Majitel týmu prozradil, kolik vlastně stojí závodění. A kdy je nejlepší začít

Závodit dneska může skoro každý. Stačí si koupit auto, přilbu, přihlásit se na nějaký volnější track day a předtím si pro jistotu zahrát videohru Assetto Corsa nebo Forzu.

Ale co když to s motorsportem myslíte opravdu vážně a chcete vy nebo vaše dítě soupeřit v závodech, které jsou na respektované úrovni? Pak je taková cesta daleko náročnější.

Abychom zjistili, co všechno je potřeba pro vstup do světa reálného motorsportu, oslovili jsme Václava Janíka, majitele týmu Janík Motorsport, který se závodění i výchově řidičských talentů věnuje už mnoho let.

Obecně se říká, že čím dříve dítě s ježděním začne, tím je to lepší, ovšem Václav Janík si myslí, že posadit někoho v 7 letech do motokáry může být spíš nebezpečné. Ideální věk pro začátky je podle něj 10 nebo 11 let, doporučené podniky pak juniorské motokáry nebo autokros.

Než se ale s dítětem vrhnete do víru motoristického sportu, navštivte už fungující profesionální tým nebo si aspoň někde půjčte motokáru. Občas se totiž stává, že závodění na papíře vypadá (baví) víc než potom ve skutečnosti.

Renomované závody vyžadují závodní licenci a souhlas rodičů, což je nejlepší řešit skrze autoklub. Technicky pak budete potřebovat samotné vozidlo (koupit, pronajmout), prostředky k dopravení vozidla na tréninky a závody, technické zázemí a čas na cestování.

V motokárách či autokrosu je vhodné setrvat nejvýše do 15 či 16 let, potom jít dál. Kdo si úvodní kariéru protáhne do 18 let, tomu v dalších štacích bude pravděpodobně ujíždět vlak.

Od 15 let smí mladí piloti jezdit ve formuli 4, od 16 let v cestovních vozech typu Renault Clio, případně postoupit do vyšší ligy autokrosu, pokud si místo asfaltu zvolili na začátku spíš bláto. Tyto podniky Janík doporučuje a považuje je za finančně nejdostupnější.

Tréninky a závody motokár jde zvládat klidně jednou za 14 dní, nejde o logisticky tolik náročnou věc, s výjimkou zimního období, kdy je potřeba jezdit do zahraničí. Finančně vyjde sezona v nejmladší kategorii na 100 až 200 000 Kč, vrcholné kategorie ale mohou stát klidně 2,5 milionu korun za rok. Na podobné peníze, plus minus, vychází i autokros.

Cestovní vozy typu Clio Cup jde se vším všudy zvládnout za 1,5 milionu korun za rok. Jestli ale jezdec hodně bourá, tak se to prodraží.

Formule 4 už je náročnější, protože potřebujete větší tým, logistiku a tréninky. Takové minimum, aby závodění dávalo smysl, je odjet 6 závodů a tréninků za sezonu, plus testování v zahraničí během české zimy.

I tak počítejte, že F4 nákladově vyjde od 3,6 milionu korun klidně do 12 milionů korun ročně.

Mladé talenty pak mají šanci postoupit (a začít vydělávat) do rallye, GT3 či třeba série Nascar (jezdí se i v Evropě). Cestou k profesionálnímu závodění může být i finanční podpora nebo rovnou přestup do některého z továrních týmů.

Slibnou dráhu jezdce však může přerušit nehoda, nedostatek financí nebo třeba špatný management (jedna z příčin, proč se Roman Staněk nejspíš nedostane do F1).

Neméně častým důvodem je vyhoření mladého řidiče, jehož závodění jednoduše přestane bavit. Václav Janík na to konto doplňuje, že závody jsou mnohdy snem víc tatínků než jejich potomků.

Závodit na úrovni můžete začít i v pozdějším věku. Kdo se na dráhu jezdce vrhne ve 30 nebo 50 letech, ten si našel hodně drahé hobby. V profesionálních závodech dokonce existují kategorie, kdy v týmech jezdí mladí i starší jezdci. A mladí talenti kolikrát učí „staré pardály“ závodit, čímž si přivydělávají.

Kluk ve věku 14 nebo i 21 let má šanci dohnat soupeře, kteří se motorsportu věnují odmala, ale musí na to dřít a musí mít dostatek finančních prostředků. Začít později je totiž vždy nevýhoda, jezdci chybí zkušenosti i návyky. O to víc musí trénovat, platit si kouče.

Jako doplněk na začátek nebo pro méně majetné Václav Janík doporučuje nějaký profi simulátor, který se dá pořídit do 100 000 Kč.

Také tvrdí, že není nutné startovat na motokárách, starší kluci se mohou uchytit v seriálech typu Twingo Cup nebo Seat Cup, které vyjdou zhruba na 300 000 Kč ročně. Administrativně je nutná jezdecká licence, kterou pořídíte například přes autoklub.

Kam až se to dá dotáhnout, když začnete jezdit v pozdějším věku? V rámci profesionálního závodění k cestovním vozům GT nebo prototypům, jaké jezdí například v rámci Le Mans. Naopak zavřené dveře máte ve formuli 1, formuli 2 nebo vrcholném rallye.

Jedním z praktických příkladů začátků závodění v pozdějším věku je syn Václava Janíka. Sám začal jezdit až ve 14 letech, přestože v prostředí motorsportu vyrůstal.

Když Janík junior přišel za tátou, že chce jezdit, tak dostal na výběr. Buď občasná sranda, nebo naplno, ale se vším všudy, včetně fyzické přípravy a mediální prezentace. Tehdy 14letý Vašek si vybral variantu B.

Začal na Twingo Cupu, nyní se přesunul do náročnějšího Clio Cupu, který patří k největším evropským podnikům. Jde o závod třiceti stejných aut, který ukazuje, kdo je dobrý pilot a kdo na vyšší příčky nemá. Podle Janíka staršího je Clio Cup skvělý odrazový můstek.

Janíkovci by mladého Václava rádi viděli ve východoevropském poháru cestovních vozů, kde Janík Motorsport aktuálně působí s vozy Hyundai Elantra N TCR.

Mladý talent však musí podávat stabilní výkony, první rok se ideálně držet v první polovině žebříčku, další roky stoupat až do top 5. Posun je podle stájového šéfa o výsledcích, komunikaci s inženýry a schopnostech nastavit si auto.

Oslovili jsme také samotného mladého pilota Vaška Janíka juniora, aby nám sdělil svoje dojmy a to, jak mu motorsport ovlivnil život. Přece jen do 14 let věku závodění v podstatě neřešil a otec jej do motorsportu nenutil.

Jaké pociťuješ rozdíly jako jezdec začátečník a jezdec pokročilý, který aktuálně jezdí Clio Cup?

Začínal jsem krátce na motokárách, potom závodil v Twingo Cupu. Všude jsem se něco naučil, vnímal, co se děje kolem, co dělá auto, jak jedu stopu, bylo toho hodně. Největší rozdíl je teď ten, že Clio má silnější motor a závodí se v něm jinak.

Ale jak už mám něco odjeto, tak se mi učí líp a lépe se soustředím na samotnou jízdu, protože základy už mám vesměs osvojené.

Co je podle tebe největší výzvou pro kluky, kteří přijdou k motorsportu v pozdějším věku?

Já osobně stále bojuju s nervozitou. Když je kolem 30 až 35 soupeřů, je to pořád nezvyk. A kdo je nervózní, ten může mít opožděné reakce, horší start a podobně.

Změnil motorsport na úrovni tvůj pohled na život nebo tvoje cíle?

Fyzická i silová příprava se u mě nezměnila, protože od mala sportuju. Ale výrazně častěji jezdím na simulátoru. Většinou to funguje tak, že přijdu ze školy, udělám si úkoly a jdu jezdit. Další den znovu, pak zase, pak jsou závody…

Motorsport na úrovni se dá provozovat v pozdějším věku, ale ti, kteří začnou od mala a vydrží, budou mít vždy výhodu. S posunem jezdce výše se zvyšuje i finanční náročnost, což se neobejde bez sponzorů. Talent jednoduše nestačí, správný management a hledání dalších angažmá je rovněž klíčové.

Kdo peníze neřeší, může se do podniků světové úrovně probojovat klidně v 50 letech a mít krásný (drahý) koníček. Na úplný vrchol to už ale nepůjde.