Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Je krásné, slunečné sobotní ráno a my se ploužíme ospalými ulicemi Brightonu, na jedné straně bílé fasády viktoriánských domů, na druhé žlutá písečná pláž, svěží vítr vane otevřenou stahovací střechou a z reproduktorů hrají Beatles, já pravou rukou točím volantem, jak kličkuji mezi kanály, a levou rukou řadím z dvojky trojku, motor si jadrně odfrkne a hned zase začne nabírat otáčky. Usmívám se, protože tohle je jednoduše dokonalé.
Řídit Mini je radost. Ani nemusíte jet rychle…
Řídit klasický Mini Cooper je radost a ani nemusíte jet rychle, jen si užíváte, jak jste se vším propojení, uprostřed všeho dění. Prostě jen řídíte. Tedy pochopitelně, pokud se dovnitř vůbec vmáčknete, protože místa za volantem není na rozdávání – zvlášť v pravostranné verzi s drobnými pedály zmáčknutými do středu auta. Ale i když jedu po špatné straně silnice a jsem za volantem zmáčknutý jako myš v pasti, stejně jsem rád, že jsem tady.
A ještě radši, když zastavujeme na trávníku rozlehlé zahrady a můžu konečně vystoupit a srovnat své nevhodně zohýbané kosti. Pak se den ještě zlepší, když zahlédnu skupinku MINI kolem klasické formule z přelomu 50. a 60. let. A to už mi podává ruku jeden postarší gentleman: „Ahoj, já jsem Michael, pojďte dál a udělejte si pohodlí.“
Rodinka Cooperů na čtyřech kolech. Ty typické bílé pruhy na kapotě? Vznikly tak, aby mechanici závodního týmu Cooper poznali tovární formule od zákaznických, na Mini se už přenesly jen jako designový prvek.
Michael Cooper je syn Johna Coopera, slavného automobilového úpravce a konstruktéra, který spolu se svým otcem Charlesem začal hned po válce stavět jednoduchá závodní auta, aby později kompletně změnil svět F1 do podoby, která je blízká dnešku. Jako první totiž motor zpředu přesunul doprostřed (hned za řidiče) – tehdy tuhle geniální myšlenku skromně popisoval jen jako nezbytnost, protože používali motor z motorky (takže řetěz mohl směřovat hned k poháněným kolům), ale tahle radikální změna přinesla spoustu dynamických výhod. Proto se ujala na všech úrovních závodění.
Enzo Ferrari tvrdil, že kůň přeci káru táhne, místo aby ji tlačil, proto trval na motoru vpředu. Jenže jeho přesunutí doprostřed přineslo spoustu konstrukčních i dynamických výhod, jak Enzo brzy zjistil po zlém, když mu „garagisti“ jako Cooper, Brabham nebo Chapman vyfoukli mistrovský titul pod nosem.
K velkému znechucení samotného Enza Ferrariho dovolila totiž nenáviděným „garagistům“ (tehdy neznámým britským konstruktérům, kteří nedostatek rozpočtu doháněli inženýrskou chytrostí) porážet závodní obry (Ferrari, Alfu Romeo a Maserati). Vozy Cooper díky tomu získaly mistrovský titul v letech 1959 (Cooper T51) a 1960 (T53).
Jack Brabham musel v posledním závodě sezóny v Sebringu dotlačit vůz přes cílovou čáru. John Cooper totiž z opatrnosti naléval do nádrže o pět litrů paliva víc, Jack Brabham si ho ale naopak kvůli nižší hmotnosti nechával odsát a tehdy to trochu přepísknul, vyprávěl Michael Cooper.
Pak si ale Enzo protlačil změnu pravidel, motor se zmenšil z 2,5 litru na 1,5 litru (prý kvůli bezpečnosti, závoďáky byly už tehdy příliš rychlé) a Cooper neměl odpověď na italský motor Dino. Ale nejsme tady kvůli F1, jsme tu kvůli Mini…
Michael Cooper: „Jednou jel táta s Brucem McLarenem testovat na Silverstone a objevil se tam nějaký 18letý mladík, jistý Jackie Stewart. Posadili ho do auta, zajel stejný čas jako Bruce, tak ho hned podepsali.“ Přečíst si takový příběh je zajímavé, ale slyšet ho vyprávět od člověka, který u toho byl, je úplně jiné kafe.
Tenhle neméně slavný příběh se začal psát v momentě, když Johnu Cooperovi přivezl jeho kamarád Alec Issigonis ukázat svůj nový výtvor – BMC Mini. Ten se s ním svezl, pak nechal svézt i pár svých pilotů z F1 a všichni se shodli: Tohle auto je tak dobré, že by se s ním dalo závodit! Což byla v té době velmi odvážná myšlenka, protože mezi cesťáky soutěžily výhradně větší limuzíny, ne sotva třímetrová nákupní taška na kolech, která by se jim pohodlně vešla do kufru. Jenže právě to byla obrovská výhoda Mini – kompaktní rozměry, kola v rozích a nízká hmotnost znamenaly vysokou agilitu.
Původní Mini, mistrovské dílo původem řeckého inženýra Aleca Issigonise, nebylo jen ukázkovou prací na téma maximálního využití minimálního prostoru, ale shodou okolností taky velmi dobrý základ pro závoďák.
John Cooper poladil podvozek, motoru se skromným objemem 848 cm3 (později přezbrojil na litrový objem, a pak dokonce na 1 275 cm3) přidal pár koní navrch (z 34 poskočil výkon na 55 koní, což na 600kilovou krabičku od sirek stačilo), zkrátil převody a na přední nápravu přidal kotoučové brzdy (u tak malých aut nevídaný prvek) a ikona byla na světě. A nesla přímo jeho jméno: Mini Cooper. V nabídce byl dokonce ještě propracovanější Cooper S (původně se měl jmenovat Special, ale to se Johnu Cooperovi moc nelíbilo) jako homologační speciál víc zaměřený na závodění.
Úspěch se brzy dostavil. O legendárním vítězství na Rallye Monte Carlo v roce 1964 se asi nemusím dlouze rozepisovat, ale tenhle triumf udělal z Paddyho Hopkirka v domácí Anglii mediální hvězdu (označovali ho za pátého člena Beatles) a z Johna Coopera ještě slavnějšího závodního inženýra. Následovala další tři totální vítězství na Monte Carlu (ačkoliv jedno jim francouzští pořadatelé hanebně upřeli), k tomu se přidala další spousta titulů z okruhových závodů a dalších rallye.
Znáte spojení „jezdí jako motokára“? Vzniklo právě tehdy s Mini Cooperem, který se tak stal úplně prvním hot hatchem.
Z Mini Cooperu se stal obrovský hit, vlastnil ho Steve McQueen, Peter Sellers, James Hunt, Paul McCartney, John Lennon i George Harrison, dokonce i sám Enzo Ferrari jich měl pár v garáži. A samozřejmě velkou slávu mu přinesl Mr. Bean. I proto vydrželo původní auto (s mnoha postupnými úpravami) ve výrobě až do roku 2000 (celkem se ho prodalo skoro 5,5 milionu kusů).
Mini Cooper si ve své době pořídilo mnoho celebrit, po celém světě ho pak proslavil geniální komik a milovník aut Rowan Atkinson alias Mr. Bean.
To už bylo Mini pod otěžemi německého BMW (spolu s Rolls-Roycem), které potají připravovalo nástupce. A s ním se mu povedl doslova husarský kousek – velmi citlivě oživilo historickou ikonu v moderní podobě. Když prototyp s designem Franka Stephensona (který navrhl také Ferrari 430, první BMW X5, nebo třeba McLaren P1) poprvé ukázali Johnu Cooperovi, vydechl prý jen: „Je to Mini.“ Lepší ocenění se novince snad ani nemohlo dostat.
John Cooper byl z novodobého Mini nadšený, vystihovalo totiž podstatu téhle čtyřkolové legendy a převádělo ji do moderní podoby.
