Hlavní obsah

Současnost závodních simulátorů

Foto: Lukáš Volšický

Který závodní nadšenec by netoužil po možnosti kdykoliv vytáhnout libovolné auto, závodní či silniční, na libovolný závodní okruh na libovolném světadílu. A pak tam s ním jezdit libovolný počet kol. Na takové radovánky musíte být buď absurdně bohatí, nebo na to jít opačnou metodou – dostat ono auto i s okruhem k sobě do obýváku.

Článek

Už je to pěkná řádka let, co jsem tátovi ztopil účet na Live for Speed a strávil bezesné noci kroužením s ostatními virtuálními závodníky v online světě. Tehdy byl pro mě vrcholem simulace stařičký volant Microsoft Sidewinder bez funkce Force-Feedback a bez řadicí páky, obstarožní LCD monitor a hra, která jako jedna z prvních počítala v reálném čase fyzikální model pneumatik.

Na jedné výstavě s automobilovou tématikou jsem pak za úplatu usedl na pár minut do pohybového simulátoru, kde s celou kabinou hýbaly hydraulické pístnice. Cena a náročnost takové legrace byla někde v nedohlednu, a i když byly možnosti pořád dost omezené a pohyb oproti dění ve hře značně zpomalen, měl jsem v té době zážitek jako blázen. A ke svému stolku s přimontovaným plastovým volantem jsem se pak vracel jenom hodně těžko.

Jenže doba pokročila a mně pan Přeučil z Racing Simulators.cz vnukl myšlenku, že při cenách současných technologií nemusí být pořádný domácí simulátor položkou ke zruinování rodinného rozpočtu. A co víc, virtuální fyzika pravověrných simulací, mezi které se řadí třeba i zkoušené Assetto Corsa Competizione, se posunula na takovou úroveň, že služeb simulátorů při rozličných formách tréninku využívají i závodní týmy. Tohle prostě není žádná hračka – z virtuálního závodění se stal seriózně pojatý sport.

Foto: Lukáš Volšický

Simulátor by sám o sobě nebyl ničím bez softwaru, který na něm běží. V našem případě to byl titul Assetto Corsa Competizione

Není pak náhodou, že virtuální závodníci – takzvaní „sim-raceři“ zajíždí prakticky stejné časy, jako jsou skuteční závodní jezdci schopni zajet se stejným autem na stejné trati. Tedy, většinou jsou ti virtuální závodní jezdci ještě o zhruba sekundu rychlejší, což je dáno absencí strachu z havárie. Přece jenom ve virtuálním světě můžete kdykoliv zmáčknout „escape“ a znovu se objevit v depu v nedotčeném autě s čerstvými pneumatikami. Tohle jde v reálném světě o něco hůř.

Pohyb vyjádřený stupni volnosti

Takže jak vypadá současná podoba virtuálního závodění, u které navíc není vyloučeno ani domácí využití? Základem toho všeho je platforma, ke které je skrz pohybové akční členy (elektrické lineární aktuátory) posazen rám se závodní sedačkou, sloupkem volantu a plošinou pro pedály. Vše je samozřejmě nastavitelné, sedačka má pojezd a povolením šroubů lze doladit i vzdálenost a sklon pedálů a volantu. Za volant tedy usedám jako do závodního auta, do těsného objetí skořepinové sedačky. Pásy tu z patrného důvodu nejsou potřeba, dodají však na intenzitě pohybům, které se přenáší do sedačky.

Foto: Lukáš Volšický

Kompletní simulátor s ergonomií skutečného auta se vejde do rohu pokoje

Jak moc a v jakých směrech se umí rám se sedačkou a ovládacími prvky pohybovat, závisí na zvolené variantě simulátoru. Pohyblivost je udávána v „DOF“ (Degrees Of Freedom = stupně volnosti pohybu). To, v čem sedím, je vlastně střední varianta z řady francouzského Prosimu T1000, která má 3 DOF. Umí se tedy pohybovat ve třech osách. Přední akční členy dělají sklon dopředu a dozadu, a taky náklony do stran. Navíc je tu zadní člen, vychylující sedačku do strany, což simuluje vychýlení zádi auta při ztrátě adheze. Nejdražší a nejlepší simulátory pak umí 6 DOF, kdy se celá platforma umí pohybovat ještě nahoru a dolů, dopředu a dozadu a do stran.

