Hlavní obsah

Dakarský deník: O osamělosti v poušti, o nehodách a policajtech na každém rohu

Foto: Jan Červenka

Silnice tady v Saúdské Arábii jsou nakreslené podle pravítka. Místo sněhu je na nich navátý písek, místo srnek běhají přes cestu velbloudi. Jedu sám v autě a přemýšlím, co by se stalo, kdyby se něco stalo. A o tom, o čem se jezdci neradi baví, ale moc dobře to všichni vědí a vnímají…

Článek

Koukám na mobilu do map, kde vlastně jsem, a z legrace si tam zadávám cestu domů. Autem. 5 288 kilometrů a 56 hodin čistého času. Trasa vede přes Jordánsko, Sýrii, Turecko, Bulharsko, Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Ve skutečnosti by to trvalo minimálně týden. A ještě je otázkou, jestli bych tam s tím bydlíkem vůbec dojel.

Dnes jsem se domovu o nějakých šest set kilometrů vzdálil, když jsem v devět hodin ráno vyrazil na jihozápad do Al Hofufu, kde je bivak pro dnešní i zítřejší den. Jel jsem sám v obytném autě, zbytek týmu MP Sports čekal na Martina Prokopa a Viktora Chytku v cíli etapy, aby jim poskytl povolený dvouhodinový servis. Martina a Viktora i ostatní závodníky pak čeká první noc v poušti. Zbytek týmu se přesune za mnou, přijedou pozdě v noci.

A to pozdě v noci bude ještě o kus později, než si plánovali, protože před chvílí mi pípla na mobilu zpráva, že Karel Trněný s Mišákem Ernstem šli přes boudu a že jim kluci pomáhají to dát nějak dohromady.

Už můj táta říkal, že jestli chceš pánaboha rozesmát, tak mu řekni svoje plány. A tady na Dakaru se sice plánuje úplně všechno, ale také musíte umět zatraceně dobře improvizovat. Včera po brífinku bylo jasné, že obytné auto nesmí do servisní zóny. Quirin Müller, týmový manažer MP Sports, pak přišel, jestli by mi nevadilo vzít obytku a jet s ní sám rovnou do bivaku. Nevadilo. I když zmírám touhou být u trati a v centru dění pokaždé, když je to jen trochu možné, tým má samozřejmě přednost. Plány byly jiné, pochopitelně.

Foto: Jan Červenka

Kéž by takhle vypadala D1 v pátek odpoledne…

Stejně jako musí improvizovat týmy, tak improvizují i pořadatelé. Mají dopředu různé scénáře, ale třeba když vloni přišly povodně, tak ty v plánu rozhodně neměli. Přesně vědí, kdy a odkud se bude startovat, kalkulují s východem i západem sluníčka, s počasím v dané oblasti a s hustotou dopravy na přejezdech, řeší trasy tak, aby se závodníci museli co nejvíc spoléhat na sebe a aby jim to co nejvíc ztížili, zároveň se však musejí postarat o jejich bezpečnost. A je jedno, jestli tím myslíte obavy z možného teroristického útoku, záchranu života při případné nehodě, nebo třeba jen jak dostat poškozenou techniku do bivaku a pak zpět do Evropy. Je toho hodně, na co všechno musíte na Dakaru myslet.

Když dva dny zpátky hned první auto startující do etapy srazilo po třech stech metrech fotografa, znamenalo to zdržení celého závodu o padesát minut. Vzhledem k náročnosti etapy, kdy se jelo po lávových polích plných kamenů, museli pořadatelé zkrátit etapu pro kamiony, protože by hrozilo, že by druhý den neměl kdo závodit. Že by tam prostě zůstaly. Motorkáři i auta to ale dokončit museli, mnozí z nich dojížděli do bivaku potmě.

Organizátoři každopádně etapu zkrátí jen tehdy, když jde o bezpečnost. Už i v Saúdské Arábii některé etapy zcela anulovali, to když kvůli počasí (písečná bouře) nemohly vzlétnout helikoptéry. Nešlo přitom o atraktivní záběry, ale o okamžitou lékařskou pomoc.

Přemýšlel jsem nad tím, kdyby se mi mělo něco stát, když jsem jel sám v bydlíku někde v horoucích peklech, ale pak jsem se musel zasmát sám sobě, protože jak se asi cítí závodníci, kterým se pokazí auto uprostřed etapy. Dobrá zpráva je, že pořadatelé znají polohu jejich auta či motocyklu, tak i bydlíku, co jsem řídil. Každé auto má totiž vlastní GPS. A ta závodní navíc sama volají o pomoc, když dojde k nehodě. „Pomoc si můžeš přivolat sám, když stiskneš tlačítko na iritracku. Spojíš se tak s pořadateli a oni okamžitě znají tvoji polohu a sdílejí ji s doktory,“ vysvětluje Viktor Chytka, Prokopův spolujezdec. „Použít to můžeš, i když zastavíš u nehody, to je samozřejmost. A senzory v autě také poznají, když dojde k velké nehodě, podle přetížení, nebo že jde auto přes boudu, a to pak organizátoři volají sami a případně okamžitě posílají pomoc. A když zastavíš u nehody a pomáháš, tak ten čas se ti potom odečte, takže tam závod nenecháš.“

Foto: Jan Červenka

Každé auto i motorka na Dakaru má svou GPS, dokonce i bydlíky.

Nu, mojí největší starostí nakonec bylo to, že ráno ukazoval počítač v obytném autě, že za 2 300 kilometrů dojde močovina, tedy AdBlue, aby mi po 580 ujetých kilometrech sdělil, že už nebude možné nastartovat, protože je na nule. Tak jsem při tankování nechal nastartováno. Ale jinak jsem si koupil kafe, dvakrát jsem natankoval, poslal článek z místa, kde byl fakt dobrý signál, a k obědu jsem měl slané sušenky a klobásu. No a jednou jsem musel uklízet věci, co vypadaly v bydlíku ze skříněk, to když mi přes cestu přeběhl velbloud.

Pravda je ale taková, že si nechci ani představit, co bych dělal, kdyby se něco stalo. Dva roky zpátky se při poslední etapě zabil mechanik francouzského týmu, srazil se s jiným autem na přejezdu. A není ročník, kdy by nedošlo ke srážkám nejen doprovodných aut a kamionů, ale i závodních strojů. A někdy, jako se to stalo třeba vloni Lopraisovi, dojde ke smrtelné nehodě přímo na trati. A i když Saúdská Arábie udělala za posledních deset let obrovský krok směrem ke standardu, na jaký jsme zvyklí v Evropě, pořád to není země, kde byste chtěli mít oplétačky s policií.

Foto: Jan Červenka

Luxus v rámci možností Dakaru, pracovat můžeme v pohodlí krytého stanu a ne někde na kameni uprostřed pouště. To ale neznamená, že by tu byl internet kdovíjak rychlý. A někdy prostě není vůbec…

A když už jsme u té policie, i letos se samozřejmě řeší ochrana všech účastníků. A tady v Al Hofufu střežily vozy policie příjezdové trati opravdu poctivě, poslední kilometry byla jejich auta snad každých sto metrů a široká silnice, která vede k bivaku, byla pro veřejnost uzavřena. Policisté jsou vůbec všude, je jich tady víc, než na co jsme zvyklí u nás. A potkáte je jak na přejezdech, tak i poblíž cíle i startu. „Vloni jsme se utábořili v místech, kde jsme věděli, že bude cíl. Bylo chvíli před půlnocí a během patnácti minut u nás stavěla policie,“ říká Honza Kubíček, který je na Dakaru už podruhé jako fanoušek. „Nechali nás tam, ale jinak se tohle nesmí.“

Dakar jako takový chystá nějakých pětatřicet lidí celý rok. A tady na místě je víc jak šest set pořadatelů a zaměstnávají víc jak dva tisíce místních. Připravit a dělat Dakar zkrátka není jen tak. Příště si řekneme něco o tom, jak se připravuje trať, bivak, a na co všechno ještě musí pořadatelé myslet. A jestli vás zajímá třeba něco dalšího, tak sem s tím, nebojte se nám napsat do diskuze.

Související témata:
Načítám