Poslední dakarský deník: O prázdných duších, ale také o tom, kdo pojede dál a kdo na Dakaru končí

Je středa ráno. Už v pátek to všechno skončilo, máme za sebou velkolepé vítání na letišti i doma. Tiskovky, setkání s fanoušky, první dny v práci. Ale také návštěva holiče, odvšivení a odblešení, nekonečný čas v horké sprše nebo vaně. A odpočinek. Spousta odpočinku.

Ale také zvláštní prázdno na duši. Kde jsou kámoši? Kde je to dobrodružství? Proč spolu nejsme všichni u večeře v přesně daném zasedacím pořádku? Proč se zítra nikam nejede? S trochu nadsázky si odpovídám, že váleční veteráni o tom vědí svoje. Jako kdyby se to najednou někam vypařilo. Ale přitom jste toho pořád plní.

Všichni pravidelní účastníci Dakaru se shodují, že letošní ročník byl ten nejtěžší v Saúdské Arábii a že byl dost možná těžší než ty, co se jezdily v Jižní Americe. Sčítají škody, léčí rány, ale už také přemýšlí o tom, co dál.

Tři nejlepší Češi, tři Martinové, si jen unaveně povzdechnou. Všichni vědí, že uspět je jedna věc, obhájit věc druhá.

Prokop si v těžké konkurenci továrních týmů, kdy jen Audi, Toyota, Prodrive a Ford postavily na start víc jak dvacet aut, vyjel fantastické páté místo. Vylepšil tím svoje dosavadní maximum, stal se (opět) nejrychlejším soukromníkem a předvedl, že i malý tým s násobně nižším rozpočtem dokáže velké věci. „Kdybychom hned v první etapě nenabrali těch padesát minut…“ rezonuje v hlavách všech členů týmu.

„Jenže na kdyby se nehraje,“ utíná rezolutně tohle rozjímání Ivan Matoušek, inženýr týmu. Při sledování časomíry počítal všechny možné varianty a on nejlépe ví, že: „Kdyby se hrálo na kdyby, mohl to vyhrát kdokoliv. Klidně my. Jenže to tak nebylo. Takže se pojďme podívat radši na to, jak to bude příští rok. Co můžeme udělat lépe. Protože příští rok to bude sakra těžké – soutěž sice opustí Audi, ale všechny toyoty budou mít přeplňované motory, Ford bude mít minimálně dvě, ale spíš tři úplně nová auta, a také přibude Dacia. Takže konkurence bude opět vyšší.“

Prokopův Shrek je konstrukčně osm let staré auto, které prochází neustálým vývojem. S novým motorem fungoval skvěle. Ale jeho velikost je omezující stejně jako možnosti dalšího vylepšení. Stavět v Jihlavě paralelně nové auto a do toho dál závodit jak v maratonských soutěžích, tak ve vybraných podnicích WRC je logisticky a finančně téměř nemožné. „Sedneme si, uvidíme, probereme to,“ říká Matoušek. „Jedno ale vím jistě, Martin nám všem slíbil, že nikdy nebude závodit v kamionech.“

Martin Macík, vítěz kategorie kamionů, přijede na Dakar 2025 s novým kamionem a touhou obhájit vítězství. Pokud bude dělat on a všichni kolem něj všechno stejně dobře jako doposud, je vysoká pravděpodobnost, že by to mohl dokázat. V dílnách MM Technology už se pomalu začíná stavět nový stroj, který bude evolucí stávajícího Iveca. Bude mít vylepšenou kabinu, ale dost možná také několik možností nastavení podle toho, jestli bude závodit v dunách, v kamení, nebo na rychlých pistách. „Těším se na něj, aktuálně nikdo nemá lepší kamion než my,“ říká Martin Macík starší, šéf týmu a hlavní konstruktér.

A Martin Macík odráží útoky, že kdyby závodil i Kamaz, že by všechno bylo jinak. I tady platí, že na kdyby se nehraje. „Podali jsme takový výkon, že už moc lepších výkonů podat nejde. Určitě bychom i proti nim byli konkurenceschopní. Ale záleželo by, kam techniku posunuli, jak by je omezila nová pravidla,“ říkal na svojí tiskové konferenci. „Říkalo se, že Kamaz má na Dakaru každý den nové auto. Ne, oni jenom věděli, jak ho postavit a jak ho servisovat. Teď už se ty role docela potkávají a myslím, že by to bylo zajímavé poměření sil. Kdoví, třeba nás to někdy v budoucnu čeká.“

Každopádně nikdo z Čech nemá Dakar za byznys tak jako takhle stáj ze Sedlčan. Staví stroje pro konkurenci, staví doprovodné kamiony, věnují se naplno marketingu a svým show. „Chci se starat o značku Dakar v České republice,“ má jasno Macík junior.

Třetí Martin, tentokrát motorkář Michek, dokázal letos opět dojet desátý, a to mezi motorkáři, kde je největší konkurence, ale i riziko. „Výsledek, který bych před Dakarem bral všemi deseti. Teď si ale říkám, že kdyby…“ Ani on se ale na tohle slůvko nevymlouvá. „Chci dál závodit. Chci se dál dobře připravit a chci svoje zkušenosti předávat i jiným, mladším jezdcům. Kdyby se povedlo, abych strávil víc času na dakarské motorce někde v poušti a kamení, bylo by to ku prospěchu věci. Budu dál dřít, budu dál makat, zkusíme být ještě silnější a tu desítku ještě vylepšit,“ říká rázně.

Bylo módou po návratu z Dakaru říkat, že už nikdy. Tohle pravidlo se nicméně mění, a i když jsou všichni unavení a mnohdy i vyšťavení nejen z fyzických a duševních sil, ale i z peněz, tak chtějí závodit zas. Jenže někteří rovnou říkají, že letos už to bylo opravdu naposledy.

Libor Podmol pobláznil svým heroickým výkonem nejen fanoušky, ale učaroval i Casterovi, šéfovi Dakaru, který mu ještě v průběhu soutěže předal speciální ocenění za odvahu, že to po ošklivém pádu nevzdal. Byl bolavý, kvůli monoklu viděl jen na jedno oko, měl výron zápěstí, málo spal, soutěž dokončil bez druhého rychlostního stupně.

Po roce 2021, kdy dojel na 31. místě, to byl jeho druhý dokončený Dakar. Jenže závodění a touha po bedně ve třídě Original by Motul, tedy motocykly bez asistence, se změnily v boj o přežití.

„Moje tělo během těch čtrnácti dní dostalo záhul jako nikdy. Jet bez asistence je úplně něco jiného, závodění se odsouvá na druhou kolej, nejdůležitější je se dostat do cíle a připravit sebe a motorku. Já jsem v bivaku nestíhal ani různé brífinky, neřešil jsem navigaci nebo informace o následujícím dni. Prostě jsem dělal jen ty důležité věci,“ říkal mi na letišti při odletu. A také přiznal, že to bylo možná naposledy. „Slíbil jsem synovi, že to dokončím, že dojedu. Ale opravdu si nejsem jistý, že to chci všechno absolvovat znova. Vlastně proto nevidím žádný důvod. Naučil jsem se zase strašně moc o sobě, mám spoustu materiálů na další knížku, ale nejsem si jistý, že to chci všechno zase pokoušet,“ říká upřímně.

A příští rok nejspíš nepojede ani Jaroslav Valtr, který letos závodil s kamionem, ale dál chce přenechat závodnické ambice svým synům. „Jestli pojedou oba dva, to nevím. Ale vím, že je v tom budu maximálně podporovat.“

Michal Ernst, navigátor Karla Trněného, si na Dakaru odbyl svoji premiéru. Zkušený navigátor rallye se učil za pochodu, studnicí zkušeností pro něj byl Viktor Chytka. „Ale tohle není nic pro mě. Je to strašně dlouhé, je to jiné než rally a jede se podle rozpisu, který psal někdo jiný. Byla to skvělá zkušenost, ale nemyslím si, že bych to chtěl zažít zas.“

Většina Čechů se ale na Dakar vrátit chce. A udělají pro to maximum. Protože Dakar Rally je něco jako droga.

Jasně, nedají se srovnávat pocity závodníků s pocity mými, vždyť já jedu jen jako novinář, jako člen doprovodného týmu, a každý mechanik, fyzioterapeut nebo kuchař mají na úspěchu svých týmů větší podíl než já, ale to nic nemění na tom, že se cítím jako jeden z nich. A že mě Dakar a všechno to kolem něj náramně baví.

Díky, že jsem mohl být u toho. Ještě mám materiálů na několik dalších článků a chci natočit závěrečný podcast pro kanál 1000 koní, tentokrát samozřejmě s Martinem Prokopem a Viktorem Chytkou.

A jestli pojedu za rok zas? Nezáleží to jen na mně, ale rozhodně chci. A budu si dál živit ten svůj sen, že třeba někdy, jednou…