Hlavní obsah

Motogymkhana – i pár kuželů k závodění stačí

Foto: Jan Zapach starší

Od doby, kdy se objevilo první driftovací video s Kenem Blockem, už moc dobře víme, že se při gymkhaně jezdí hodně na přesnost, hodně na agilitu a občas se zběsile točí dokola. A v případě motogymkhany tomu není jinak. Sice se u ní méně kouří od gum, ale zase se jedná o neuvěřitelně zábavnou motorkářskou disciplínu, kterou si může vyzkoušet prakticky každý, kdo si sežene motorku, pár kuželů a asfaltové parkoviště.

Článek

Pojďme si nejprve rozklíčovat, o co vlastně jde, a začněme lekcí ze slovníku. Výraz „gymkhana“ pochází pravděpodobně z hindštiny a už v 19. století označoval sportovní klání, kdy se jezdilo s koněm mezi překážkami na přesnost. Posléze se začal tenhle výraz používat pro slalomy (či jiné figury) zajížděné v autě i na motorce, byť o největší popularizaci se postaral již zmiňovaný Ken Block se svou sérií driftovacích videí.

Jenže ještě dávno předtím, než začal Ken na YouTube zběsile pálit gumy svých rallyecrossových speciálů, začali si nadšení japonští motorkáři poměřovat síly mezi kužely. Právě v Japonsku je motogymkhana velice populární už po dekády, teprve během posledních deseti let se pak začal trend přesouvat do dalších koutů světa, mimo jiné samozřejmě do Evropy. A taky tady, v naší malé zemi v srdci starého kontinentu, se pozoruhodného motorsportu chytilo pár desítek nadšenců, kteří začali zaznamenávat úspěchy.

Závodění „online“, ale se skutečnými motorkami

Já jsem se zúčastnil jednoho tréninku s vicemistrem Evropy a čtyřnásobným mistrem ČR Janem Zapachem, který v šampionátech šlape na paty i vévodícímu Japonci Haruhikovi Tsuie. Pod jeho křídly potom trénuje i nadějná mladá jezdkyně – teprve jedenáctiletá držitelka stříbrné evropské medaile v ženské kategorii Beáta Senohrábková, doprovázená svým otcem Václavem. Nutno podotknout, že vidět jedenáctiletou slečnu, jak neohroženě vede svůj pitbike (na němž při svojí výšce vypadá jako na dospělé motorce) mezi kužely, je samo o sobě zážitek.

Foto: Jan Zapach starší

Beata Senohrábková na pitbiku Stomp 140 – poměrově je však malá kroska ideálně velká pro malou závodnici

Každopádně mluvit o tomto ježdění jako o tréninku není tak úplně přesné. Zdaleka totiž nejde pouze o trénink mezi nahodile rozházenými kužely, ale svým způsobem přímo o závodění. Část závodů se totiž jede klasicky „prezenčně“, když se všichni jezdci sejdou v jeden den na jedné trati, část ale probíhá čistě on-line formou. Pořadatel seriálu určí trať na několik týdnů a vydá k ní okótovaný plánek, kde má být jaký kužel a jak se má trať jezdit (každá trať se přitom vejde na rozměr asfaltové plochy, daný na začátku sezóny). Každý závodník si pak danou trať postaví ve svém prostředí a může jezdit a trénovat tak dlouho, jak se mu to hodí – důležité je poslat do „uzávěrky“ svůj nejlepší čas, doložený videem.

Foto: M Gymkhana World Competition

Plánek aktuální trati pro „on-line“ světový pohár

Tenhle princip závodění na dálku je samozřejmě hodně o fair-play a jsou aspekty jako například rozdílná kvalita povrchu, které prostě neovlivníte. Zároveň se ale mohly všechny tratě odjet i během řádění koronavirové krize a jedná se o nenáročný systém, v němž může každý závodit podle svých možností, a ne v jeden čas a na jednom místě.

Na čem pojedu? Na tom, co je zrovna po ruce

Snad každý druh motocyklového závodění má svůj specifický druh motorky. Ne však motogymkhana. Začít můžete vlastně na čemkoliv, a i když jsou samozřejmě motorky, které fungují lépe než jiné, a nevyhnete se nezbytným úpravám, rozličnost strojů, na kterých lidé po celém světě jezdí, je neuvěřitelná.

Foto: Jan Zapach starší

Jezdí se na všem. Poměřit síly si přijel i kolega na šestkovém Hornetu – jedné z nejoblíbenějších motorek vůbec

V jedné výsledkové tabulce se v rozdílu jen pár sekund sejde supersportovní Suzuki GSX-R 1000 a Honda CBR 600R, naháč KTM Duke 790, dvoutaktní Honda NSR 250R, začátečnický Hyosung GD 250N nebo motard Suzuki DR-Z 400. A to mluvím jen o předních příčkách – níže v tabulce jsou střelci, kteří zajedou stále slušný čas i na rozpočtové stopětadvacítce Yamaze YBR 125, malém cruiseru Honda Magna 250 nebo naopak na svalnatém a těžkém naháči Suzuki GSX 1300R.

Spíš než na motorce samotné záleží na jejím naladění a na obutých gumách, ale hlavně a především jde o to, ukázat svůj vlastní um, jehož absenci vám ani sebelepší motorka nevynahradí. Honza Zapach jezdí na motardu Suzuki DR-Z 400 a stejnou motorku zvolil i Václav Senohrábek, který se odvážně nabídl, že mi svůj stroj půjčí, abych si motogymkhanu sám zkusil (ještě jednou díky!).

Foto: Jan Zapach starší

Začátky jsou rozpačité. Návyky z normálního ježdění tu tak úplně nefungují, takže mi chvíli trvalo vůbec přijít na to, jak se na motorce hýbat

Což o to, mohl bych jet i na svojí motorce, ale ta nemá jeden poměrně zásadní prvek, nezbytný u každé motorky na motogymkhanu – pořádné padáky. Ano, ještě než se začne řešit tuhost odpružení, finální převod a nahřívání pneumatik před jízdou, musí se každá motorka obrnit proti pádům, které jsou sice nechtěnou, ale nedílnou součástí téhle disciplíny.

Padá se relativně dost. Jednak se hodně padá v začátcích, kdy dochází ke klasickým začátečnickým chybám, jezdci se v utažených obloucích necítí, typicky mají nízkou rychlost, a tak jim motorka občas „žuchne“ dovnitř oblouku. Druhá fáze padání pak nastává samozřejmě tehdy, když se začne zrychlovat a přepalovat tempo. Fajn ovšem je, že se nikdy nepadá z příliš velkých rychlostí, takže vedle toho, že je motogymkhana nejlevnější forma motocyklového závodění, je vlastně i nejbezpečnější.

Foto: Jan Zapach starší

Na Honzově jízdě je celkem hned vidět, co z něho dělá vicemistra Evropy. Na jeho oblečení a motorce je zase vidět, že cesta k tomuto titulu byla místy trnitá

Pojela mě jedenáctiletá holka

Takže směle do toho. Něco jsem se na motorce už najezdil a manévry v nízkých rychlostech celkem zvládám, byť nikdy jsem se nezkoušel otočit kolem kuželu na rychlost. První jízda je tak stižena rozpaky, protože zatímco při normální jízdě se projíždíte zatáčku laděním poměru náklonu a rychlosti, tady se do hry přidává ještě úhel natočení řídítek, se kterým jsem vlastně dosud nebyl zvyklý pracovat, ale který rapidně zmenšuje poloměr, který je motorka schopná vykroužit.

A taky se na trati neustále ztrácím. Vedle toho, že musíte umět vodit motorku přesně, hraje tu roli i krátkodobá paměť a schopnost zapamatovat si trať. Barvy kuželů sice mají svojí logiku, ale ta je jenom pomocná. Teprve když mi Honza Zapach radí, že si mám trať rozdělit na úseky a pamatovat si jednotlivé „obrazce“, začíná všechno dávat smysl a můžu se soustředit na to, abych začal zrychlovat.

Foto: Jan Zapach starší

Vedle jiného je motogymkhana i slušný trénink krátkodobé paměti. Potřeboval jsem trochu zasvětit do toho, jak na trať nahlížet, abych se přestal ztrácet

Teprve po několika průjezdech si zvykám na to, co si můžu dovolit. Zjišťuji, že sportovní silniční gumy vyndané z nahříváků opravdu drží jako přibité, že můžu brzdit později hluboko do náklonu, a stejně tak můžu už z náklonu zase zrychlovat pryč. Piluji taky techniku pohledu, neboť klasická technika ze silničního ježdění (koukám tam, kam chci jet) se tu dovádí do extrému a v momentě, kdy objíždím jeden kužel, už koukám na ten další. Značnou část času tedy vlastně vůbec nekoukám před sebe, ale ohlížím se přes rameno a vybírám další trajektorii.

Foto: Jan Zapach starší

Cílem mimochodem nestačí prosvištět. Cíl i start má podobu „boxu“, v němž musíte na konci jízdy zastavit. A protože přijedete docela rychle, je ono zastavení mnohdy dost efektní

První naměřený čas trati jsem měl něco kolem minuty, ale jak jsem se začal trochu otrkávat, začaly se výsledky zlepšovat. Nakonec jsem zajel čistý výsledek (bez dotyku kuželu) 55,12 sekundy, což je pořád docela marné… Koneckonců jedenáctiletá Beáta jezdila v rámci tohoto ježdění časy kolem 46 sekund, Honza Zapach potom kolem 43 sekund.

Z mého pokusu vzniklo i tohle video, takže je moje jízda vlastně legitimní a dala by se zapsat do tabulky světového poháru. Aktuálně bych byl předposlední…

Na mou obranu, můj čas vzniknul v rámci prvních 15 minut motogymkhany, které jsem v životě absolvoval, a navíc na cizí motorce. Kdybych měl svojí motorku, se kterou bych se tolik nebál švihnout o zem, a kdybych mohl trénovat pár hodin v kuse, myslím, že bych se dostal do tempa a dostal se pod padesátisekundovou hranici.

Teď jsem ale hlavně rád, že jsem sebou zbytečně nepraštil a neutrhnul si parádní ostudu. Vlastně jsem z tréninku odjížděl docela nadšen a posléze jsem se několikrát přistihl, jak při svých bezcílných toulkách motocyklovou inzercí přemýšlím nad tím, která motorka by se na motogymkhanu hodila nejvíc. A taky jsem si všiml, že se umím o dost rychleji otočit na silnici do protisměru.

Reklama

Sdílejte článek
Související témata: