Hlavní obsah

Graham Hill – dvojnásobný šampion F1 a držitel trojkoruny

Foto: Lotus
sobota 05:00

Většina si ho nejspíš pamatuje podle jeho dokonale upraveného tenkého kníru, ti zkušenější v něm vidí dvojnásobného mistra světa a jediného držitele trojkoruny. Životní příběh Grahama Hilla je však daleko zajímavější a barvitější. Začal se psát přesně 15. února 1929…

Článek

Většinou to jsou naprosté maličkosti, které vám dokážou změnit život – dopis informující vás o dědictví po strýčkovi z USA, jeden pohled do očí vaší budoucí manželky nebo přehlédnutý autobus při přecházení ulice. Pro Grahama Hilla to byla reklama v časopisu Autosport, v němž závodní škola Universal Motor Racing Club nabízela za pět šilinků svezení v monopostu Cooper 500 F3. Tehdy čtyřiadvacetiletý Graham s čerstvě zaschlým inkoustem na řidičáku zamířil na okruh Brands Hatch, kde si zaplatil čtyři kola. Když se vrátil do boxů, přesně věděl, co chce v životě dělat – závodit.

Splněný sen o Formuli 1

Cesta za volant pro Grahama vedla přes dílnu mechaniků. Před tou osudovou jízdou, která mu převrátila život vzhůru nohama, totiž sloužil v námořnictvu, kde se na lodi HMS Swiftsure díky své šikovnosti a zručnosti vypracoval až na pozici šéfa strojovny. Jeho schopnosti a trochu podlézání Colinu Chapmanovi ho pasovalo do role mechanika týmu Lotus, kde si rychle udělal skvělé jméno. Jenže víc ho to přeci jen táhlo za volant…

Foto: Lotus

Do závodění se okamžitě zamiloval a chtěl jezdit se vším, co mělo kola

Řídil všechno, co se mu jen dostalo do rukou – včetně monopostu Formule 3 nebo Jaguaru C-Type – až konečně v roce 1958 dostal důvěru od Chapmana a usedl do monopostu Formule 1. Debutoval v náročném závodě v Monaku a část závodu se pohyboval i mezi prvními šesti jezdci, než mu v 69. kole upadlo zadní kolo a on musel závod vzdát. Ale už byl jednou nohou ve velkém kolotoči jménem F1 a své šance se rozhodně nechtěl vzdát.

Foto: Lotus

Graham Hill v Lotusu 12 při svém debutu v Monaku 1958. Závod nedokončil, ale světem F1 byl naprosto polapen

Nikdy se nevzdávej

Graham Hill byl v mládí veslařem slavného klubu London Rowing Club (barvy klubu inspirovaly design Hillovy závodní helmy – černé s osmi bílými pruhy jako vesly osmiveslice) a kromě sportovních úspěchů se tu také setkal se svou manželkou Bette, se kterou měli později tři děti – syna Damona a dcery Brigitte a Samanthu. Veslování ho ale především naučilo hodně o sobě samém: „Myslím si, že veslování je skvělý sport na budování charakteru – musíte mít hodně sebekázně a velké odhodlání. Sebekázeň, kterou jsem získal během veslování, a také postoj „nikdy se nevzdávat“ mi pomohly v těžkých letech.“

Foto: Lotus

Svým vzhledem i chováním byl vždy dokonalý gentleman

Těmi těžkými léty myslí třeba hned první čtyři sezóny ve Formuli 1, které byly spíš frustrující – většinu závodů ani nedokončil. Často kvůli nechvalně pověstné nespolehlivosti Chapmanových monopostů. Právě proto se s týmem Lotus po třech sezonách rozloučil a přestoupil ke stáji BRM (závodící tehdy pod názvem Owen Racing Organisation). Hodně lidí ho od tohoto kroku odrazovalo, pro Grahama to však byla příležitost k novému začátku. A využil ji dokonale. Díky svým technickým a konstrukčním znalostem týmu pomohl vyvinout monopost BRM P48, jejich první vůz s motorem vzadu, který následně vylepšili novým motorem 1,5 V8 pro specifikaci P57. Tak se zrodilo vítězné auto.

Foto: Lotus

Na vítěznou vlnu naskočil Hill až s monoposty BRM, které sám pomáhal navrhovat

První mistrovský titul

Ze stáje pohybující se na chvostu výsledkové listiny je najednou leader pole a Graham Hill se z outsidera prakticky přes noc stal favoritem na mistrovský titul. A také si ho vyjel (to byla sezona 1962), když porazil Jima Clarka, Bruce McLarena, Johna Surteese, Dana Gurneyho a další velikány té doby. S nimi se pral o titul i v dalších třech sezonách, ale vždy z toho byla nakonec jen stříbrná medaile – jednou vyhrál Surtees, dvakrát Clark.

Foto: Lotus

Získal přezdívku „Pan Monako“ – vyhrál tu totiž hned pětkrát. Jeho závodní kariéra v F1 tu začala a o 18 let později také skončila

Právě kvůli charismatickému, nesmírně talentovanému a všemi obdivovanému Jimu Clarkovi přichází Graham Hill zpátky do Lotusu. A to poté, co se BRM propadlo zpátky do výsledkové mizérie. Zatímco si ale Clark v roce 1967 dojel pro celkové třetí místo, Hill se znovu pral s nespolehlivostí revolučního Lotusu 49 (motor byl poprvé použit jako strukturální součást šasi), jenž pomáhal vyvíjet, a výsledkově spíše paběrkoval (dvě druhá a jedno čtvrté místo, osm závodů nedokončil). Pak však přišla osudová sezona 1968.

Foto: Lotus

Jim Clark a Graham Hill – ze soupeřů se stali skvělí parťáci

Druhý mistrovský titul

Clark a Hill sezonu otevřeli prvním a druhým místem ve Velké ceně Jižní Afriky na okruhu Kyalami. Jenže pak přišlo mlhavé a deštivé dubnové ráno na německém okruhu Hockenheim, kam si oba borci týmu Lotus (a řada dalších konkurentů z F1) přijeli zazávodit ve Formuli 2. Místo dalšího drtivého vítězství však přišla tragická havárie Clarka, která otřásla celým závodním světem. Jim Clark byl totiž i mezi zkušenými piloty F1 obdivován jako neobyčejný talent s obrovským citem pro svůj vůz (což bylo při závodění s rychlými, ale křehkými Lotusy klíčové), ale i pro závodění samotné. Když teď i jeho dostihla zubatá s kosou, všichni velmi dobře pochopili, že se to může stát stejně snadno kterémukoliv z nich…

A právě v této chvíli Graham Hill prokázal svůj obrovský charakter. Byl to právě on, kdo musel po závodě u trati sbírat zbytky rozbitého Clarkova monopostu. Byl to právě on, kdo musel dát dohromady tým a namotivovat ho do zbytku sezony, když se Chapman zdrcený smrtí svého oblíbence stáhl do ústraní. Byl to právě on, kdo se musel posadit zpátky za volant monopostu, nad jehož spolehlivostí a bytelností visel velký otazník, a vyrazit do boje. A Graham do toho vletěl na plný plyn. Když pak v rozhodujícím posledním závodě sezony porazil Stewarta a Hulmeho a vybojoval druhý titul, věnoval ho památce Jima Clarka.

Foto: Lotus

V roce 1969 se už začalo experimentovat s přítlačnými křídly

Po triumfu přišel sešup

Do sezóny 1969 odstartoval po boku nadějného mladého Jochena Rindta a získal své páté vítězství v legendární Velké ceně Monaka, svém oblíbeném závodě. „Monte Carlo je jeden z nejtěžších okruhů světa, protože malá chyba může znamenat dotyk kola s obrubníkem, utržení zavěšení nebo roztočení formule, které pak obvykle končí nárazem do pevné překážky. Navíc je extrémně obtížné na předjíždění. Musíte se na předjetí připravovat celé kolo, nebo i více kol dopředu, vyžaduje to spoustu strategického plánování,“ vysvětloval Hill. Tehdy ještě netušil, že je to jeho úplně poslední vítězství v F1.

Foto: Lotus

Konstruktér Colin Chapman těžil z Grahamových zkušeností s mechanikou

Na konci sezony při závodu v americkém Watkins Glen našemu závodníkovi praskla pneumatika a Hill si při hrůzostrašné nehodě zlomil obě nohy. I doktoři byli překvapení, že se dokázal vrátit do kokpitu a pokračovat v závodění – dalších šest sezón! Jeho výsledky však měly klesající tendenci a poslední tři sezony už jezdil spíš jen pro radost, dokonce si kvůli tomu založil vlastní tým Embassy Racing.

Závodní helmu pověsil na hřebík ve chvíli, kdy se v roce 1975 do svého oblíbeného závodu v Monaku nedokázal ani kvalifikovat. Kde jeho závodnická hvězda poprvé zazářila, tam i definitivně zhasla – po neuvěřitelných 18 sezónách a 179 odjetých Velkých cenách.

Foto: Lotus

Nehoda ve Watkins Glen byla skutečně ošklivá. Málokdo čekal, že z ní Graham vyvázne živý

Jediný držitel trojkoruny

Ani ošklivá havárie ve Watkins Glen Hillovu touhu po vítězství neoslabila, což dokazuje triumf v Le Mans z roku 1972, kdy si s Henri Pescarolem ve speciálu Matra-Simca dojeli pro první místo. Pescarolo byl nejdřív kvůli Hillově věku proti (tehdy mu bylo už 43), ale po závodě o něm řekl: „Od první chvíle jsme se spřátelili, byl to skvělý chlap. A na okruhu byl za všech podmínek zatraceně rychlý. Jeho rychlost v noci byla jedním z důvodů, proč jsme Le Mans vyhráli. Graham byl opravdová legenda.“

Foto: Matra-Simca

Vítězství v Le Mans si Hill vyjel až při své desáté účasti na slavném závodě

Tou se stal i proto, že se jako jediný závodník světa stal držitelem trojkoruny, tedy vítězem nejslavnějších závodů světa – Velké ceny Monaka, čtyřiadvacetihodinovky Le Mans a Indy 500. Vítězství ve staré cihelně vybojoval již v roce 1966, když porazil Clarka a Stewarta. Vedle toho si vyzkoušel ještě závody cestovních vozů (například vyhrál svou třídu s Porsche 718 RS na Targa Florio) a sportovních prototypů, dokonce i slavnou Rallye Monte Carlo (s Ferrari 330P skončil druhý).

Smrt přišla z nebe

Graham Hill nebyl nejlepším, nejrychlejším ani nejslavnějším jezdcem své doby. Přesto se díky rozsahu svých schopností zapsal do historie motorsportu zlatým písmem – byl to skvělý jezdec, ale také zkušený technik, dokázal jezdit agresivně, ale ne za hranou, byl striktní profík, ale uměl se i smát a dělat si legraci sám ze sebe. Jeho největší devizou však byl ohromně silný charakter a nezdolná vůle. Díky tomu všemu, a troše toho nezbytného štěstíčka, se mu podařilo přežít nejkrvavější éru F1.

Přesto byla jeho smrt tragická – 29. listopadu 1975 za kniplem letadla Piper při nepovedeném přiblížení na letiště Elstree narazil v noci a v husté mlze do stromu na blízké golfovém hřišti. O život přišel on a pět jeho kolegů z jeho závodního týmu, když se vraceli z testování na okruhu Paul Ricard ve Francii. Graham tak nikdy neviděl svého syna Damona, jak po jeho vzoru usedá do kokpitu F1 a získává svůj vlastní mistrovský titul. Škoda, byl by na něj určitě neskonale hrdý.

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama