Hlavní obsah

110 let závodu 500 Mil Indianapolis: 1911–2021

Foto: Tomáš Hyan

Jeden z legendárních vozů Harryho Millera s pohonem předních kol, uložený v muzeu na okruhu v Indianapolisu

29. 5. 2021

Nejslavnější závod Ameriky, a spolu se čtyřiadvacetihodinovkou v Le Mans a Velkou cenou Monaka formule 1 vůbec nejproslulejší na světě, letos slaví 110 let od prvních 500 mil a připravuje se už na 105. ročník! Je to historie, jaká nemá jinde na světě obdoby. Legendární sportovní podnik v Indianapolisu během let přerušily jen světové války, loni se jel v novém srpnovém termínu bez diváků, letos se počítá s obsazením tribun na 40 % kapacity a hlavně se jede v tradičním květnovém termínu, konkrétně tuto neděli 30. května, tedy stejně jako v prvním ročníku 1911!

Článek

500 mil Indianapolisu není jediný víkend, ale téměř celý měsíc příprav s řadou tréninků, kdy postavení na startovním roštu bývá podle časů z kvalifikace určeno už týden před závodem. Podle zavedeného schématu může jet nejvýše 33 závodníků, kteří vytvoří startovní pole po třech vozech v jedenácti řadách, pak pomalu následují zaváděcí Pace Car (letos je to kabriolet Chevrolet Corvette C8 řízený bývalou závodnicí Danicou Patrick) a vyrážejí po letmém startu na 200 ostrých kol! Zájem bývá větší než propustnost trati, a proto letos z kvalifikace nepostoupili dva jezdci. Nejpomalejší byl floridský mladík R.C.Enerson s průměrnou rychlostí 365,722 km/h ze čtyř měřených kol (pravidlo pro 500 Indy).

Do první řady se kvalifikovali Scott Dixon z Nového Zélandu, úřadující mistr Indy Cars, který pro Ganassiho tým (motor Honda) zajel pole position průměrnou rychlostí 372,781 km/h, když mu na čtyři okruhy stačily 2 minuty a 35,4 sekundy; jen o zlomky sekund byli pomalejší mladíci Colton Herta (jezdec druhé generace z Kalifornie) a Rinus VeeKay (vlastním příjmením Van Kalmthout) z Nizozemska.

Foto: Tomáš Hyan

Dvacetiletý Rinus VeeKay jede ve stopách slavného krajana Arie Luyendyka, dvojnásobného vítěze 500 mil Indianapolisu

Do boje o prestižní vítězství, tradiční sklenici mléka pro vítěze a tučnou finanční odměnu se zapojí dalších třicet soupeřů, mezi nimiž opět nechybí žena (Švýcarka Simona De Silvestro), ale také bývalí vítězové Tony Kanaan, Helio Castroneves, Juan-Pablo Montoya, Will Power, Simon Pagenaud, Takuma Sato, Alexander Rossi, Ryan Hunter-Reay a výše zmíněný Scott Dixon.

Foto: Tomáš Hyan

Na poháru BorgWarner každý rok přibývá plastický portrét nového vítěze

Více než 110 let tradice

Oválný okruh v Indianapolisu, vlastně obdélníková trať 2,5 míle dlouhá (4 kilometry) se čtyřmi levými zatáčkami, vznikl už v roce 1909. Tehdy se v USA pořádaly závody především na ostře klopených dřevěných oválech, jejichž životnost však byla problematická. Pánové Carl Fisher, Arthur Newby, Frank Wheeler a James Allison se proto spojili a vybudovali trvalejší dráhu se štěrkovým povrchem, spojeným dehtem, ale jen s mírně klopenými zatáčkami. První závody v srpnu 1909 skončily fiaskem pro nevyhovující povrch, a tak trať pro další rok pokryli cihlami. Spotřebovali jich 3,2 milionu za tehdy nevídaných 150 tisíc dolarů!

První závod na 500 mil se jel v roce 1911, zvítězil Ray Harroun z pensylvánského Spartansburgu na voze Marmon Wasp, což byl vlastně odstrojený sériový typ 32, jehož šestiválec 7,8 litru dával výkon 110 koní (81 kW) při 2400 ot/min. Když jezdec odmítl startovat s mechanikem, nařídili mu pořadatelé, že ho musí nahradit zpětným zrcátkem. Harroun vyhrál průměrnou rychlostí 120,02 km/h, ale zapsal se do historie prvním užitím zpětného zrcátka! To však není celá historie. Ray sice neměl mechanika, ale v závodě ho střídal jiný jezdec, což je vcelku utajená skutečnost, i když Cyrus Patschke v polovině závodu zaskočil za volantem na 35 ze 200 kol! Oficiálně je však vítězem uváděn pouze Ray Harroun, vynikající technik, který se po triumfu vzdal závodění, aby později krátce vyráběl i vlastní automobily.

Foto: Tomáš Hyan

První ročník 1911 vyhrál Ray Harroun na šestiválci Marmon Wasp, poprvé vybaveným zpětným zrcátkem

Nekonečný příběh

Po krátké nadvládě evropských vozů (vítězství Peugeotu 1913, 1916 a 1919; Delage 1914 a Mercedesu 1915) se vrátily na nejvyšší stupeň americké konstrukce. Z motorů Harryho Millera vznikly legendární čtyřválce Offenhauser, jež vystřídaly Millery a vládly Indianapolisu až do sedmdesátých let. Závod se stal legendou pro největší startovní pole, největší rychlosti a největší prémie, ale i jevištěm rozvoje techniky (přeplňování motorů, pohon předních i všech kol, vznětové motory, turbíny, wing cars). V roce 1937 položili asfalt přes cihlový povrch, ale přezdívka „The Brickyard“ (cihelna) nejslavnějšímu americkému okruhu zůstala. Startovací/cílová rovinka na západní straně byla cihlová až do závodu 1961, pak rovněž vyasfaltována, s výjimkou pruhu u startu, který je dodnes z tradičních důvodů uchován…

Foto: Tomáš Hyan

Symbolicky zachovaný pás cihel na cílové a startovní rovince Indianapolis Motor Speedway

Závod 500 mil Indianapolis má svoje legendy, jež ovládaly jednotlivá období. Mohli bychom je vyjmenovat všechny, ale rozsah článku to nedovoluje. Tak jen ty skutečně největší, hlavně z šedesátých až sedmdesátých let! Závodnické dynastie Andrettiů, Unserů, Foytů, Bettenhausenů, Vukovichů, Mearsů, Snevů a mnoha dalších patřily ke koloritu neobyčejné slavnosti automobilové rychlosti, ale vynikaly i individuality, jako jsou Tommy Milton (první dvojnásobný vítěz 1921 a 1923), Louis Meyer (první trojnásobný vítěz 1928, 1933 a 1936), Wilbur Shaw (1937, 1939 a 1940), Mauri Rose (1941, 1947 a 1948), Rodger Ward (1959, 1962), Rufus Parnelli-Jones (1963; v roce 1967 vedl celý závod s turbínou STP-Paxton, ale odpadl čtyři kola před cílem) a mnozí další. Čtyři vítězství mají pouze Anthony-Joseph Foyt (naposledy 1977, dnes dále nasazuje svůj tým), Al Unser Sr. (naposledy 1987 jako náhradník) a Rick Mears (naposledy 1991). Unserova rodina drží rekord devíti vítězství, Al vyhrál čtyřikrát, jeho syn Al Jr. dvakrát a bratr Bobby třikrát. V týmech vede Penske (18 vítězství).

Foto: Tomáš Hyan

Nedávno zesnulý Bobby Unser, trojnásobný vítěz 500 mil Indianapolisu (na snímku před triumfem 1968 na Eagle-Offenhauseru)

Kdo bude nejlepší letos?

Závod se stal výzvou i pro Evropany, přelomem byly ročníky 1965–1966, kdy vyhráli Britové Jim Clark a Graham Hill, hvězdy formule 1; Nizozemec Arie Luyendyk zase v roce 1990 dosáhl průměrné rychlosti 299,248 km/h na celý závod, což svědčí o tom, jak se v Indy jezdí rychle! Loňský vítěz Takuma Sato měl „jen“ 253,939 km/h, jenže záleží na počtu zpomalovacích fází, kdy pořadatelé odklízejí trosky havarovaných vozů. Jako jediný Čech se v ročníku 2005 objevil Tomáš Enge, vedl si skvěle, ale z trati ho vyrazila Danica Patrick, která ještě stihla dojet čtvrtá.

Favoritů je dlouhá řada, v závodech Indy Cars není nadvláda jednoho týmu jako ve formuli 1, a tak překvapení nejsou vyloučena. I za mořem jsou silné i méně silné týmy, ale triumf outsiderů rozhodně není nemožný. A letošní ročník Indy Cars, jehož šestou částí je právě 500 mil Indianapolisu, už zajímavé výsledky přinesl. Svá první vítězství dobyli mladíci Španěl Alex Palou (Grand Prix Arizony), Mexičan Pato O´Ward (druhý závod v Texasu) a Rinus VeeKay (květnová silniční Grand Prix v Indianapolisu); mladík Colton Herta přidal triumf v St. Petersburgu na Floridě a ze staré gardy letos uspěl jen Novozélanďan Scott Dixon v prvním závodě na oválu v Texasu. Takže sázkaři to v Indianapolisu nebudou mít lehké! Dodejme, že všichni závodníci startují s monoposty Dallara DW12 (IR18), poháněnými motory Chevrolet nebo Honda (V6 Twin-Turbo 2,2 litru), zatím bez elektrické asistence (připravuje se na sezonu 2023).

Reklama

Sdílejte článek