Současnost závodních simulátorů

Už je to pěkná řádka let, co jsem tátovi ztopil účet na Live for Speed a strávil bezesné noci kroužením s ostatními virtuálními závodníky v online světě. Tehdy byl pro mě vrcholem simulace stařičký volant Microsoft Sidewinder bez funkce Force-Feedback a bez řadicí páky, obstarožní LCD monitor a hra, která jako jedna z prvních počítala v reálném čase fyzikální model pneumatik.

Na jedné výstavě s automobilovou tématikou jsem pak za úplatu usedl na pár minut do pohybového simulátoru, kde s celou kabinou hýbaly hydraulické pístnice. Cena a náročnost takové legrace byla někde v nedohlednu, a i když byly možnosti pořád dost omezené a pohyb oproti dění ve hře značně zpomalen, měl jsem v té době zážitek jako blázen. A ke svému stolku s přimontovaným plastovým volantem jsem se pak vracel jenom hodně těžko.

Jenže doba pokročila a mně pan Přeučil z Racing Simulators.cz vnukl myšlenku, že při cenách současných technologií nemusí být pořádný domácí simulátor položkou ke zruinování rodinného rozpočtu. A co víc, virtuální fyzika pravověrných simulací, mezi které se řadí třeba i zkoušené Assetto Corsa Competizione, se posunula na takovou úroveň, že služeb simulátorů při rozličných formách tréninku využívají i závodní týmy. Tohle prostě není žádná hračka – z virtuálního závodění se stal seriózně pojatý sport.

Není pak náhodou, že virtuální závodníci – takzvaní „sim-raceři“ zajíždí prakticky stejné časy, jako jsou skuteční závodní jezdci schopni zajet se stejným autem na stejné trati. Tedy, většinou jsou ti virtuální závodní jezdci ještě o zhruba sekundu rychlejší, což je dáno absencí strachu z havárie. Přece jenom ve virtuálním světě můžete kdykoliv zmáčknout „escape“ a znovu se objevit v depu v nedotčeném autě s čerstvými pneumatikami. Tohle jde v reálném světě o něco hůř.

Takže jak vypadá současná podoba virtuálního závodění, u které navíc není vyloučeno ani domácí využití? Základem toho všeho je platforma, ke které je skrz pohybové akční členy (elektrické lineární aktuátory) posazen rám se závodní sedačkou, sloupkem volantu a plošinou pro pedály. Vše je samozřejmě nastavitelné, sedačka má pojezd a povolením šroubů lze doladit i vzdálenost a sklon pedálů a volantu. Za volant tedy usedám jako do závodního auta, do těsného objetí skořepinové sedačky. Pásy tu z patrného důvodu nejsou potřeba, dodají však na intenzitě pohybům, které se přenáší do sedačky.

Jak moc a v jakých směrech se umí rám se sedačkou a ovládacími prvky pohybovat, závisí na zvolené variantě simulátoru. Pohyblivost je udávána v „DOF“ (Degrees Of Freedom = stupně volnosti pohybu). To, v čem sedím, je vlastně střední varianta z řady francouzského Prosimu T1000, která má 3 DOF. Umí se tedy pohybovat ve třech osách. Přední akční členy dělají sklon dopředu a dozadu, a taky náklony do stran. Navíc je tu zadní člen, vychylující sedačku do strany, což simuluje vychýlení zádi auta při ztrátě adheze. Nejdražší a nejlepší simulátory pak umí 6 DOF, kdy se celá platforma umí pohybovat ještě nahoru a dolů, dopředu a dozadu a do stran.

Počet os pohybu je samozřejmě jednou ze zásadních složek, které určují cenu simulátoru. Druhou důležitou složkou je pak rychlost akčních členů, a samozřejmě i rozsah, v němž se pohybují. Mnou zkoušený simulátor vyjde se základními členy 84 126 korun. Při osazení výkonnějšími předními členy, které umožňují zrychlení 2G a až 44 pohybů za sekundu, pak cena povyskočí na 142 657 korun. Chcete-li víc stupňů volnosti, ceny rostou do násobků, až se dostaneme do sféry profesionálních simulátorů za půl milionu a více. Naopak nejlevnější pohybový simulátor s 2 DOF vychází na 54 168. Ke všem variantám je potřeba připočíst ještě sedačku za 8 tisíc (zvolíte-li tu od Prosimu a nebudete chtít využít vlastní) a samozřejmě volant s pedály a příslušenstvím, počítač, monitor a případně vybavení pro virtuální realitu. Co naplat, laciná zábava to není, ale berme v potaz, že se jedná o technicky velmi promyšlenou záležitost, která musí mít třeba vlastní řídí počítač a sofistikované rozhraní s hrou.

Dost ale ceníků – je čas na tu zábavnou část. Na oči si nasazuji brýle pro virtuální realitu a sluchátka, takže se náhle z pracovny pana Přeučila přenáším do kokpitu závodního McLarenu, který už zahřívá svůj motor v depu krátké varianty německého Nürburgringu. Nejde sice o moje první setkání s virtuální realitou, ale stejně mě realita celé scény dostává zas a znovu do kolen. Obraz malých displejů v brýlích sice není dokonalý (ve virtuální realitě pořád probíhá překotný vývoj), ale stejně máte pocit, jako „byste tam byli“. Hlavou se rozhlížím po dokonale věrné kabině závodního auta, a když se podívám dolů, vidím tělo a nohy, které jako by patřilo mně – jen je oděno do nehořlavé kombinézy.

Ještě než pravým pádlem pod volantem klapnu jedničku a rozjedu se, bylo by fajn zmínit jednu věc. Jak stárnu, přijde mi, že se u mě víc a víc projevuje takzvaná „kinetóza“ – tedy nevolnost z toho, když se liší pohyb vnímaný zrakem a středním uchem. Když se vezu v autě na místě spolujezdce, nemůžu si číst nebo koukat do mobilu, protože se mi udělá za chvíli špatně. A podobně špatně už se mi udělalo v minulosti i z virtuální reality, kdy se svět v brýlích rapidně pohyboval, ale já jsem reálně stál na místě.

Jenže světe div se, za nějakých 20 minut jsem obkroužil několik kol na Nürburgringu, nevolnost nikde a já si to vlastně naprosto skvěle užil. I když jsou možnosti simulátoru, který operuje na ploše 140 × 99 centimetrů se třemi akčními členy o zdvihu 150 milimetrů, pořád dost omezené, dostávám od „auta“ dost zpětné vazby. Cítím pohyby v tlumičích při zrychlení a brždění, cítím alespoň náznakem přetížení v zatáčkách a cítím, když se záď auta začne na výjezdu pod plynem poroučet do strany a předbíhat zbytek auta. A cítím samozřejmě i odezvu od volantu, který se chová jako v pravém autě. Do toho funguje naprosto skvěle a realisticky i technika vedení pohledu ve VR brýlích, takže se lze do celého zážitku vehementně ponořit. A protože se reálně pohybuji celý, kinetóza se nedostavuje.

Samozřejmě, že vjemy ze závodního auta zprostředkované simulátorem nikdy nebudou kompletní, ale důležité je, že jsou komplexní. Pohyby simulátoru, který je neustále v zápřahu a i při ustálené jízdě vykonává nekonečnou řadu malých pohybů a korekcí, v reálném čase naprosto přesně odpovídají tomu, co se děje s autem ve hře. Když se pak do toho přidá realistické rozhlížení a realistická odezva volantu, dá se už vážně mluvit o simulaci, a nikoliv jen o „hře“.

Samozřejmě, že pořízení kompletního simulátoru s veškerým příslušenstvím nevyjde nijak lacino, a abyste mohli od píky virtuálně závodit na takové sestavě, jakou vidíte na fotkách, utratíte se vším všudy nějakých 200 tisíc. Ale pořád je to výrazně levnější, než jezdit s velkým autem po velkých okruzích. A navíc tady máte tu nespornou výhodu – můžete závodit, nebo jen tak jezdit kdykoliv, kdekoliv a s čímkoliv.