Hlavní obsah

Přípravy na Dakar aneb deník z testování v Tunisu

Foto: Radoslav Holan

Obrovské duny, jemný písek a 6500 kilometrů dlouhá trať. To je Africa Eco Race!

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Lukáš Kvapil je profesionální voják, závodník a tak trochu snílek. Vojenský policista, účastník mise v Afghánistánu, závodník na motorkách a taky držitel ceny Fair play, kterou dostal před dvěmi lety na Rallye Paris-Dakar, když hned ve druhé etapě pomáhal zraněnému italskému motorkáři, aby vzápětí sám havaroval. Teď, o dva roky později, se vrací do sedla motocyklu. Vloni jel Rallye Paris-Dakar jako člen mediálního týmu a teď se chystá k závodům znovu. Ale ne v Americe, ale v Africe. V dunách a v poušti, tedy tam, kde se celé tohle dobrodružství dálkové rallye zrodilo. A já budu u toho. Jako novinář pojedu v doprovodném autě a budu psát jak denní zpravodajství, tak zajímavé (snad) reportáže. Startujeme 30. prosince v Monaku, ale ještě předtím jsme se vypravili na test do Tunisu. Tady je můj deník...

Článek

Závod Africa Eco Race startuje ve Francii, respektive v Monaku a pokračuje přes Maroko, Mauretánii a Senegal, aby skončil u Růžového jezera v Dakaru. Slavnostní start je 30. prosince, Silvestra stráví posádky na lodi a 1. ledna už se jede první ostrá etapa. Jean-Louis Schlesser, hlavní organizátor závodu, se angažoval už v původní dakarské rallye, ale když se v roce 2009 přesunula z Afriky do Jižní Ameriky, začal pořádat alternativní podnik na původní trase. „Jedeme v dunách a v poušti. Místo dlouhých přejezdů a krátkých rychlostních zkoušek máme dlouhé etapy a krátké přejezdy. Závodníky nevylučujeme, ale naopak chceme, aby dojeli do cíle, byť s penalizací. Snažíme se udělat závod tak, aby odpovídal původnímu duchu maratónských rallye,“ hlásá Schlesser opakovaně. A že se mu to daří, to dokazuje neustále rostoucí zájem jezdců – přibývají jak noví, tak se vracejí zkušení matadoři.

„Je to pro mě výzva. Rok a půl jsem neseděl na motorce, ale tým pořídil dva roky starou tovární Husqvarnu a to by měl být skvělý stroj!,“ řekl mi do telefonu Lukáš Kvapil, když jsme se domlouvali, ať s ním jedu na testování do Tunisu. „Plán? Potřebuju najezdit kilometry v dunách i na pistách, ty si vyzkoušíš upravený Ford Ranger, bereme s sebou ještě Polaris XLR a musíme udělat nějaké fotky. Odjezd 30. listopadu a nezapomeň si s sebou spacák.“

Foto: Radoslav Holan

Zapomeňte na hotely, v Africe se spí ve stanech. Přes den je tam 25 stupňů, v noci kolem nuly.

Pátek 30. listopad, 9:00, Praha

Celé tohle dobrodružství začíná o den dřív, když jsem zjistil, že neletíme, ale jedeme autem. Napřed 1100 km do Janova, pak 24 hodin na lodi, dál pak 500 km po Tunisu. Pokračuje, když si balím. Trička, ponožky a trenky jsou jasné, ale jaký spacák? Lehký a malý? Nebo ten teplejší? Nebo ten do hor, protože na poušti je přece v noci zima? A co další výbava? Nakonec beru velkou sparco tašku a je plná. Mám trochu výčitky svědomí, že je zbytečně velká, ale když dorazím na místo setkání, okamžitě se mi uleví, protože v tomhle množství materiálu a výbavy se ztratí. Nechápu, jak někdo může jet dálkovou rallye jen tak nalehko, když my máme plnou dodávku, za ní vlek a korba Rangeru je taky plná. Šest lidí, jídlo a pití na týden, gril, servisní zázemí, stany, ostrá a tréninková motorka, bugina…

Pátek 30. listopad, 15:10, Karlovy Vary

Cesta do Afriky začíná stylově – sněží. Jedeme přes Karlovy Vary, protože musíme vyzvednout ještě nějaký materiál a zjišťuji, že tenisky na cestu mají zásadní problém – prasklou podrážku. Kromě Lukáše a mě jede ještě mechanik, fotograf, kameraman a kuchař. Moje jediná starost tedy je – co ten spacák?

Sobota 1. prosinec, 17:32, Janov

Jsme na lodi. Cesta byla… No, řekněme, že byla dlouhá. Ranger by sice mohl jet o kus rychleji, ale dodávka rozhodně ne, a tak naše rychlost kolísá od 80 do 95 km/h. Dostáváme kajutu bez okna, ale stačí dát deset Euro pikolíkovi a najednou máme protekční ubytování. Vítejte v Africe.

Neděle 2. prosinec, 16:22, Tunis

Vjezd do Tunisu je zpoplatněn různě vysokým bakšišem, který odpovídá množství a ceně převáženého materiálu. Mají to vymyšlené chytře, žádají o něj pomocníci, kteří nahánějí auta k celníkům. O 70 Euro chudší a tři hodiny později už stavíme na první velké benzínce za městem. Nafta stojí 13 korun, vynikající espresso deset korun a 25 GB datová karta do telefonu je za čtyři stovky. Navigace ukazuje 399 km rovně. Dálnice má tři pruhy, kromě motocyklů a sportovních aut tady můžete potkat úplně všechno – kamion s velbloudy, kamion se senem, autobus plný Číňanů, auta naložená vším možným (od počítačů přes stavební materiál až po zvířata), ale taky další dobrodruhy, kteří míří na Dakar do Ameriky, nebo trénují na Dakar v Africe. Valíme dalších 200 km nocí, abychom pak sjeli na šotolinu, pak zase asfalt a pak zase šotolina. Pardon, pista. Je to tvrdá cesta, rovná jako mlat, kde vás v pozornosti udržují nečekané výmoly a čas od času nějaká ta zatáčka.

Pondělí 3. prosinec, 8:32, Ksar Ghilane

Jsem pako, vzal jsem si univerzální spacák a teplota v noci je těsně nad bodem mrazu. Probouzíme se v oáze plné datlových palem. Všude je písek, žádný asfalt a jak záhy zjištuji, kolem dokola jsou duny. Jmenuje se to tady Ksar Ghilan a je to vyhlášené místo pro dakarské závodníky, kteří sem jezdí testovat. Turisté pak oceňují jezírko s termální vodou, která má stálých 35 stupňů… Jsou tady dvě restaurace (dá-li se tomu tak říkat) a jeden vybydlený karavan, který funguje jako supermarket. Mají tam zapalovače, hygienické potřeby, pivo, powerbanky a ráno pečou místní chleba.

Foto: Radoslav Holan

S upraveným Rangerem se pouště bát nemusíte. Jen musíte ctít základní pravidla, abyste se nezahrabali jako školák.

Zabíráme si skvělý plac, stavíme stany, vybalujeme věci a odpoledne už vyrážíme do terénu. Ranger mi bude dělat společnost až v lednu pojedu jako novinář Africa Eco Race. Sériové auto je upravené od firmy Delta 4x4, takže je zvýšené o nějakých dvanáct centimetrů, má rám a nášlapy, světelnou rampu a speciální pneumatiky do terénu, které se ale cestou osvědčily i na sněhu. To nejdůležitější je však na střeše – rozkládací stan, můj obývák a ložnice na následující dny. Seznamujeme se napřed jen na pistách a na vyjeté cestě mezi dunami – ani se v těch chvílích nezadýchá. Lukáš Kvapil si bere tréninkovou KTM a na to, že na motorce neseděl rok a půl, vede si sakra dobře. Mně se dělá zle jen když vidím, jak rychle na ní v terénu jede.

Pondělí 3. prosinec, 21:55, Ksar Ghilane

Jsem fakt pako, jak zapadne slunce, tak se prudce ochlazuje. Z pětadvacet přes den jsou tři stupně v noci. Rozděláváme oheň, ale stejně jdeme brzy spát, matrace ve střešním stanu se zdá být luxusní.

Úterý 4. prosinec, 11:12, Ksar Ghilane

Je zima a ta matrace je opravdu skvělá. K snídani máme podruhé za sebou žemlovku, ale to nevadí, v Adventure Menu ji připravili přímo lahůdkově. A Zed ji hodí na pánev a za chvíli je báječně teplá, což je asi ta nejdůležitější vlastnost. Kluci si s sebou vezou malé elektrické přímotopy do stanů, trochu jim je závidím. Ale jen do té doby, než se ukáže, že elektřina je z generátoru a ten vrčí jen dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer. Afrika, co byste chtěli. Ve sprchách teče voda z jezírka, jen je o kus chladnější, to než do nich stihla dotéct.

Duny mě začínají bavit. Na jedné straně oázy je dunové pole s pískem, co se sype jako mouka, na druhé pak široké písečné pláně. Ranger nemá problém ani s jedním. V dunách si musím dávat pozor na nájezdovou rychlost a pak i na to, jak se sype písek. Už jsem o tom leccos četl, takže mám jasno, nejsem přece žádné střevo.

Úterý 4. prosinec, 15:41, Ksar Ghilane

Aha, tak jsem to asi špatně pochopil. To, jak se sype ten písek, myslím. Už hodinu se snažíme vyprostit auto. Tedy snažíme – fotograf se totiž chová jako profesionál a fotí. Mám lopatu, vyjížděcí plechy (ty růžové plastové, co jsou na autě) a vztek sám na sebe, že jsem si zbytečně věřil. Když za dalších třicet minut přijíždí místní beduín na něčem, co vypadá jako babeta, ukazuje mi, co mám dělat. O deset minut později už jsme venku, to je asi ta pečlivá příprava předtím. Nebo prostě jen ví, co a jak, buďme upřímní. Začali jsme tím, že upustil tlak z pneumatik a pokračovali jsme super jemnou prací s plynovým pedálem. Když jsem se vyhrabal ven, vzpomněl jsem si, že Ranger má ještě uzávěrku diferenciálu. Takže třeba příště…

Foto: Radoslav Holan

Večer v bivaku je ryze chlapskou záležitostí. Pivo je povinností, snad se Aláh nedívá...

Středa 5. prosinec, 9:10, Ksar Ghilane

Ranger funguje perfektně, Lukáš přesedlává na ostrou dakarskou motorku a fotograf a kameraman hlásí, že mají dost materiálu, takže můžeme vzít na projížďku buginu a trochu přitvrdit. K snídani byla žemlovka.

Středa 5. prosinec, 21:10, Ksar Ghilane

Do háje, to je nářez! Nevím, jestli mám být víc vykulený z toho, jak Husqvarna zcela evidentně funguje v dunách, nebo jak se chová Polaris RZR, a to navzdory tomu, že většinu času jedu jen s pohonem zadních kol. Lukáš má pusu od ucha k uchu a hlásí, že se to vůbec nedá měřit s motorkou, se kterou startoval před dvěma lety na Dakaru. Aby ne. Tohle je tovární stroj, který je o třicet kilo lehčí a o třicet koní silnější. Já v ní vidím velký těžkopádný stroj, Lukáš ji velebí za to, s jakou jistotou se dá vést po dunách. Když vidím ty skoky a pak jak ji zkouší na pistě, přitom i v nějakých 150 km/h má přední kolo neustále ve vzduchu, trochu se mi svírá žaludek. Já bych tenhle závod na motorce fakt nejel – respekt před všemi.

