Hlavní obsah

Geniální konstruktér černou ovcí rodiny: Bizzarrini uměl auta, jako obchodník ale přišel na buben

Foto: Tomáš Hyan

Svoje Iso alias Bizzarrini Grifo A3C z let 1964–1965 předvedl Egon Hofer v závodě historických automobilů v létě 1989 v Mostě

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Nejslavnějšími díly italského inženýra Giotta Bizzarriniho jsou ikonické vozy Ferrari 250 GTO či proslulé dvanáctiválcové motory Lamborghini. Vznikly ale také automobily Bizzarrini GT Strada 5300, tedy vozy s jeho jménem, které nyní prožívají znovuzrození v limitované sérii podle předpisů FIA Historic. Přestože není širší veřejnosti příliš znám, patří Giotto Bizzarrini k největším italským konstruktérům sportovních vozů. Cesta k automobilům však nebyla tak přímá, jak by se podle jeho pozdějších výsledků mohlo zdát.

Článek

Jako chlapec měl Giotto Bizzarrini jiné zájmy, chtěl být slavným fotbalistou, ale také chodil rád s otcem na lov, což ho vlastně zachránilo od hladu, když otec musel do války a na Giotta už nikdo nedohlížel.

Giotto se narodil 6. června 1926 v Quercianelle u Livorna jako syn bohatého majitele pozemků, a když skončila válka, bylo mu necelých devatenáct let. Rodinná tradice velela, že musí být inženýrem, a proto ho otec poslal na univerzitu v Pise. Mladého Giotta tam zaujala aerodynamika, miloval letadla, a tak zpočátku studoval stavbu letadel, jenže otec věděl, že automobilový průmysl nabízí větší možnosti. Giotto se přizpůsobil, záhy ladil svůj první motor z Topolina (čtyřválec Fiat 500) a celý vůz přestavěl na dvoumístné kupé s aerodynamickou karoserií. Kostky byly vrženy…

Cesta k motorům

V roce 1953 se stal strojním inženýrem, o čtyři měsíce později se oženil s Rosannou. Potřebovali peníze, a tak chvíli pracoval coby asistent na univerzitě, než získal první práci ve strojírně OTO Melara, odkud přešel do automobilky Alfa Romeo, kde pracoval v konstrukci a seznámil se nejen s Orazio Sattou, technickým ředitelem, a Consalvo Sanesim, závodníkem Formule 1 a vynikajícím testovacím jezdcem, ale také s Carlem Chitim, rovněž absolventem univerzity v Pise, kterého následoval k Ferrarimu. Podílel se především na vozech třídy Gran Turismo, vyvrcholením byla legenda Ferrari 250 GTO.

Foto: Tomáš Hyan

Svoje Iso alias Bizzarrini Grifo A3C z let 1964–1965 předvedl Egon Hofer v závodě historických automobilů v létě 1989 v Mostě

Po palácové revoluci, jaká následovala u Ferrariho, odešli Carlo Chiti, Giotto Bizzarrini a Gerolamo Gardini v roce 1962 k nové firmě ATS (Automobili Turismo e Sport), aby připravili konkurenci pro Ferrariho jak ve Formuli 1, tak se sportovními vozy. Nevyšlo to i pro rozdílné názory protagonistů, Bizzarrini chtěl dvanáctiválec, ale Chiti horoval pro osmiválec. Vyhrál Chiti, který se ujal konstrukce monopostu ATS Tipo 100 pro Formuli 1, ale Phil Hill a Giancarlo Baghetti nevyjeli v sezoně 1963 ani bod a značka skončila.

Po intermezzu u ATS se Bizzarrini sebral a před šedesáti lety založil vlastní firmu Autostar v Livornu, kde se pustil do další práce; kromě dvanáctiválce (nejprve 1,5 litru pro tehdejší F1) tvořil i pro jiné. Pro svůj dvanáctiválec získal perspektivního investora Ferruccia Lamborghiniho, zvětšil motor na 3,5 a později 4 litry a tato pohonná jednotka se stala základem Lamborghini na dlouhá léta. Spolupracoval rovněž na sportovních vozech ASA 1000 GT, které vzešly z nejmenší konstrukce Ferrari, a pro milánskou značku vytvořil závodní verzi C (Corsa).

