Hlavní obsah

Dakar 2020: Na plný plyn v dunách v závodním speciálu Martina Prokopa

Foto: Jan Červenka

Test v Emirátech byl hlavně o tom, aby znovuzrozený Shrek najel první ostré kilometry

3. 1. 2020

Panebože, už je to fakt hodně dlouho, kdy jsem se v autě bál. A teď je to tady zas. Sedím na sedadle spolujezdce v závodním speciálu s přezdívkou Shrek. Má pětilitrový osmiválec z Fordu Mustang, výkon přes 400 koní, sekvenční převodovku, pohon všech kol a absurdní zdvihy tlumičů. Martin Prokop s ním už v neděli odstartuje v dalším ročníku Rallye Dakar. Jedeme v dunách, v písku co se sype jako mouka, chvílemi vidím jen nebe, pak se suneme bokem a poté se spouštíme někam hluboko dolů. Mám strach, že se převrátíme a že se v tom písku budeme kutálet. Nepřevrátili jsme se. Místo toho jsme zapadli…

Článek

„Jendo, máš to se vším všudy. Takže ven z auta a makej!" Tohle je sice test, ale Martin Prokop se chová naprosto standardně jako při závodě. V drtivé většině případů zůstává za volantem a tohle je práce pro spolujezdce. Sakra. Nemusel jsem sice navigovat, ale musím hrabat. „Stačí když to vezmeš hlavně pod břichem, pak to půjde.“ Sakra! Hrabu holýma rukama, jde to relativně snadno, ale ten písek je neuvěřitelně rozpálený. No jasně, taky aby nebyl. Výfuk je vyvedený do boku pod prahem u spolujezdce a sáhnout na kryt podvozku z osmimilimetrového duralu, tak mám určitě puchýře na prstech. „Bacha, zvednu to.“ Shrek má na každé straně jednu hydraulicky ovládanou teleskopickou nohu a ta vyjíždí ven, boří se do písku a auto se zvedá. Pak druhá strana, Shrek se o pár centimetrů posunuje, ale pak opět končí na břiše. „Hrabej dál, ještě to zkusíme.”

Foto: Jan Červenka

I v dunách jezdí Martin Prokop na plný plyn. Kde to jde...

Hrabu. Hrabu a představuji si, jaké to asi je, když na sobě nemáte šortky a tričko, ale nehořlavé spodní prádlo, kombinézu a na hlavě helmu. Viktor Chytka, který bude dělat spolujezdce, mi už předtím říkal, že tohle jsou chvíle, kdy si spolujezdec uvědomí, jak důležitá je fyzička. Vlastě jsem přesvědčený, že musí mít ještě lepší kondici než řidič, protože na sedadle spolujezdce jen odevzdaně visíte v pětibodových pásech a jen odhadujete, kdy řidič šlápne na brzdu, na plyn, nebo trhne s volantem. Pak se zapadne, takže ven, hrabat, pak zase dovnitř a místo odpočinku znovu navigace.

„Bacha, zase to zvednu,“ ruší mi Prokop z mého rozjímá… hrabání. Shrek se opět zvedá, ale jsme přímo na hraně nejvyšší duny široko daleko a auto se tentokrát ani nehne. Nedá se nic dělat, ven jde i on a každý si bereme do ruky lopatu. Bolí z toho ruce i záda, ale alespoň tolik nepálí prsty a dlaně. Sundáváme vyjížděcí pásy, dáváme je pod kola, Martin jde zpátky za volant a já vzadu tlačím. To už jsou u nás i mechanici, kteří přispěchali na pomoc, a Viktor mi říká: „Pozor, blbě stojíš.“ O tři vteřiny později se zadní kolo prohrábne a ten plastový nájezd mě spolehlivě trefuje přímo do holeně. SAKRA! Rozráží mi kůži, bolí to jako čert a to ještě netuším, že modřinu tam budu mít víc jak týden.

Foto: Jan Červenka

V helmě a v kombinéze, když vás tlačí každá vteřina... Tohle jsou horké chvíle pro spolujezdce i řidiče

Jenže to, co bylo předtím, to byla jízda na horské dráze. Svezl jsem se s Martinem ve Shrekovi už jednou, na tankodromu v Jihlavě, domácí testovací dráze. Byly to extrémně intenzivní dvě minuty, kdy jsem vnímal hlavně to, jak fungují pneumatiky a podvozek. Zkráceno do jedné věty: to auto je jako větší speciál WRC. Bez přehánění. Ale tady v písku je to všechno úplně o něčem jiném. A hlavně jsem v autě víc než čtyřicet minut, to včetně té závěrečné hrabací vložky.

Nově postavený Shrek má pořád svůj charakteristický hrdelní řev osmiválcového motoru a nebýt restriktorů, bůhví, jaký by měl výkon. Slyšíte ho i ve sluchátkách v helmě, zní vzdáleně, ale přesto mocně. Jízdní pozice za volantem je přímo ukázková, ale spolujezdec má pod nohy vystrčený kus sekvenční převodovky Sadev, takže je má vyosené do boku. Místa tady vážně moc není.

Foto: Jan Červenka

Spolujezdec má před sebou navigační přístroje, na podlaze pak ovládá ještě ostřikovače, stěrače a tripmaster

Do bezpečnostních pásů se dostávám sám a utahuji si je tak těsně, jak to jen jde, protože vím, co mě čeká. Omyl. Po prvních třiceti vteřinách vím, že jsem sice přikurtovaný ukázkově, ale že o jízdě v písku nemám ani ponětí. Jsme asi sto padesát kilometrů pod Abú Zabí a je to tady jedno obrovské pískoviště, podobné terény čekají na závodníky i v Saúdské Arábii. Shrek letí bokem k nebi, sune se pískem, a když se podívám z bočního okna, svírá se mi žaludek. Už jsme snad sto metrů vysoko, teď jestli se budeme kutálet…

„Musí se pořád točit kola, pořád musíš jet,“ čte mi Martin myšlenky. Na rovinu mu říkám, že už jsem v autě dlouho neměl strach a on mě uklidňuje, že si zvyknu, že on to měl stejně. „Když jsem byl v písku poprvé, netušil jsem vůbec, co mě čeká. Učil jsem se to při své úplně první účasti Dakaru tak nějak za pochodu, hned druhý nebo třetí den jsem to hodil na budku. A pak znovu. Hodně mi pak pomohl právě Martin Kolomý, se kterým jsem v dunách strávil spoustu času.“

Foto: Jan Červenka

Pouštní písek nemá s tím říčním nebo kopaným nic společného. Je jako mouka

Koukám na to, jak auto vede. Nikdy to není přímo proti duně, ale vždy bokem. Pak přesně odhadnout kdy ubrat nebo rovnou zabrzdit na hraně, podívat se za ni, a teprve pak se přehoupnout přes hranu. „Když ubereš na hraně moc, zahrabeš se. Když to tam pošleš, nevíš co tě čeká a můžeš jít přes boudu.“ Dvojka, trojka, čtyřka… Letíme po písku, pak se mění písek, hrana duny, brzdy, trojka, dvojka, a pak zase do plynu, to když dunu sjíždíme.

Motáme se v oblasti těch největších dun Moreeb, kde se jezdí závody dragsterů, a protože je celá ta velkolepá aréna oplocená, nemůže Martin jet úplně tam, kam by chtěl. Už mi trochu otrnulo a tak se koukám, jak řídí. Jízda v dunách a na písku je úplně o něčem jiném co se stopy týče, ale na ovládání auta se nic nemění. Brzdí levou nohou, řadí dlouhou pákou sekvenční převodovky, ruce má skoro pořád na volantu, občas si přibrzdí do plynu, aby zatížil přední kola a vyžehlil tak nerovnosti. Největší rozdíl je ale v technice pohledu. Když jezdíte na okruhu nebo na klasické rallye, tak koukáte, kam chcete jet. Je to absolutní základ, něco, co učím každého na okruhu i v běžném provozu. Ale tady v poušti si všímám, jak Martinovi těkají oči a jak vytáčí hlavu. Musí neustále číst terén před sebou, protože neví, co přijde za okamžik. Potřebuje tak mít přehled o všech možných případných trasách. „Když nekoukám do itineráře, tak koukám společně s ním před sebe a hledáme cestu,“ říká mi pak Viktor Chytka, Prokopův spolujezdec na Dakaru, který nahradil zraněného Jana Tománka. „Říkám mu, jestli má jet na mě, nebo na sebe, je to o moc lepší než pravá nebo levá, protože v tom kalupu se můžeš ztratit, ale konečné rozhodnutí má stejně on jako řidič. Dělám mu druhé oči, počítám, i když dobrzďujeme do cíle, aby věděl, jak dlouho má mít ještě plný plyn… Tohle všechno jsou ty chvíle, kdy ukrajujete cenné vteřiny.“

Foto: Jan Červenka

A pojď mi HOP!

A ty jsou sakra důležité – není výjimkou, že i po třech stovkách ostrých kilometrů dělí závodníky od sebe jen pár sekund. Myslím na to, když se proplétáme dunami, před námi je panenský písek, žádné stopy. Tohle je prý to nejtěžší, protože si musíte číst stopu sami a nemáte se čeho držet. Na Dakaru se jede převážně podle azimutu, ale kvůli dunám nemůžete jet úplně rovně, takže je to neustálé hledání stopy a kličkování. Na druhou stranu nesmíte ani ztrácet čas a najíždět zbytečně moc metrů.

Shrek řve a proplétá se mezi dunami, jede na nich jako v tobogánu a já si už pomalu začínám zvykat. Upřímně si ale neumím představit, že bych tady seděl celý den. Je to jako kdyby vás zavřeli do mixéru. Martin mě bere ještě na jeden rovnější úsek, kde jedeme asi 130 km/h. Na té roletě a v písku mi to přijde jako ukrutná rychlost, maximálka je však ještě o padesát kilometrů vyšší. A pak zase duny, pár průjezdů pro fotografa, a pak to osudné zaváhání na hraně duny. „Moc jsem zpomalil, promiň,“ omlouvá se pak Martin večer. Podobné zaváhání ho v závodě může přijít draho. „V závodě bych ale takhle neubral. Tohle byl jen test.“ A na kolik procent to tedy tak bylo? „Tak na osmdesát,“ krčí rameny. „Nechtěl jsem už mechanikům přidělávat práci.“ Napadá mě zase jen to jedno: A SAKRA!

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.