Hlavní obsah

Kultovní akce v české režii: Výlet do oblak

Foto: Martin Suvarina

Výlet do oblak

24. 6. 2018

80 supersportů. 17 kontrolních stanovišť. Neznámá trasa a neznámý cíl. A všichni mají společný cíl - zachránit svět.

Článek

Dobře, dobře, perex je trochu nadnesený. Ale to schválně. Tohle je totiž hra. Hra pro velké kluky, co mají drahé hračky. Akce, která se stává kultovní záležitostí… Akce, která je o to zajímavější, že se odehrává s českými auty a v české režii. Advantage Season Opening se jela už popáté a v letošním roce prvně zavítala do Rakouska.

Když jedno brzké květnové páteční ráno potkávám v tunelu Blanka antracitový Aston Martin DB9 a pak před sebe pouštím pod Bulovkou červené Ferrari 599, je mi jasné, že jedu na čas. Ve Freyově ulici ve Vysočanech je vysokooktanová koncetrace na ještě vyšší úrovni, než tu bývá zvykem. Za pár desítek minut odtud postupně odstartuje dvanáct soutěžních týmů, dohromady víc než osmdesát aut. Pár přihlížejících se zastavuje s otevřenou pusou, zkušení fotolovci už jsou dávno na místě. Je na co koukat… 28x Ferrari, 23x Porsche, 11x Lamborghini, 7x Mercedes, 4x BMW, 3x Aston Martin, 2x Bentley a defilé uzavírá jedno maserati a jeden Jaguar. Vybral bych si. Ale vybrat si jen jedno by bylo sakra těžké. Takže jsem vlastně rád, že mám jasno - na následující tři dny mi bude dělat společnost černá 911 Turbo S a Jonáš, můj kámoš doktor. Jsem připraven na všechno. A bude to potřeba - nikdo kromě organizátorů - totiž neví, co nás čeká a kam jedeme. Jisté je jen to, že celá ta akce má mít příběh, že spolu jednotlivé týmy soutěží a že červený interiér v 911 je zločin.

Foto: Martin Suvarina

Sraz byl v pátek brzo ráno. Supersporty zablokovaly Prahu.

Popravdě, cítím se trochu nesvůj. Znám tady jen pár lidí a Turbo generace 997 je sice extrémně rychlé auto, ale ve společnosti Lamborghini Aventador, které s námi jede v týmu, působí jako šedá myš. Naštěstí se rychle ukazuje, že náš bleděmodrý tým tvoří parta fajn lidí, kteří si na nic nehrají. A my s Jonášem začínáme stylově - ztrácíme se hned na druhých semaforech. Naštěstí první indicii jsme uhádli naprosto v pohodě a na parkovišti u hradu Zvíkova se potkáváme s ostatními členy týmu, a tak může Jonáš hned uplatnit svoje doktorské znalosti - při plnění prvního úkolu se nám dostává školení, jak dát první pomoc, a hned poté máme zachránit kolegu agenta, který nám předává extrémně důležitou zásilku… Okamžitě mi dochází, že tohle bude vážně víc než jen projížďka. Teď už v koloně aut míříme do další destinace, tentokrát je to informační centrum jaderné elektrárny Temelín!

Zní to zlověstně, ale jestli jste někdy brousili okresky v tomto kraji, tak víte, jak pěkné zatáčky tady jsou. A zcela evidentně tady bydlí i fajn lidé, když projiždíme vesnicemi, tak se z běžného pátečního dopoledne stává zcela evidentně malý svátek. Tolik vztyčených palců už jsem dlouho neviděl, příjemný závan toho, že radost z hezkých aut ještě nezmizela.