Počet os pohybu je samozřejmě jednou ze zásadních složek, které určují cenu simulátoru. Druhou důležitou složkou je pak rychlost akčních členů, a samozřejmě i rozsah, v němž se pohybují. Mnou zkoušený simulátor vyjde se základními členy 84 126 korun. Při osazení výkonnějšími předními členy, které umožňují zrychlení 2G a až 44 pohybů za sekundu, pak cena povyskočí na 142 657 korun. Chcete-li víc stupňů volnosti, ceny rostou do násobků, až se dostaneme do sféry profesionálních simulátorů za půl milionu a více. Naopak nejlevnější pohybový simulátor s 2 DOF vychází na 54 168. Ke všem variantám je potřeba připočíst ještě sedačku za 8 tisíc (zvolíte-li tu od Prosimu a nebudete chtít využít vlastní) a samozřejmě volant s pedály a příslušenstvím, počítač, monitor a případně vybavení pro virtuální realitu. Co naplat, laciná zábava to není, ale berme v potaz, že se jedná o technicky velmi promyšlenou záležitost, která musí mít třeba vlastní řídí počítač a sofistikované rozhraní s hrou.

Foto: Lukáš Volšický

Pod menším monitorem vpravo je vidět počítač, na němž běží hra, vedle něj potom velkou „řídicí jednotku“ simulátoru. Červené tlačítko vedle volantu pak slouží na nouzové vypnutí simulátoru

Jako bych tam byl

Dost ale ceníků – je čas na tu zábavnou část. Na oči si nasazuji brýle pro virtuální realitu a sluchátka, takže se náhle z pracovny pana Přeučila přenáším do kokpitu závodního McLarenu, který už zahřívá svůj motor v depu krátké varianty německého Nürburgringu. Nejde sice o moje první setkání s virtuální realitou, ale stejně mě realita celé scény dostává zas a znovu do kolen. Obraz malých displejů v brýlích sice není dokonalý (ve virtuální realitě pořád probíhá překotný vývoj), ale stejně máte pocit, jako „byste tam byli“. Hlavou se rozhlížím po dokonale věrné kabině závodního auta, a když se podívám dolů, vidím tělo a nohy, které jako by patřilo mně – jen je oděno do nehořlavé kombinézy.

Foto: Lukáš Volšický

Ve VR brýlích vypadá každý jako z dystopického sci-fi filmu

Ještě než pravým pádlem pod volantem klapnu jedničku a rozjedu se, bylo by fajn zmínit jednu věc. Jak stárnu, přijde mi, že se u mě víc a víc projevuje takzvaná „kinetóza“ – tedy nevolnost z toho, když se liší pohyb vnímaný zrakem a středním uchem. Když se vezu v autě na místě spolujezdce, nemůžu si číst nebo koukat do mobilu, protože se mi udělá za chvíli špatně. A podobně špatně už se mi udělalo v minulosti i z virtuální reality, kdy se svět v brýlích rapidně pohyboval, ale já jsem reálně stál na místě.

Jenže světe div se, za nějakých 20 minut jsem obkroužil několik kol na Nürburgringu, nevolnost nikde a já si to vlastně naprosto skvěle užil. I když jsou možnosti simulátoru, který operuje na ploše 140 × 99 centimetrů se třemi akčními členy o zdvihu 150 milimetrů, pořád dost omezené, dostávám od „auta“ dost zpětné vazby. Cítím pohyby v tlumičích při zrychlení a brždění, cítím alespoň náznakem přetížení v zatáčkách a cítím, když se záď auta začne na výjezdu pod plynem poroučet do strany a předbíhat zbytek auta. A cítím samozřejmě i odezvu od volantu, který se chová jako v pravém autě. Do toho funguje naprosto skvěle a realisticky i technika vedení pohledu ve VR brýlích, takže se lze do celého zážitku vehementně ponořit. A protože se reálně pohybuji celý, kinetóza se nedostavuje.

Samozřejmě, že vjemy ze závodního auta zprostředkované simulátorem nikdy nebudou kompletní, ale důležité je, že jsou komplexní. Pohyby simulátoru, který je neustále v zápřahu a i při ustálené jízdě vykonává nekonečnou řadu malých pohybů a korekcí, v reálném čase naprosto přesně odpovídají tomu, co se děje s autem ve hře. Když se pak do toho přidá realistické rozhlížení a realistická odezva volantu, dá se už vážně mluvit o simulaci, a nikoliv jen o „hře“.

Samozřejmě, že pořízení kompletního simulátoru s veškerým příslušenstvím nevyjde nijak lacino, a abyste mohli od píky virtuálně závodit na takové sestavě, jakou vidíte na fotkách, utratíte se vším všudy nějakých 200 tisíc. Ale pořád je to výrazně levnější, než jezdit s velkým autem po velkých okruzích. A navíc tady máte tu nespornou výhodu – můžete závodit, nebo jen tak jezdit kdykoliv, kdekoliv a s čímkoliv.

Reklama

Sdílejte článek
Související témata: