Atmosféra, manuál a čtyřkolka: Ojeté Suzuki S-Cross 1.6 VVT je dnes ohroženým druhem

Hned na úvod přiznám, že ojeté Suzuki S-Cross jsme už nedávno testovali. Kolega Dalibor nalezl v autobazaru docela raritní kousek, takřka nejetý S-Cross s atmosférickou šestnáctistovkou, pohonem všech kol Allgrip a vcelku netypicky vybavený automatickou převodovkou variátorového typu. Byl z ní nadšený a já se mu vlastně ani nedivím. Když jsem ale narazil na tento více jetý exemplář s atmosférou, čtyřkolkou a manuálem, nemohl jsem prostě odolat.

Tento exemplář, který jsem si našel v nabídce AAA Auto, během svého dosavadního sedmiletého života pravidelně jezdil. V době testu svítilo na počítadle necelých 150 tisíc kilometrů, což je za ta léta celkem běžná hodnota u soukromých vozidel. Auto mělo jen jednoho předchozího majitele a jak jsem ze servisních záznamů odvodil, svou službu si odkroutilo zejména v oblasti Orlických hor. Tady se dobrá čtyřkolka hodí a současně i kvalitní antikorozní ochrana. Ta bývá u japonských automobilů typická achillova pata, nicméně konkrétnímu Suzuki se koroze velmi obstojně vyhnula.

Suzuki SX4 druhé generace s doplňkovým označením S-Cross se vyrábělo pro evropské zákazníky v maďarském závodě Suzuki Ostřihom. Kvalita zpracování auta rozhodně nepokulhává, protože ať už jsem v minulosti řídil ojetý Swift nebo poslední generaci Vitary, obě byla dobře zpracovaná, nikde v nich nic nadměrně neskřípalo či nepovrzávalo.

Současně mne u konkrétního žlutého vozu potěšil pohled na podvozek, prahy i na vnitřní strany lemů blatníků, kde zatím na S-Crossu nebyly žádné známky koroze. I šrouby na podvozku a v dalších exponovaných místech vypadaly dobře, vše by stále šlo snadno povolit. Antikorozní ochrana japonských aut se totiž během let pořád vylepšuje a u mnohých modelů včetně Suzuki S-Cross už není takovým strašákem jako kdysi.

Na druhou stranu nelze na automobily Suzuki pohlížet stejně jako na dražší vozy německých značek. Jsou trochu jednoduché, výbava není právě prostopášná a infotainment nepatří k těm nejmodernějším.

Všechna Suzuki působí velmi lehkým dojmem, protože ona ta auta také lehká jsou. Malý Swift nevážil moc přes tunu, praktický crossover S-Cross nemá (stav bez zátěže a náplní) ani dvanáct set kilogramů, a dokonce i do těžšího terénu určená Vitara nebyla žádným cvalíkem. Veškerá nedávná i současná produkce automobilky Suzuki pro Evropu, to jsou skutečně lehká a obratná auta.

I díky té nízké hmotnosti budou fanoušci automobilové techniky i řízení nadšení z toho, jak S-Cross jezdí. Auto není designově žádný krasavec, ale v zajímavé žlutozelené metalíze vypadá k světu. Jenže za volantem stejně nevidím, jak vypadá zvenčí, tím pádem to nemusím vůbec řešit. A po jízdní stránce nemám, co bych autu vytknul. Hodí se zejména na okresní silnice, zapadlé venkovské silničky a klidně i do města. Auto citlivě zatáčí, jeho jízdní vlastnosti jsou i na základní automatický jízdní mód čtyřkolky, který preferuje pohon přední nápravy, velmi neutrální a díky tomu se dá jezdit po členitých silnicích plných zatáček krásně plynule a taky docela rychle.

Dálnice na druhou stranu nejsou přirozeným prostředím Suzuki S-Cross s atmosférickou šestnáctistovkou. Tady brzy zjistíte, že dynamicky už jsou novější přeplňované motory jinde a současně i zpřevodování pětistupňové převodovky není na dálniční provoz úplně nejvhodnější. Tady Suzuki zkrátka akustickým komfortem i slabším pružným zrychlením vyloženě zklame.

Kde ale své majitele vůbec nezklame, je lehký terén. Se Suzuki jsem se vydal na rozblácené polní cesty a projel i jedno staveniště, kde při režimu „sníh/bláto“ nebyla limitem technika pohonu všech kol, ale čistě jen nájezdové úhly a světlá výška vozu. Suzuki je zespodu naštěstí docela šikovně oplastované, aby se toho příliš neodřelo nebo nezničilo. Samozřejmě kdo by auto využíval hojně po stavbách nebo v lese, udělá lépe, když si vybere Vitaru.

Systém pohonu všech kol funguje přes elektromagnetickou mezinápravovou spojku, která je umístěna před zadním diferenciálem. Systém vyhodnocuje přes snímače kol rozdíly v otáčení kol jednotlivých náprav a  v případě snížené trakce automaticky připojuje ta zadní. V režimu Sport, který také zostří reakci na plynový pedál, se pak zadní kola připojují vždy a v režimu „sníh/bláto“ je spojka trvale sepnuta a na zadní kola putuje vždy polovina výkonu. Byl jsem skutečně překvapený, jak dobře ten systém funguje, a pokud nezanedbáte údržbu, o které hovořil ve svém testu Dalibor, bude fungovat naprosto bez problémů a poruch.

Dle mého názoru je Suzuki S-Cross přesně tím typem automobilu, který na trhu nových vozů prakticky chybí. Mnoho motoristů touží po jednoduchém, bezproblémovém autě, které toho mnoho zvládne. A přesně takové je Suzuki. Vypadá sice obyčejně, nemá žádný módní tablet na přístrojové desce, ale místo toho pod kapotou ukrývá jednoduchý, při nezanedbávané základní údržbě takřka nesmrtelný čtyřválcový motor. A k tomu máte jako bonus velice funkční pohon všech kol, který se mimo město zkrátka hodí. Spotřeba paliva se během týdenního testu ustálila na hodnotě 6,6 litrů/100 km, což považuji za velmi slušný výsledek.

Prodejce si za konkrétní Suzuki říká cenu 279 000 Kč a to při aktuálních cenách nových vozů i ojetin s pohonem všech kol není vůbec špatné. Kolem hranice tří set tisíc se dá vybírat na českém trhu z několika desítek Suzuki S-Cross, které budou ve stáří šesti až osmi let. Většinou se jedná o auta s poměrně jasnou historií a málo předchozími majiteli. Jsou to auta, která většinou nejsou součástí firemních flotil, spíš jde o soukromá rodinná vozidla, čemuž odpovídá jejich stav i péče, kterou dostala. Nemá smysl Suzuki S-Cross doporučovat všem motoristům, třeba dálniční provoz není jeho doménou, ale pro mnoho českých rodin je naopak velmi chytrou volbou, jak zajistit osobní mobilitu na další dlouhé roky dopředu.