Foto: Martin Suvarina

Zní to divně, ale tady začala ta správná zábava

Být to všechno ve skutečnosti, tak nás ta radost záhy přejde. Stáváme se totiž nechtěnými účastníky pochybného vojenského experimentu, při kterém dochází k explozi a úniku radiace, a tak děláme to, co bychom udělali bez ohledu na to, jestli je to hra nebo skutečnost - zdrháme! Kdyby to bylo ve skutečnosti, chtěl bych sedět v autě, jako je třeba Range Rover, to abych nemusel moc řešit, jestli mám jet po silnici, nebo prostě jen rovně, ale kdo ví, jestli by to Turbo nebylo lepší. Jede totiž jako střela. Protože jedeme v koloně, a protože jsme trochu nesví, jak tady nikoho moc neznáme, tak většinou vlajeme na samém konci naší malé sedmičlenné kolony, což znamená, že na to musíme pěkně šlapat. Máme ale k dispozici 530 koní, 700 newtonmetrů a pohon všech kol, takže to není žádná velká dřina. Když vidím, s jakou ochotou naskakují číslice na digitálním rychloměru, kdy kilometry nepřeskakují po jednotkách ale desítkách, říkám si, že nikdo na světě nemůže potřebovat rychlejší auto. Už takhle mám řidičák zelený strachy.

Další úkoly následují. Přejíždíme do Rakouska, učíme se rozdělávat oheň pomocí křesadla, stavíme improvizovaný filtr na čistou vodu, střílíme z foukaček na terč a představujeme si, že lovíme večeři… A do toho neustále sbíráme indicie, abychom věděli, kam jet dál, protože cíl cesty znají jen organizátoři, a my musíme vždy rozkódovat další dílčí cíl a vybrat tu správnou cestu. Naštěstí někteří členové našeho týmu jeli Season Opening už vloni, a tak mají v telefonu chytrou aplikaci, která nám značně usnadňuje navigování. Zorientovat se jen podle údajů zeměpisné šířky a délky, to totiž jen tak z hlavy nikdo nedáváme a navigace v porsche nám to nijak neusnadňuje. Když najíždíme na dálnici, tiše doufáme, že držíme správný směr. Naštěstí se můžeme za chvíli zeptat na cestu, náš sedmičlenný konvoj se totiž zalíbil podivnému superbu, ze kterého se vyklubala dálniční hlídka. Uniformovaní chlapíci jsou nekompromisní… Stahují nás z dálnice, staví nás hezky stranou a bez dlouhých cavyků jdou na věc. Trochu trnu. Ať dostaneme pokutu za cokoliv, od jízdy v koloně, přes překročení povolené rychlosti až po to, že jedeme ilegální závod (to jsem netušil, že organizátoři vyjednali povolení), tak její výše bude nepochybně odpovídat pořizovací ceně aut, ve kterých jedeme, a tak budu následující dva roky jen o chlebu a vodě. Nebo v kriminálu. Naštěstí se rychle ukazuje, že strážci zákona jsou v pořádku a že jestli jim něco vadilo, tak to není nic z výše uvedeného, ale fakt, že jedeme příliš blízko sebe. A mají jasno i o výši sumy - 70 eur za auto, což se dá akceptovat jako drobný příplatek k dálniční známce. Všem nám odlehlo.

Foto: Martin Suvarina

Takové běžné hotelové parkoviště...

Večer tohle všechno vstřebáváme na hotelu a čekáme, co bude zítra. Jsme v podhůří Alp, nikdo pořádně přesně neví kde, protože jedeme jen po jednotlivých stanovištích a nehodláme si hru kazit. Druhý den ráno se dozvídáme jen lakonické „Máte se na co těšit… A pozor, klouže to!“ O pár kilometrů později, na uzoučké zpoplatněné silničce, kterou z jedné strany lemují skály a z druhé řeka, už víme, o čem byla řeč. Jemně mží, silnice je kluzká jako led a Turbo s pohonem všech kol se ukazuje jako dobrá volba. Jestli jsem ještě včera v tunelu trochu záviděl majiteli aventadoru, tak teď bych nechtěl být na jeho místě…

Plnění dalších úkolů pokračuje, hodí se vojenská průprava i poznatky z pionýra, stejně jako internet. Ale hlavně - jestli nám včera přišla zvolená cesta jako parádní, tak dnes je vysloveně skvostná!

Motáme se po horských údolích, šplháme přes hřebeny a tušení mě neklame - poslední horský pas, který nás čeká, je zároveň nejslavnější silnice v Evropě. Grossglockner! Celé jméno téhle 48 kilometrů dlouhé horské dráhy je Großglockner Hochalpenstraße a ještě před pár dny bylo zavřeno - průměrná sněhová nadílka činí až pět metrů, ale silnici otevřeli včera odpoledne, a tak si můžeme užít jak zatáčky, tak neskutečné výhledy. Místy mokrý asfalt se příležitostně vine sněhovými poli a na dvou místech je silnice ještě doslova vyfrézovaná v závějích. Takhle brzy jsem tady nikdy nebyl. A snad ještě nikdy jsem tady nebyl, když tady bylo tak málo aut…

Foto: Martin Suvarina

Zbytky sněhu a mokrá silnice na Grossglockneru mohla nezkušené řidiče vystrašit

Správě hádáte, že to mohlo dopadnout jedním jediným způsobem. Přepnout do sportovního režimu, tlumiče vrátit zpátky do měkka, kdo by zbytečně riskoval, a pak prostě jen šlápnout na plyn. Turbo S vystřelí jak dělová koule. Zachovám se velmi neslušně a opuštíme náš tým, do vysílačky jen hlásíme, že se potkáme až nahoře, nebo už nikdy. Podle průvodce vede na vyhlídku v 2571 metrech nad mořem 26 číslovaných zatáček, ale ve skutečnosti jich je podstatně víc. Od vraceček, přes zatáčky před horizont až po ty opravdu rychlé. Provoz v protisměru je nulový a jediné, na co si musíme dávat pozor, jsou místa, kde se valí potoky vody z tajícího sněhu. Turbo se předvádí jako pouliční děvka, plive do výfuků, štěká, občas se zavlní v bocích a křičí na celý svět - pořádně mě drž a šlápni na plyn!

Když vyjedeme na samý vrchol, mám srdce až v krku. Jonáš je trochu bledý a blekotá něco o tom, že to bylo fakt rychlé. Necháme motor, aby se v klidu vydýchal, teplota okolního vzduchu je pouhých pět stupňů, ale nás hřeje adrenalin. Nekonečně dlouho čekáme na ostatní, ale pak už se ze zatáčky vynořuje žlutý aventador a následuje zbytek naší party. Povinné fotky, plácání se po ramenou a pak už je sjezd z kopce dolů, při kterém dostanou pořádně zabrat jak brzdy, tak naše uši - praská v nich stejně jako práskaly výfuky cestou nahoru.

A pak už jen malebné horské údolí, nádherný hotel, parkoviště naplněné těmi nejkrásnějšími auty a slavnostní vyhlášení, na kterém se dozvídáme, že náš tým skončil v Advantage Season Opening 2018 na luxusním třetím místě!

Foto: Martin Suvarina

Leoš Mareš stihnul všechno - závodit i moderovat

Druhý den ráno si dáváme ještě závod na motokárách na venkovní dráze a pak cesta domů… Bylo to perfektní! Za dva dny jsme najeli cca 1800 kilometrů po těch nejlepších silnicích a ve vybrané společnosti. Zažili jsme spoustu zábavy i adrenalinu. Bojovali jsme v jednotlivých disciplínách, ale zároveň jsme se kochali a užívali řízení. Potvrdili jsme si, že 911 Turbo S patří k těm nejrychlejším autům v reálném světě a s povděkem jsme kvitovali, že všechny vozy dojely bez ztráty kytičky. Tohle byl Advantage Season Opening. Luxusní akce s luxusními auty. Děkujeme.

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama