Hlavní obsah

Pomoc Ukrajině za volantem: Vyrazili jsme na hranici a do bezpečí dovezli ženy, děti i buldočka

Foto: Petr Jeřábek

Na výpravu s cílem pomoci válkou zasažené Ukrajině jsme nasadili pět mikrobusů a další tři osobní auta a vydali se s nimi až na nejvýchodnější cíp Slovenska

Za normálních okolností bych připravoval nějaký víkendový článek o sportovním autě anebo se jen bavil za volantem. Stejně tak by to měli i mí dobří přátelé, se kterými podnikáme v sezoně výlety a sdílíme automobilovou vášeň. Jenže svět se změnil a s ním i priority. Ze skupinového chatu na whatsappu se stala spontánně skupina, která najednou řeší kde a jak podat pomocnou ruku lidem z napadené Ukrajiny.

Článek

Úplně na začátek vám prozradím, že vážně nemá smysl podnikat cokoli na vlastní pěst, jezdit se dívat k ukrajinsko-slovenské hranici a mít pocit, že tam budu něco platný. Tam byste akorát překáželi těm, kteří se snaží organizovat hladký průběh odbavení cestujících, kteří z Ukrajiny prchají do bezpečí. Hrstka dobrovolníků se jim snaží čekání venku, v mraze co nejvíc zkrátit a čumilové by jen překáželi.

To jsme pochopili i my a přes jednoho našeho kamaráda, který je původem z Ukrajiny, začali telefonovat na různá místa a organizovat. Ve skutečnosti tu patří velké díky právě Jaroslavovi, který se stal vedoucím naší výpravy, a jen díky němu měla naše mise, tedy dokonce dvě cesty, které jsme zatím skupinově podnikli, takovou efektivitu. Sami skutečně nic nezmůžete. Místo před hranicemi svým automobilem či dodávkou nesmíte blokovat a k rychlému vyřízení předání humanitární pomoci, kterou vezete, a vyzvednutí lidí, které povezete do Česka, potřebujete dobrého koordinátora.

Foto: Petr Jeřábek

Kamarádi při práci, jak jsem je doposud neznal; typicky jako skupina rádi řešíme výlety s našimi sportovními auty, dnes se snažíme organizovat co nejhladší průběh převozu uprchlíků z Ukrajiny do bezpečí

Koordinátoři pomoci jsou klíčoví lidé

Naše skupina komunikovala s organizací Červeného kříže a koordinátory, kteří jsou na místě na slovenské, polské či maďarské straně hranice neustále přítomni. Jsou to vesměs mladí kluci a holky, kteří jsou neustále na telefonu, tráví celé dlouhé dny venku, řeší situaci, dávají instrukce, říkají vám, kam máte přesně dojet, když už je váš konvoj automobilů na cestě. Slovensko-ukrajinská hranice má dva hraniční přechody: Ubľa a Vyšne Nemecké. Situace se na obou z nich během několika hodin může měnit a koordinátor vás pošle buď na jedno, či druhé místo, kde je o vaši pomoc aktuálně velký zájem. Jedete tam, kde jsou ženy, děti i starší lidi, kteří nemají, kdo by je vyzvedl, čekají a potřebují si sednout do tepla vyhřáté naftové dodávky a odjet konečně pryč.

Foto: Jaroslav Celujko

Až na místě opravdu zjistíte opravdový rozsah katastrofy a do další cesty vám dodá energii fakt, že děláte konečně i nějakou smysluplnou věc

Málokdo z těch, které povezete, umí anglicky a opět se vám hodí mít s sebou ve skupině jednoho nebo dva lidi, kteří ideálně z Ukrajiny pocházejí a dokáží vašim pasažérům vysvětlit, že se nemusí bát, že je bezpečné se s vámi nechat odvézt až do České republiky a že je vaše nabízená pomoc skutečně nezištná. Ono si to celé uvědomíte, až když na těch hranicích jste, vidíte ty lidi, výrazy v jejich tvářích a dolehne na vás celá realita toho, co se děje. Byť někteří anglicky mluví, nečekejte, že mají sílu nebo myšlenky na to se s vámi vybavovat a povídat o tom, co je na cestě potkalo.

Foto: Petr Jeřábek

Na místě je důležité naložit svou posádku pasažérů, pomoci se zavazadly, zapamatovat si, koho vezete, a svým chováním se alespoň nějak snažit přesvědčit, že se lidé dostali konečně do bezpečí

K lidem, které povezete, buďte co nejvíce empatičtí

Třeba jedna mladší paní z Charkova s třemi malými dětmi, kterou jsem vezl v minibusu já, cestovala sama pouze s krosnou a byť uměla dobře anglicky, rozhodně by nebylo na místě se na cokoli zdlouhavě vyptávat. Je lepší komunikaci omezit na praktické věci a nijak zásadně se nevnucovat. Jsou šťastni, že se svět semkl a pomáháme jim, ale počáteční nedůvěra je přeci jen logickým vyústěním.

Foto: Petr Jeřábek

Je roztomilé, že jsme na naší misi převezli i čtyřnohé kamarády

V naší skupině jsme převáželi jak starší rodinné příslušníky, matky, děti, ale dokonce i jednoho třináctiletého chlapce, který se dostal na slovenskou stranu hranice sám, jen s pomocí Červeného kříže a koordinátorů a my jej odvezli na místo setkání s jeho dospělou sestrou v Praze na Florenci. Hezkým odlehčením příběhu byl i francouzský buldoček „Sebastian“, který cestoval v Renaultu Trafic přímo se mnou a kolegové zase vezli ve svých dodávkách jednoho špice a asi dvě kočky. Dohromady se ve dvou výpravách podařilo přepravit naší skupině celkem přes šedesát osob a jsme rádi, že náš čas strávený na cestách i ony spálené litry nafty a benzinu stály tentokrát za to.

Foto: Petr Jeřábek

Prodloužená verze Renaultu Trafic dCi je výborný typ auta pro podobnou akci; je sice uvnitř úplně obyčejný, v dálničních rychlostech trošku hlučnější, ale úsporný a maximálně praktický

Pokud můžete, vezměte co největší auto s motorem na naftu

Jsme automobilový magazín, tak co by to bylo za reportáž, ve které by o autech vlastně vůbec nic nebylo. První výprava, které jsem se minulý víkend účastnit nemohl, čítala konvoj osmi aut. Kluci zkrátka spontánně vzali to, co momentálně bylo, a v neděli ráno (vlastně čtvrtý den od napadení Ukrajiny Ruskem) vyrazili na cestu, instruováni koordinátory. Vezla se i celkem velká humanitární pomoc, kterou dokázali nakoupit, nashromáždit. Konvoj obsahoval pestrou směsici od klasického naftového Passatu kombi TDI, přes Subaru Outback 2.5i až po pick-up Ford F150 na LPG, který sice vezl spousty nákladu na východní Slovensko, ale cestou se kvůli němu muselo prý častěji zastavovat, jelikož nádrž LPG spotřeboval co 250 kilometrů.

V naší druhé výpravě jsme již byli vybaveni pěticí sedmi až devítimístných mikrobusů, které se podařilo během týdne nějak operativně vypůjčit. Tímto děkujeme firmě AAA Auto, která mi poskytla prakticky úplně nový Renault Trafic 1.6 dCi (89k W), a Toyotě ČR, která měla k dispozici dvoulitrový naftový ProAce Verso. Spolu s námi jel ještě další Trafic dCi v kratším provedení a dva Mercedesy. V luxusním V-Class 300d bylo prostředí proti „mému“ Traficu vážně VIP a nestyděl bych se v něm převážet klidně i členy kapely Rolling Stones.

Foto: Petr Jeřábek

Jeli jsme i se dvěma Mercedesy, vpravo je V Class 300d, což je opravdu luxusní vůz po všech směrech, a vlevo starší Vito 4×4, které bylo ovšem také velmi pohodlným společníkem na dlouhé cestě

Jeho až 180 kW výkonný motor si poradil s dálničními stoupáními okolo Spišského hradu směrem na Poprad daleko lépe než šestnáctistovka dCi v Renaultech Trafic. Ty se ovšem za celou cestu ukázaly jako nejúspornější, když jsem cestou tam naměřil průměrnou spotřebu 7,1 litru nafty na 100 km, která se cestou zpět s plně naloženým autem zvedla na celkových 7,5 litru. I Toyota jela zhruba za osm a nejhůř na tom bylo starší Vito 220 CDI 4×4, kde jsme spálili suverénně nejvíce nafty. Jeden z členů výpravy sehnal k cestě i nový Hyundai SantaFe s plug in s hybridním ústrojím, jenže jeho přednosti jsme na téhle dlouhé trase neměli šance využít. Po dálnici a vzhledem k tomu, že jsme se nezdržovali hledáním nějakých dobíjecích stanic, SantaFe běželo skoro čistě jen na benzinový motor.

Foto: Petr Jeřábek

Slovenská dálnice D1 je místy zbrusu nová a cestuje se po ní rychle a moc příjemně

24 hodin na cestě, druhý řidič je nutný!

Jedna cesta měří bezmála 800 kilometrů a nevede celá po dálnici. Delší silniční úseky začnou už hned za Brnem směrem na Uherské Hradiště. Tady je potřeba se obrnit trpělivostí a pokojně cestovat ve štrúdlu kamionů až kousek za slovenskou hranici, kde se za obcí Drietoma konečně napojíte na slovenskou dálnici D1, která je z velké části nová a ve velmi dobrém stavu.

Po této dálnici cestujete dál do Žiliny, kde opět sjedete a nějakou dobu opět zpomalíte své tempo. Silnice se vine ostře řezaným úbočím podél řeky Váh a vede až do Ružomberoku. Za ním už se napojíte na nový úsek dálnice D1, která pak vede podél úbočí Vysokých Tater přes Poprad a končí až zhruba deset kilometrů za Košicemi. Odtud už vede přes Michalovce k hranici jen běžná státní silnice.

Náš rychlostní průměr byl zhruba 85 km/h a ani jsme se nezdrželi v žádné koloně, kromě průjezdu městem Ružomberok, kde bývá dopravní situace evidentně často komplikovanější. Při řízení jsme se pravidelně střídali a dělali zastávky. Jedna věc je totiž chtít pomoci potřebným, ale ta druhá strana mince je, že za lidi, které vezete, máte velkou zodpovědnost. Pro malé děti jsme vezli i dětské sedačky, posádkám jsme vysvětlili, že se musí za jízdy vážně používat bezpečností pás, ale stejně. Na celkové trase skoro 1 600 km je riziko mikrospánku vždy velké, a proto je potřeba mít v autě náhradního řidiče, minimálně jednoho náhradního na dvě auta.

Pomozme Ukrajině

Kam posílat peníze, aby byly využity správně, kde jsou sběrná místa a co je zrovna potřeba, kam nabídnout možnost ubytování pro ukrajinské běžence? Podívejte se, jak můžete pomoci Ukrajině a jaká pomoc vhodná není.

Pokud máte ve svém okolí lidi, kteří do České republiky prchli před hrůzami války, nasměrujte je na tento manuál pro Ukrajince v ČR. Najdou v něm, kde hledat relevantní informace, které by jim mohly pomoci, jak je to nyní s vízy, se zdravotním pojištěním, možností ubytování apod.

Celkové náklady na cestu a jedno vozidlo počítejme zhruba 6 000 Kč na palivo a další poplatky včetně jídla a pití, kterého pochopitelně vezete s sebou i víc, abyste měli případně co nabídnout cestujícím. O ty bývá naštěstí v tomto ohledu na hranicích dobře postaráno, a tak většinou chtějí cestu strávit hlavně spánkem a odpočinkem.

Pokud chcete Ukrajincům pomoci, postup najdete na oficiálních stránkách, na které vás odkazujeme v boxíku výše. Pokud byste se chtěli zúčastnit cesty přímo se mnou či podpořit naši snahu o pomoc, nejdete mě díky mému facebookovému profilu.

Reklama

Sdílejte článek