Článek
Na ženevském autosalonu Fiat představuje nový sedan 124 a strhává na sebe zaslouženou pozornost. Nástupce modelů 1300 a 1500 je prvním Fiatem s trojciferným číselným označením, které ohlašuje novou éru automobilky. Všímá si toho i mezinárodní porota a uděluje mu titul Auto roku 1966/1967, který získává Fiat poprvé.
Motor umístěný vpředu poháněl zadní kola. Ta byla na podélných ramenech a s panhardskou tyčí, přední byla nezávisle zavěšená. Vinuté pružiny na všech kolech výrazně zlepšily jízdní komfort oproti předchůdci. Fiat zapracoval i na jízdních vlastnostech a auto vybavil kotoučovými brzdami na všech kolech.
Novinkou v autě byl i zážehový čtyřválec 1.2 OHV s litinovým blokem a hliníkovou hlavou, který dosahoval výkonu 60 koní. To nezní jako vysoké číslo, ale Fiat 124 byl hodně lehký – jen 855 kg, takže uměl jezdit až 140 km/h. To vše při spotřebě jen 8,5 l/100 km. A také si řidiči museli zvyknout nově na řazení na podlaze. Komu nestačil kufr o objemu 385 litrů, ten se v roce 1966 dočkal kombíku 124 Familiare. U něj se rezerva přesunula pod podlahu kufru (sedan jí měl v něm a nastojato) a dostalo i větší palivovou nádrž na 47 litrů (sedan měl jen na 39 litrů).
Za další dva roky přidal Fiat do nabídky typ 124 Special se dvěma páry světel a čtrnáctistovkou OHV s výkonem 76 koní. Přepracovaná zadní náprava dávala autu lepší stabilitu v zatáčkách. Special měl maximálku 150 km/h a jeho brzdy dostaly pro jistotu posilovač. Za příplatek byl k dispozici i třístupňový automat. Pozdější verze Special T se dvěma vačkami měla výkon 80 koní a maximálku 160 km/h.
Od roku 1972 dostaly i standardní modely lepší kliky a zadní nápravu z modelu Special. Upravené verze jste poznali podle jiné mřížky, navíc stoupl i výkon motoru na 60 koní. Samotný Special pak dostal ještě další otvory pod masku a možnost vybrat si ještě šestnáctistovku DOHC s výkonem 95 koní. Tahle verze už měla pětistupňovou převodovku a maximálku 175 km/h. O dva roky později ale přišel konec a Fiat povedený model nahradil typem 131. Jenže o konec v pravém slova smyslu nešlo.
Fiat si totiž přivydělal prodejem licencí po celém světě, a tak se typ 124 proslavil zejména jako Lada 2101 (následně byl modifikován a číslován až do verze 2107) v Rusku, kde jeho výroba probíhala do roku 2012. Několik aut bylo poté ještě smontováno v Egyptě. Šlo o konstrukčně upravená auta, aby přežila drsné východní cesty. Hojně se vyráběl i Seat 124, který se později také dočkal modernizace. S tímhle tvarem se vyrábělo auto posléze v Indii jako Premier 118NE s motorem Nissan nebo 138D s naftovým agregátem FNM. Licenčně ještě typ 124 vyráběli Turci jako Tofas, korejská automobilka Kia nebo bulharský Pirin-Fiat.
Existoval i dvoudveřový kabriolet 124 C4 od karosárny Touring, který se představil v Turíně 1966. Právě tam ale na sebe strhnula veškerou pozornost Pininfarinova 124 Sport Spider s designem od Toma Tjaardy, která mířila do sériové výroby. Kratší rozvor, kotoučové brzdy a dvouvačková patnáctistovka s výkonem 90 koní a maximálkou 175 km/h bavili zákazníky téměř dvě dekády. Spider dostal v druhé sérii šestnáctistovku s výkonem 110 koní a maximálkou 185 km/h, ve třetí sérii byla osmnáctistovka s výkonem 117 koní. To ale mluvíme o Evropě, Američané vždy o pár koní přišli kvůli emisím, navíc měli vzhled zošklivený bezpečnostními nárazníky. Od roku 1979 se prodávala verze s dvoulitrem o výkonu 82 koní, o rok později vybavená vstřikováním s výkonem 103 koní. Firmě Legend Industries to ale přišlo málo, tak nabízela verzi s turbodmychadlem a výkonem 120 koní. Od roku 1982 pak výrobu zajišťoval jen Pininfarina, který nabízel modely Spidereuropa a Spider Azzura pro americký trh. Soutěžní verze 124 Abarth vycházela také ze Spideru a Raffaele Pinto za jejím volantem získal titul Mistra Evropy 1972.
Existoval ale ještě typ 124 Sport Coupé s pevnou střechou, který se otevřené verzi vůbec nepodobal. I ten byl poháněn motorem 1,5 z Spideru, ale základ šasi měl ze standardního sedanu. Střídmější design vytvořil ve stylistickém centru automobilky Mario Boano. Původně jednoduché auto se čtyřkvaltem a tuhou zadní nápravou mělo přední část ze Spideru. V roce 1968 se dočkalo nezávislého zavěšení a rok na to i masivních úprav přední části, která byla hranatější a modernější. Její zadní světla poskytlo Lamborghini Jarama a posílil i motor pod kapotou. Další drobné úpravy prodělávalo až do konce výroby, pak jej ještě licenčně vyráběl Seat.
Kariéra typu 124 je tedy rozmanitá a hlavně dlouhá. Patrně jej nikdy v originále neuvidíte, protože takové vozy jsou dost vzácné. Sedany na silnicích, které běžně potkáte, jsou takřka vždy licenční žigulíky. Dokonce i Italové nejhezčí a nejzachovalejší ruské kousky dovážejí zpět a přestavují na Fiaty, nicméně nejde o originály. Největší šanci na setkání tak máte s otevřeným Spiderem, což se mi povedlo dvakrát v životě. Ale nebojte, o tenhle zážitek se s vámi v nedělní rubrice brzy podělím.
