Mistrem světa F1 se stal jako jediný in memoriam. Jochen Rindt by letos oslavil osmdesátku

Peníze Jochen Rindt využil pro svou závodní kariéru. Dva roky to zkoušel s cestovními vozy, starší Simcu Aronde Montlhéry dostal od dědy za maturitu (Uwe na to před dvěma lety vzpomněl), než v roce 1963 v týmu Ecurie Vienne, který vytvořil s vídeňským playboyem Curtem Bardi-Barrym, přešel na monoposty. Formule Junior, jedenáctistovky s homologovaným motorem ze sériové produkce, byly tehdy neobyčejně populární. Jochen na Cooperu FJ poprvé vyhrál v italském Cesenaticu, ale v Brně ho Bardi-Barry odsunul na druhé místo.

Počátkem února 1964 zahynul čtyřiadvacetiletý Curt Bardi-Barry ve Vídni při dopravní nehodě, jeho mercedes se čelně střetl s nákladním vozem. To už měli Rindt a Bardi-Barry za sebou debut ve Formuli 1, byť mimo mistrovství světa. Ani jeden však v první Velké ceně Rakouska na letišti v Zeltwegu v roce 1963 nedojel. Curt na vypůjčeném Porsche 718 od hraběte De Beauforta odpadl stejně jako Jochen na Cooperu FJ, vybaveném přídavnými nádržemi.

V roce 1964 nastoupil Jochen Rindt do Formule 2, která se později stala jeho specialitou, a prožil skutečný debut v šampionátu F1 na vypůjčeném Brabhamu v Zeltwegu. Vypravil se i na čtyřiadvacetihodinovku do Le Mans, ale v závodě se nesvezl, protože spolujezdec David Piper odpadl v prvním kole. O rok později si to vynahradil, na Ferrari 250 LM amerického týmu NART s Mastenem Gregorym zvítězili, když tovární vozy z Maranella neuspěly. To už byl továrním jezdcem Cooperu v F1 a vyjel první čtyři body za čtvrté místo na Nürburgringu a šesté ve Watkins Glen. Vrátil se také k cestovním vozům, málokdo ví, že pro Alfu Romeo vyhrál vůbec první závod populárního amerického seriálu TransAm (jel se jako čtyřhodinovka v Sebringu 1966).

V roce 1967 pokračoval ve Formuli 1, která přešla na třílitrové motory, a Cooper sáhl po dvanáctiválci Maserati. Jochen se blýskl druhými místy za deště ve Spa-Francorchamps a znovu v americkém Watkins Glen, v mistrovství světa vystoupal na třetí místo v celkovém hodnocení za Johna Surteese a Jacka Brabhama (vůbec nejlepší výsledek Cooperu ve třílitrové formuli). Měl úžasný trénink, v témže roce nastoupil na Brabhamu do nové Formule 2, která dostala motory 1,6 litru. O Velikonocích vyhrál oba první závody ve Snettertonu a Silverstone, pak triumfoval na městské trati Velké ceny Pau, ovládl Eifelrennen na Nürburgringu, byl první na neobyčejně náročných francouzských okruzích v Rouenu a Remeši, celkem získal devět vítězství a stal se Králem Formule 2!

Až do tragického konce střídal Velké ceny F1 se závody F2, 1968 vyhrál v Thruxtonu, Zolderu, Crystal Palace, domácím Langenlebarnu, italské Perguse, na Hockenheimu a účinkoval i v argentinské Temporadě. Také ve Formuli 1 přešel k Brabhamu, zajel dvě pole position, ale dobyl jen dvě třetí místa. Přechod k Lotusu ovšem znamenal první vítězství ve Velké ceně USA 1969 (celkově čtvrtý v MS). Téhož roku vyhrál na Lotusu čtyři závody Formule 2. Jeho dva pokusy v 500 mil Indianapolisu ale nebyly úspěšné.

Jochen prokázal ambice na titul už v sezoně 1969, kdy zajel pětkrát pole position, osmkrát startoval z první řady a spolu s Jackie Stewartem, Chris Amonem a Jacky Ickxem patřil k nejrychlejším! Colin Chapman, šéf Lotusu, stavěl extrémně rychlé, ale také extrémně křehké vozy. Po defektu přítlačných křídel Jochen Rindt a Graham Hill havarovali ve stejný moment v Barceloně 1969. Graham Hill, mistr světa 1968 na Lotusu, prohlásil: „Když vidím, že mě předběhne kolo, tak vím, že řídím Lotus.“

Jochen pak Colinovi napsal: „Naše vozy jsou rychlé, ale budou rychlé, i když zesílíme kritické části, které jsou příčinou havárií. Za pět let ve Formuli 1 jsem udělal chybu jen jednou, když jsem narazil do Chrise Amona v Clermont-Ferrandu, a jednou jsem po defektu řazení havaroval v Zandvoortu. To se však změnilo po přestupu do tvého týmu, prosím přijmi moje návrhy, mohu závodit pouze s vozem, kterému věřím.“

V sezoně 1970 střídal Jochen starší Lotus 49 a revoluční Lotus 72. Na prvním vyhrál v Monaku, na druhém v Zandvoortu, Clermont-Ferrandu, Brands Hatch a Hockenheimu. Pokud dojel, tak zvítězil, čtyřikrát ale odpadl s poruchou motoru Ford. Pak přišla osudná Monza, šéf týmu Colin Chapman opět experimentoval a v tréninku poslal vozy na trať bez přítlačných křídel. Jochen havaroval v zatáčce Parabolica 5. září 1970 a zahynul. Jako první a jediný jezdec získal titul mistra světa in memoriam, Jacky Ickx (Ferrari) měl ztrátu pěti bodů při skóre 45:40.

Rakousko má také jediného mistra světa na motocyklu. Rupert Hollaus se titulu na NSU ve stopětadvacítkách dožil v roce 1954, ale stejně jako Jochen Rindt zahynul v tréninku na italské Monze. Stalo se tak 11. září 1954, bylo mu třiadvacet (narodil se 4. září 1931 v Traisenu), a ve dvěstěpadesátkách mu tehdy patřilo celkově druhé místo.

Jochen Rindt se v březnu 1967 v nejstarším kostele v Helsinkách oženil s modelkou Ninou Lincoln (narozenou v roce 1943) a 7. srpna 1968 se jim narodila dcera Natasha. Finský závodník Curt Lincoln (1918–2005), otec Niny, vyhrál téměř 200 závodů a dojel třetí ve Formuli Junior u nás v Brně 1962 (zvítězil Kurt Ahrens Jr., oba na Cooperu). Natasha Rindt, matka dvou dcer, pracovala deset let ve Formuli 1 pro Bernie Ecclestona, získala pilotní průkaz a sama okusila monopost AGS Formule 1 v závodnické škole ve francouzském Le Luc.

Nina se provdala ještě dvakrát, a to za Phillipa Martyna (1938–2019), profesionálního hráče backgammonu alias vrhcábů, a nějaký čas žili se svými dcerami Natashou a Tamarou v Rindtově švýcarské vile. Když se rozvedli, tak se Nina vdala za britského šlechtice a bankéře Alexandera Hooda, čtvrtého vikomta z Bridportu. Její třetí manželství vydrželo nejdéle (1979–1999, pak se rozvedli), ale mají syna Anthony Nelsona (narozen 1983).

Nina kdysi řekla: „Můj život s Jochenem je nezapomenutelný, vzdala jsem se kariéry modelky a seděla na boxové zídce se stopkami. Když zahynuli Bruce McLaren a Piers Courage, bylo mi jasné, že to může potkat i Jochena. Když se tak stalo, byl to strašný šok.“ Nina, Natasha a Jochenův o tři roky starší nevlastní bratr Uwe Eisleben ze Schwarzwaldu se v roce 2020 zúčastnili vzpomínky na prvního rakouského mistra světa Formule 1. Uwe tehdy řekl: „Jochen prostě musel vítězit. Chtěl být dobrý, vlastně ne, chtěl být nejlepší!“