Není proto divu, že se i z nového Mini stal prodejní hit (který pomohl nastartovat retro vlnu, na které se svezl také Fiat 500 nebo nejnovější Renault 5, VW New Beetle ani Opel Adam tolik štěstí neměli). Toho se však už John Cooper nedožil, zemřel v prosinci 2000 ve věku 77 let. V jeho šlépějích však následoval syn Michael, který novinku začal hned tunit. První přišly závodní verze upravené kvůli snížení nákladů tak, aby s nimi majitelé mohli normálně přijet z domova na okruh, tam si zajezdit a zase odjet po své ose domů. Následovaly tuningové doplňky pro sériovky – přepracovaný výfuk, řídicí jednotka, podvozek, dokonce i kompresor. A v BMW si samozřejmě všimli…
Michael, syn Johna Coopera, přišel se závodní verzí nového Mini, následně také s tuningovým kitem. V BMW ho převzali do výroby zcela bez úprav.
Ale místo, aby jeho nápad prostě okopírovali, začali s Michaelem Cooperem spolupracovat – a jeho kit převzali do produkce zcela bez úprav, tak kvalitně byl navržený. Michael vzpomíná, že ho tehdejší šéf Mini vyzval, aby spolehlivost svého kitu prověřil na slavné čtyřiadvacetihodinovce na Nürburgringu, nejnáročnějším vytrvalostním závodě na světě. Když se jeho auta porouchají, tak nic nebude. A on se pak v závěru závodu klepal, aby jeho auta dojela do cíle. Dojela, a když mu šéf Mini po závodě potřásal rukou, prohodil, že jen žertoval.
Fun fact: Těmto klasickým litým kolům se obvykle říká „Minilite“ (podle firmy, která je poslední roky vyrábí), ale ve skutečnosti s nimi přišel už John Cooper u svých formulí (už tehdy je dělali z magnézia) a pojmenoval je podle okvětních plátků růže („Rosepetal wheel“).
Upravená Mini tak v nejtěžší zkoušce obstála a znovu nesla hrdé přízvisko Cooper, nejrychlejší modely dokonce celé označení John Cooper Works. Také ještě první Mini Works GP, ostrý speciál bez zadních sedaček, byl přímo dílem týmu Michaela Coopera. K němu se už přidal i jeho syn Charlie (vnuk Johna Coopera), který za volantem Mini závodil. V roce 2023 jeli s manuálem (jako skoro jediní v celém závodním poli) a skončili druzí, loni ho dokonce dovezl k vítězství ve třídě. A když pak Mini chtělo přitáhnout pozornost k nové elektrické verzi Cooper SE, pomáhal vlastníma rukama stavět zaváděcí vůz (safety car) pro závodní sérii Formule E.
Mini zůstává v rodině Cooperů. Po Johnovi převzal žezlo jeho syn Michael (vpravo), kterému nyní pomáhá jeho syn Charlie. Společně navrhli Mini Grand Prix, nově postavené klasické Mini v duchu restomodu.
Nyní Michael s Charliem představili svůj nový výtvor, nově postavené klasické Mini ve stylu restomod, tedy vylepšený moderní technikou tak, aby se s ním dalo jezdit denně. Motor 1,3l má výkon přes 100 koní, také má upravený podvozek a vroubkované kotoučové brzdy, vylepšené je i odhlučnění a interiér je celý čalouněný jemnou kůží, nesmí chybět konektivita Apple CarPlay a pár dalších moderních vymožeností. Vznikne pouhých 35 kusů, takže exkluzivita je zaručena. Cenovka? Prý kolem 100 tisíc liber, čili asi 3 miliony. Ale když se za modernizovaná Porsche platí ještě o řád víc, tak proč ne…
Na cestu zpátky už ale přesedám do moderního Mini Cooperu S, protože si za volantem chci přeci jen udělat trochu pohodlí. Uvelebím se v sedačce a natáhnu si nohy, pustím si audio Harman Kardon a do cíle se nechám navádět navigací. Pohoda. Jenže točité britské silničky mě nenechají za volantem usnout, Mini Cooper se tu navíc cítí jako doma a poňouká mě, abych ho přepnul do sportovního režimu a trochu přitopil pod kotlem. Proletíme pár zatáček a já se už zase musím za volantem usmívat, tohle auto má prostě radost z jízdy v krvi. Duch Johna Coopera tak stále žije v každém Mini.