Článek
Osmaosmdesátému kilometru D1 ve směru na Prahu byste dnes nepřikládali žádnou velkou váhu. Přitom právě tady se odehrála jedna z nejznámějších autonehod našich moderních dějin.
Alexander Dubček jel prvního zářijového rána roku 1992 z Bratislavy na parlamentní jednání do Prahy. Společné Československo před sebou mělo poslední měsíce existence. On sám měl za sebou návrat do vysoké politiky i odchod z čela Federálního shromáždění. Pořád však patřil k osobnostem, které lidé poznávali podle tváře. A také podle úsměvu.
Do Prahy však už nedojel.
Silný bavorák
Na cestu vyrazil ve služebním BMW 535i generace E34 s řidičem. Dnes vyhledávaný youngtimer, tehdy moderní manažerský sedan, který na československých silnicích působil i tři roky po revoluci pořád dost honosně.
Pod kapotou měl řadový šestiválec o objemu 3,4 litru a výkonu 211 koní. BMW u tohoto provedení uvádí nejvyšší rychlost až 235 km/h.
Podle závěrů vyšetřování jel Dubčekův řidič na mokré dálnici nepřiměřeně rychle. Následoval aquaplaning: pneumatiky přestaly zvládat vodu, vůz ztratil kontakt s vozovkou a řidič nad ním kontrolu. BMW vyletělo z dálnice a několikrát se převrátilo. Vyšetřovatel Josef Bláha později určil právě kombinaci vysoké rychlosti a intenzivního deště jako příčinu havárie.
Důležitou roli sehrál svědek jedoucí ve Škodě 105. Havárii viděl a mohl přivolat pomoc. Vyšetřovatelé jeho svědectví považovali za zásadní. Dobové informace zároveň připomínají, že v daném úseku platilo za deště omezení na 80 km/h (BMW mělo jet minimálně 114 km/h). Je však potřeba dodat, že vládní vozidla tehdy měla výjimku ze zákona a rychlostní limity nemusela dodržovat.
Dubček utrpěl těžká zranění páteře a hrudníku. Následovala léčba v pražské Nemocnici Na Homolce, operace a týdny naděje. Jeho stav se dokonce chviličku zlepšoval. Přesto nakonec zemřel 7. listopadu 1992, necelé tři týdny před svými jednasedmdesátými narozeninami. Rozdělení Československa už se nedožil.
Kdo byl Alexander Dubček
Alexander Dubček (27. listopadu 1921 – 7. listopadu 1992) byl slovenský a československý politik, především však jedna z hlavních tváří pražského jara 1968. Jako první tajemník ÚV KSČ se stal symbolem snahy reformovat komunistický režim a dát socialismu „lidskou tvář“.
Naděje ukončila srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy. Dubček následně ustupoval z nejvyšších funkcí a nakonec byl z KSČ vyloučen. Jeho příběh má i bolestivou kapitolu: v srpnu 1969 jako předseda Federálního shromáždění podepsal takzvaný pendrekový zákon, který umožnil tvrdší postih odpůrců režimu.
Po listopadu 1989 se do vrcholné politiky vrátil. V letech 1989 až 1992 znovu předsedal Federálnímu shromáždění a hájil zachování společného státu.
Dubček byl u lidí oblíbeným politikem.
Výpověď s otazníky
BMW řídil sedmatřicetiletý Ján Rezník z ochranné služby Federálního policejního sboru. Podle staršího článku na Novinkách měl za sebou milion služebních kilometrů bez nehody. Tentýž text ale připomíná údajnou nespokojenost místopředsedy federální vlády Rudolfa Filkuse s jeho riskantní jízdou. Zkušenost a opatrnost zkrátka nemusí být totéž.
Nejvíce otázek se později objevilo kolem Rezníkova svědectví. Podle soudního protokolu si měl Dubček poblíž Devíti křížů přesednout za jízdy dozadu, aby mohl studovat dokumenty. Právník Dubčekovy rodiny Liboslav Leksa upozorňoval na úpravu textu protokolu: přesedal politik při zastavení, nebo skutečně přelézal jedoucím autem?
Alexander Dubček s Georgem Bushem a Václavem Havlem.
Další sporný bod představovalo zadní sklo. Rezník popisoval rozbité okno, zatímco dobový Blesk psal o výpovědi záchranáře a neporušených sklech.
Soud přičetl zavinění nehody Rezníkovi a uložil mu roční nepodmíněný trest. Podle pozdějšího vyjádření vyšetřovatele Bláhy ho před nástupem do vězení zachránila slovenská amnestie. Bláha také připomínal, že Dubček nebyl připoutaný a podle jeho názoru mohl pás následky výrazně zmírnit.
Pochyby kolegů i přátel
Už v září 1992 se kvůli havárii interpeloval federální ministr vnitra. Poslanec Radim Valenčík upozorňoval, že souběh nehody s jednáním o budoucnosti státu a výrazně lehčí zranění řidiče vyvolávají dohady. Žádal informace o vyšetřování i o ochraně ústavních činitelů.
Později výhrady připomínal také Dubčekův přítel a historik Ivan Laluha. Mluvil o nezvěstné aktovce s důležitými dokumenty (kterou měl Dubček vždy u sebe, ale nikdy se nenašla), poloze obou mužů po havárii i o tom, že vrak byl po expertize sešrotován, a další zkoumání tak už nebylo možné. Současně přiznával, že opakované snahy o objasnění nic nového nepřinesly.
KGB i tajemné síly
Teorií vznikla za ty roky celá řada. Jedna hledala motiv v rozpadu Československa: oblíbený Dubček měl překážet těm, kteří rozdělení prosazovali, případně mohl zamířit na slovenský prezidentský post. Laluha ale úvahy o zapojení tehdejších premiérů odmítal jako absurdní.
Další verze mířila na východ. Dubček měl vypovídat v souvislosti s projednáváním činnosti sovětské komunistické strany v Moskvě a podle zastánců této teorie mohl vědět příliš mnoho. Objevovalo se podezření na někdejší sovětské mocenské kruhy či tajné služby. Svědčit měl tehdy i někdejší polský premiér Piotr Jaroszewicz, kterého však našli uškrceného koženým opaskem. Přesně v den nehody Dubčeka…
A pak tu byly geopatogenní zóny. Skutečně! Vyšetřovatelé se museli zabývat také tvrzením, že za havárií stojí zvláštní působení místa. Josef Bláha později vzpomínal, že nechávali zpracovat odborné posudky. Pravdou je, že v daném úseku – obzvlášť za deštivého počasí – se bouralo poměrně často. Posudky však teorii o tajemných silách nepotvrdily.
Oficiální závěr zůstal u dopravní nehody způsobené nepřiměřenou rychlostí na mokré vozovce. Přesto příběh tehdy významného státníka budí i po více než 30 letech vášnivé diskuze.
