se nedivil, kdyby stejný osud potkal i novou generaci. Vypadá skutečně skvěle, lidé se za ní na ulici otáčí, uznale pokyvují hlavou nebo hledají loga a nápisy, aby zjistili, co to vlastně jede. Nová generace je o něco širší než ta minulá, ale rozvor má stejný, a do výšky a délky se dokonce zmenšila. S tím souvisejí výhody i nevýhody. Ve městě se s Toyotou C-HR báječně manévruje. Bleskurychlé přehazování jízdy vpřed a vzad pouhým přepólováním elektromotoru usnadní parkování, stejně jako dobrý rejd a slušný výhled z auta.
Na druhou stranu prostor uvnitř, zejména co se týče cestujících na zadní sedačce, se nijak nezlepšil - ba naopak, mám pocit, že je o něco horší. Kufr také není zázračně velký, a když si objednáte lepší audiosoustavu se subwooferem a třeba také plug-in hybridní verzi s větším akumulátorem, objem kufru klesne pod 300litrovou hranici. Styl tady zkrátka dostal přednost před praktičností.
Na druhou stranu mě ale velmi překvapil podvozek. Přebírá jak přední nápravu typu MacPherson, tak zadní multilinkovou z předchozí generace, ale doplňuje je dospělejšími komponenty z větších modelů Camry a RAV4. Výsledkem je pohodlná, ale zároveň sebejistá jízda, Toyota se nedá rozhodit ani dynamičtějšími nájezdy do zatáček, přičemž vás zároveň nevybízí ke zbytečně rychlé jízdě. Tu totiž příliš nemá v lásce hybridní pohonný systém, kterému vyhovuje plynulost a rozvážnost. Více jsem se o tom rozpovídal ve videu.