Zárodek vlastní značky

K dalším zakázkám pro Bizzarriniho patřily sportovní automobily Iso Rivolta a Iso Grifo (včetně závodní verze A3C a luxusní A3L), poháněné americkými osmiválci Chevrolet. Podnikatel Renzo Rivolta tak přešel ze světa motocyklů Iso a vozítek Isetta k dospělým automobilům, měl ale tvrdou hlavu a nechtěl nasazovat vozy do závodů, což bylo přání Bizzarriniho. Právě tento vůz se proměnil nejprve na Bizzarrini Grifo a později na Bizzarrini GT Strada 5300, aby se nyní stal základem návratu značky v limitované Revival Series 24 kusů. V březnu vyjel první z obnovené série Bizzarrini 5300 GT Corsa Revival, věrných replik podle originálů ze šedesátých let, a to i s dobovým osmiválcem Chevrolet V8 5,3 litru o výkonu až 480 koní (353 kW).

Foto: Tomáš Hyan

Bizzarrini GT Strada 5300 na továrním snímku z konce šedesátých let

Vraťme se však k originálu, který jsme poprvé viděli v závodech historických vozů v Mostě v létě 1989, kdy s ním přijel rakouský jezdec Egon Hofer. Naplnila se tak Bizzarriniho vize závodního vozu GT, už od roku 1964 jezdily A3C velké závody, při premiéře ve 24 h Le Mans 1964 dojela dvojice Pierre Noblet/Edgar Berney čtvrtá ve třídě GT přes tři litry, v roce 1965 posádka Régis Fraissinet/Jean De Mortermart výsledek vylepšila absolutně devátým místem a vítězstvím ve třídě přes pět litrů! Úhledných kupé, která i v závodech přešla na jméno Bizzarrini GT Strada 5300, vzniklo podle dostupných pramenů sedm jako Iso Grifo A3C a šestnáct coby A3 Stradale (v letech 1963–1965), zatímco Bizzarrini pak do roku 1968 vyrobil dalších 163 automobilů včetně šestatřiceti otevřených (Spider SI).

Krátká historie značky

Karoserii GT Strada 5300 navrhl Giorgetto Giugiaro za časů svého angažmá u Bertoneho, ale když se osamostatnil a vytvořil Ital Design, tak byla jeho první koncepční studie Manta postavena na trubkovém rámu Bizzarrini, ovšem už s motorem Chevrolet 5,3 litru uloženým uprostřed před zadní nápravou. Šlo totiž o jeden ze tří spiderů Bizzarrini P538 (chassis No.003), který byl po účasti ve 24 h Le Mans 1966 zcela přestavěn, aby se stal hvězdou Turínského autosalonu 1968.

První projekt Iso Grifo A3C alias Bizzarrini GT Strada 5300 měl také řadu různých variant, ze Strady vznikla závodní Corsa, část produkce tvořily verze GT America 5300, které odlišovaly laminátová karoserie (místo hliníkové) a nezávislé zavěšení zadních kol (místo nápravy De Dion). Standardní výkon motoru 350 koní (257 kW) se čtyřhrdlovým karburátorem Holley vzrůstal až na 420 koní (309 kW) se čtveřicí dvojitých Weberů DCOE 45, závodních verzí Corsa postavil Bizzarrini celkem deset (1965–1967). Přeměna na akciovou společnost Bizzarrini S.p.A. sice přinesla partnery, jenže to nestačilo, Giotto utratil všechny své peníze. Po bankrotu prohlásil: „Jsem pouze inženýr, nerozumím obchodním záležitostem. Prakticky jsem se spojil s dvojicí Al Caponů. A to je všechno.“

Nikdy nepřestal konstruovat

Giotto Bizzarrini přišel nejen o továrnu, ale i o svůj byt v Livornu. Stal se černou ovcí rodiny, která se nikdy do ničeho nepustila, aniž by měla finanční krytí. Bohatý otec se zlobil. Synovi pomohl nepřímo. Jeho manželce Rosanně věnoval jednu ze svých prosperujících továren. Pověst vynikajícího konstruktéra Giottovi ale zůstala. Začal tvořit pro jiné. Ke klientům patřily American Motors Corporation (vozy AMX/3) a opět Iso Rivolta, se synem Pietrem postavil řadu dalších prototypů.

V roce 2004 vytvořil Grifo 5700, moderní verzi P538, samozřejmě s motorem Chevrolet V8. V roce 2009 dokončil tři vozy P538 Le Mans Anniversario, iniciované nizozemskými nadšenci ke 40. výročí typu a svým 80. narozeninám. Osobně svařoval rámy v dílně Scuderia Bizzarrini v Rosignanu a manželka Rosanne pomáhala s laminováním karoserií na originálních formách. Pak dílnu definitivně zavřeli a odešli na odpočinek. Rosanne zemřela v roce 2020, Giotto oslavil 96. narozeniny letos v létě.

Reklama

Související témata:
Načítám