Zato bugina je skvělá hračka! Samotný test Polarisu na Garáži ještě najdete, ale už teď vám prozradím, že v dunách je to jedna velká radost. Má výkon 107 koní a váží 630 kg, má přiřaditelný pohon všech kol, ale to jen tehdy, když se potřebujete vyškrábat na nějaký nesmysl. Strašně mě baví!

Deníček píšu zalezlý ve spacáku, místo studené sprchy jsme byli v teplém jezírku. Pivo a kávu servírují i do vody – používají k tomu otočený plastový stůl. Prostě Afrika.

Čtvrtek 6. prosinec, 14:05, Douz

Jen pár rychlých poznámek… Potřebovali jsme doplnit zásoby jídla, pití a benzínu. A že do Douz, což je nejbližší město, je to 78 kilometrů. Bohužel nám domorodci zapomněli říct, že vzdušnou čarou, protože autem je to 150 kilometrů jedna cesta. Silnice, pista, silnice a najednou město.

Mají tady lepší kafe než v oáze, na trhu koupíte koření, oblečení, nové i použité boty, a taky jsme koupili kus velblouda – k večeři budou steaky. Čekání na ostatní si krátím návštěvou místního lazebníka. Pán umí jen francouzsky a asi stejně dobře jako já, takže se jen pozdravíme a zbytek si vysvětlíme posunky. Rychle pochopí, že na mně není co zkazit a bere mě břitvou nejen tváře, ale i hlavu. Hlídám si peněženku, hlídáme auto, dáváme si skvělý oběd a zjišťujeme, že asi není jediný důvod něčeho se tady bát...

Foto: Radoslav Holan

Místní trh skýtal spoustu překvapení...

Pátek 7. prosinec, 17:31, Ksar Ghilane

Včerejší grilování bylo skvělé, ale tenhle výlet je ještě lepší. Vypravili jsme se asi pětadvacet kilometrů daleko do velkých dun a jestli ty vedle oázy byly úžasné, tak tyhle jsou ohromující. Na Africa Eco Race nás prý čekají ještě větší; strašně se těším. Lukáš mi ukazuje, jak na ně. Musíte se rozjet, držet plyn až k vrcholu a brzdit těsně na hřebenu. Když zabrzdíte dřív, nevyjedete. Když pozdě, skočíte přes vrchol, jenže nikdy nevíte, co je za ním. Když zabrzdíte na vrcholu, uvíznete a zahrabete se. Je to trochu risk, ale nikdo přece netvrdí, že jízda v dunách je procházka růžovou zahradou. Jednou se málem otočím na střechu, jednou se zahrabu, ale tisíckrát se chechtám do helmy. Je to boží! Písek máme úplně všude, jezírko volá!

Sobota 8. prosinec, 13:00, Ksar Ghilane

Pro velký úspěch jedeme do dun ještě jednou a všichni. Je to výlet za odměnu, ještě jednou se vyspíme, ještě jednou budeme snídat žemlovku a pak už cesta domů. Průjezd dunovým polem zvládá po vyjeté cestě i Ranger, ale jen tak za nosem se s ním v dunách raději nepouštíme. Grilujeme uprostřed pouště a všechno tohle mi přijde jako nechutně dobrá zábava pro velké kluky!

Ještě pár desítek minut skotačení, pak přesun do oázy, balíme a cesta domů. Přestože vím, že zítra budu mluvit jinak, tak vězte, že z Prahy do Janova je to 1100 km, na lodi se v pohodě vyspíte a pak už jste v Africe. Nic, co by se nedalo zvládnout, a tak už spřádám plány, že se sem vypravíme na pánskou jízdu! Tenhle výlet totiž předčil očekávání a nemůžu se dočkat, až se vypravíme na Dakar. Tedy na Africa Eco Race, abych byl přesný. Tady na garáži najdete denní zpravodajství, reportáže a rozhovory. A teď už nerušte, chci ještě vidět Lukáše, jak řádí v těch dunách. A ano, je to perfektní záminka, abych se ještě projel s Polarisem RZR!

Reklama

Související témata:
Načítám