Hlavní obsah

Africa Eco Race: Africké dobrodružství odstartovalo na Nový rok v 4:27 ráno

Foto: Africa Eco Race

Petr Čapka si plní svůj sen a odstartoval do první ostré etapy. To ještě netuší, že druhá polovina práce ho čeká v cíli

2. 1. 2019

Pověsti nelhaly, na Dakaru se vstává brzo. Pikolík nás budí ze sladkého spánku, v kajutě bez okna vůbec netušíte, jestli je venku noc nebo den. Včera jsme spali jedenáct hodin, ale to byl ještě klid před bouří… Teď už to všechno začne doopravdy, první den Africa Eco Race startuje v marockém přístavu Nador!

Článek

Ty dvě noci na lodi nemohly být rozdílnější. Většina posádek si udělala Silvestr o den dřív, protože časový harmonogram byl neúprosný – ráno v půl šesté na Nový rok se vyloďujeme. Zatímco většina lidí má poslední pracovní den v roce jako poklidnou záležitost, my běháme z jednoho meetingu na druhý. Bezpečnost, jak zacházet s navigačními přístroji, kde v kolik být… Organizace je perfektní, ale víza pro nás a vstupní karty pro auta jsou v typickém africkém stylu – všude se čeká. Silvestr končí i začíná slavnostním přípitkem už před devátou hodinou večer. Kdosi na hodinách v restauraci nastavuje půlnoc a sklízí bouřlivý potlesk.

„Takhle je to každý rok,“ usmívá se Tomáš Tomeček, český závodník s Tatrou. Je to jeho devátý závod Africa Eco Race, hádám, že má na rameni vytetované inventární číslo. Úcta ostatních závodníků i pořadatelů k němu je jasně hmatatelná, on sám je ale skromnost sama. „Předloni byla úvodní etapa zrušená pro pozdní příjezd, ale to byla výjimka. Dnes je to jen nějakých devadesát ostrých kilometrů, a pak víc jak pět set kilometrů přesun. Jen blázni začnou tahat hned od začátku, nemá to smysl,“ říká jasně. „Je to o tom zvyknout si na navigaci a osahat si auto. V první etapě ještě nikdo závod nevyhrál.“

Foto: Radoslav Holan

Motorkáři mají roadbook navinutý jak roličku toaletního papíru, navigátoři v autech dostávají blok

Zatímco pro Tomečka je to denní chleba, zbytek českých jezdců se musí na všechno ptát, stejně jako to děláme my. Naštěstí je koho. „Kód do navigace je 1242, potřebujete tenhle papír, pasy mějte pořád u sebe a s Lukášem se domluvte, že se potkáme po zkoušce na pumpě na sto padesátém kilometru, tak jako to máme s klukama domluvené my,“ říká Zuzka Nováčková, která jede ve slovenském týmu a dělá pravou ruku Jánovi Zaťkovi na motorce. Je tady už popáté. Rychle zjišťuji, že je to jak na vojně – prostě děláte to, co ostatní. A ona mi to jen potvrzuje. „Když nebudeš něco vědět, tak se zeptej. Jinak se hlavně koukejte kolem sebe. A svačinu jste si už vyzvedli?“

Výjezd z lodi je zdlouhavý, mezi závodními motocykly, auty a kamiony se motají po strop nacpaná auta místních. Většinou jsou plná krámů, které se nám Evropanům už nehodí, ale oni je ještě úspěšně zpeněží na zdejším trhu. Vezou vážně neuvěřitelnou všehochuť – myčku, deky na spaní, jízdní kolo, polámaný slunečník, sešmajdané pantofle, psí misky… My si zatím užíváme další čekání, napřed na celnici, pak už na start.

Foto: Radoslav Holan

Loď byla plná, kromě závodníků a pořadatelů jeli i místní a turisté

„Nervózní jsem jen trošku, snad nezabloudím,“ směje se Lukáš Kvapil, který tady v Africe startuje prvně. „Ztratit se hned v první etapě, to by byla ostuda, ale roadbook a navigační přístroje jsou stejné jako na Dakaru v Americe.“ Druhý český nováček, Petr Čapka, to má podobně. „Navigace je stejná jako když jsem před lety jezdil jako doprovod. Jen mi trochu chybí papírová mapa.“

Nakonec se neztratil ani jeden. A neztratili jsme se ani my, posádka novinářského auta. Jeli jsme stejně jako další asistenční auta, tedy po úplně obyčejných asfaltových silnicích. Vyšplhali jsme přes úpatí pohoří Atlas až do výšky 1 920 metrů nad mořem, abychom na druhé straně zažili pořádný sešup dolů. Bylo to nějakých 650 kilometrů, a když jsme v půl osmé přijížděli do bivaku, byla už tma. Stejnou trasu jeli pak i závodníci, jejich rychlostní zkouška byla totiž hned na začátku. První motocykly však dorazily do bivaku až po nás…

„Bylo to navigačně náročné, jelo se po rychlých pistách, nikdo nejel úplně kudlu,“ řekl v bivaku Ján Zaťko, který z Čechoslováků dojel do bivaku jako první, celkově na 20. místě. Ale vzápětí přiznal, že ztratil nějakých sedm minut, když se pověsil na jednoho z favoritů závodu a sám si nekontroloval směr. Jeho slova potvrdil i Lukáš Kvapil, který dojel šestnáctý. „Strašně těžká navigace, etapa vedla i přes rozvodněné řečiště, nic lehkého. Ale ještě drsnější byl ten přejezd – jak se jelo přes hory, tak byla děsná zima.“

Foto: Africa Eco Race

Pořadatelé slibují, že letošní ročník AER bude na navigaci extrémně náročný. A hned první etapa to potvrdila...

O tom, že navigace bude v letošním závodě Africa Eco Race alfou a omegou, ostatně mluví organizátoři od samého začátku. „Celý závod Africa Eco Race je postavený na třech základních pilířích,“ vysvětluje mi Chris Gale, jeden z hlavních organizátorů. „Prvním pilířem je navigace a obtížnost tras. Nejsou to takzvané rozbíječky, musíte jet chytře. Tím druhým je délka rychlostních zkoušek. Kromě prvního dne jsou zkoušky vždy delší než přejezdy, třeba hned druhý den se jede celkově 433 kilometrů, ale jen tři kilometry jsou přejezd. A tak je to i další dny, většina zkoušek je dlouhá čtyři sta až pět set kilometrů… No, a tím třetím pilířem je fakt, že chceme, aby co nejvíc závodníků dojelo do cíle, takže dvakrát může závodník přijet do cíle s asistečním autem, ale druhý den může odstartovat do závodu, byť s penalizací.“

Foto: Africa Eco Race

Tenhle MAN řídí Elisabete Jacinto – jo, vážně holka – a mezi kamiony dojela v první etapě na druhém místě!

Další čeští účastníci se dostali do cíle až později, nejlépe Tomáš Tomeček na patnáctém místě celkově: „Nebloudil jsem, jel jsem si to svoje. Někteří už nasadili tempo, ale myslím, že zbytečně.“ Na celkovém prvním místě mezi auty skončil Laure Dominique s buginou Optimus, druhé místo celkově bral Igor Bouwens na kamionu. „Až mě to překvapilo,“ řekl jen lakonicky. „Neudělali jsme žádnou navigační chybu a odstartovali jsme v plném tempu. Tenhle výsledek ale ještě nic nenapovídá, byť z něj mám radost.“

Bivak je pak postavený v místech, kde se natáčel film Mumie. Rád bych vám napsal, jak je to tady úžasné, ale pravda je taková, že všude kolem je tma a není nic vidět. Všude světla a lomoz elektrických centrál. Na příjezdu zapadlo hned několik asistenčních kamionů i aut, ale když jsme dojeli do samotného bivaku, spadla mi brada úžasem. Tohle že je ten drsný závod? Napřed jsem se opařil ve sprše, pak společná večeře pro všechny závodníky (servíroval se vynikající kuskus s kuřecím masem) a uprostřed toho všeho velký oheň pro všechny.

A stejně jako minule, tak i na závěr nejsilnější dojem z dnešního dne… Nebylo to ani ranní vstávání, ani skvělá organizace a dokonce ani dechberoucí atmosféra. Bylo to nadšení závodníků, kteří přijeli do cíle. To vzrušení, že už to všechno začalo. Je půl jedné v noci, teď už spát, ráno v šest hodin snídaně, v půl osmé briefing a o hodinu později startuje první motorkář! Ne, tady se člověk vážně nevyspí…

autowebAUTOWEBaUtOwEb

Reklama