Amerika s předním pohonem vyjela před 55 lety

Neobvyklá koncepce s pohonem předních kol a samočinnou převodovkou s řetězovým převodem, ale i jízdní vlastnosti sportovního vozu, v Americe nepříliš obvyklé, vynesly první generaci prestižní titul „Car of the Year 1966“ (Vůz roku 1966) od respektovaného časopisu Motor Trend (vyhlašuje tento titul jako vůbec první už od roku 1949). V evropské anketě „Car of the Year 1966“ patřilo Toronadu třetí místo (za Rolls-Royce Silver Shadow a Renaultem 16), a to přesto, že Evropané k americkým vozům té doby obvykle s obdivem nevzhlíželi. Velké kupé Oldsmobile Toronado však bylo výjimkou.

Koncern General Motors Corporation zahájil práce na poháněcí soustavě, jež by soustředila motor, převodovku a rozvodovku do jedné skupiny pro pohon předních kol, už v roce 1954 v programu „Unitized Power Package“ (UPP), tedy spojená poháněcí soustava. Na tradiční výstavě Motorama v roce 1955 představené koncepty kompaktního sedanu a roadsteru GM La Salle II (s motory V6) naznačily budoucnost této koncepce, ale sériová produkce zůstala u klasického pohonu zadních kol.

Šéfkonstruktér John Beltz, otec Toronada, se však nevzdal a v roce 1958 přesvědčil šéfa Harolda N. Metzela o výhodách předního pohonu, které by opět mohly posunout Oldsmobile na špičku technických inovací. Společně představili projekt Jacku Wolframovi, generálnímu řediteli General Motors, a dostali zelenou i potřebné finanční krytí.

První prototypy UPP byly šestiválce se samočinnou převodovkou, jak určilo zadání, ale Beltz toužil po velkém voze s předním pohonem a osmiválcem Rocket V8. Projekt byl schválen v polovině roku 1961, designér David North zahájil práce na neobvyklém a působivém designu velkého kupé. Zrodil se projekt XP-784, který už nabral tvary a proporce budoucího Toronada.

Slavný červený návrh, silueta Toronada 1966, se zásluhou autora Davida Northa zachoval v GM Tech Center. V lednu 1963 bylo rozhodnuto, že vůz dostane podélně uložený osmiválec s neobvykle řešeným přenosem výkonu. Na zadní straně motoru je hydrodynamický měnič momentu, následuje převod širokým řetězem Morse na samočinnou třístupňovou převodovku, uloženou vedle motoru vlevo, takže dochází k obratu o 180°. Na skříň převodovky navazuje rozvodovka s planetovým diferenciálem a hnacími hřídeli předních kol. Přední kola jsou zavěšena nezávisle a odpružena podélnými torzními tyčemi, vzadu je jednoduchá tuhá náprava, vedená podélnými jednolistovými pery. Poháněcí soustava se zkoušela v klasických vozech Oldsmobile Dynamic 88 s upravenou karoserií.

Oldsmobile Toronado je neobyčejně elegantní kupé fastback s výklopnými dvojicemi světlometů na každé straně ploché přídě, dlouhými převisy vpředu i vzadu při celkové délce 5,36 metru a rozvoru náprav 3,02 metru, které vykazuje hmotnost mírně přes dvě tuny. Dveře jsou dlouhé 37 palců (940 mm), což byl rekord. Pod kapotou je solidní osmiválec Oldsmobile Rocket o objemu 6 964 kubických centimetrů (425 kubických palců), jehož výkon byl zvýšen na 385 koní (283 kW) při 4 800 ot./min, a vlastně jde o první automobil na světě s kombinací samočinné převodovky a pohonu předních kol.

Převodovka vychází z podélného uspořádání typu 3L80 (THM400), jenž byl uveden v roce 1963, vyráběl se v Ypsilanti u Detroitu až do roku 1995 a vzniklo jich neuvěřitelných třiadvacet milionů! Pro Toronado však byla rozdělena jako Turbo Hydra-Matic Drive THM425, kdy kapalinový měnič zůstal vzadu na motoru a samotná převodovka podélně vedle motoru, spojeny širokým řetězem systému Morse. Toto uspořádání vzhledem k poloze měniče snižuje namáhání řetězu. Nová převodovka THM425 měla premiéru právě v Toronadu, o rok později se objevila ve spřízněném Cadillacu Eldorado 1967, rovněž prvním voze své značky s pohonem předních kol. Také toto převodové ústrojí se vyrábělo v někdejší letecké továrně ve Willow Run v Ypsilanti (do roku 1978).

V původním designu Toronado vydrželo jen v modelech 1966 a 1967, podle mnohých bylo jedinečné a nejkrásnější. Interiér navržený Edwardem Donaldsonem byl až šestimístný (průběžná lavice vpředu), ale ve výbavě Deluxe už byla přední sedadla lépe tvarovaná pro dvě osoby s centrální výklopnou opěrkou. Ostatně první rok vzniklo jen 6 333 vozů Standard, ale 34 630 Deluxe.

Od modelového roku 1968 přišel restyling s větším motorem objemu 7 456 kubických centimetrů (455 CI) a výkonem 375 k (276 kW) při 4 600 ot./min. Podvozek byl označen jako GM E-Body a spřízněn s kupé Buick Riviera, jež však mělo pohon zadních kol! Na „Závodě do oblak“ na horu Pikes Peak 1966 vyhrál Nick Sandborn divizi Stock Cars a tehdy sedmdesátiletý Louis Unser (člen slavné závodnické rodiny) obsadil čtvrté místo ve třídě Open Wheel (oba na originálním Toronadu)!

Označení Toronado zůstalo ve výrobním programu Oldsmobile ještě tři další generace, ale žádná už nedosáhla proslulosti první. Kouzlo se vytratilo, v roce 1992 produkce Toronada skončila. Přišla sice zajímavá Aurora, sportovně laděný aerodynamický sedan, ale málokdo si vůz spojoval se značkou Oldsmobile, byla to prostě Aurora od General Motors.

Špatná modelová politika a neúspěch další inovace v podobě vznětového osmiválce nezadržitelně vedly k poklesu odbytu, a tak General Motors oznámil koncem roku 2000 záměr zrušit svou nejstarší značku. V dubnu 2004 vyjel z linky poslední vůz Oldsmobile, byl to nevýrazný sedan Alero, jenž se krátce prodával i v Evropě se značkou Chevrolet. Slavné Oldsmobile Toronado, stejně jako jiné známé typy Ninety-Eight, Delta, Jetstar, 4-4-2, Cutlass, F-85, Vista-Cruiser a další se staly jen částí přebohaté americké automobilové historie.