110 let závodu 500 Mil Indianapolis: 1911–2021

500 mil Indianapolisu není jediný víkend, ale téměř celý měsíc příprav s řadou tréninků, kdy postavení na startovním roštu bývá podle časů z kvalifikace určeno už týden před závodem. Podle zavedeného schématu může jet nejvýše 33 závodníků, kteří vytvoří startovní pole po třech vozech v jedenácti řadách, pak pomalu následují zaváděcí Pace Car (letos je to kabriolet Chevrolet Corvette C8 řízený bývalou závodnicí Danicou Patrick) a vyrážejí po letmém startu na 200 ostrých kol! Zájem bývá větší než propustnost trati, a proto letos z kvalifikace nepostoupili dva jezdci. Nejpomalejší byl floridský mladík R.C.Enerson s průměrnou rychlostí 365,722 km/h ze čtyř měřených kol (pravidlo pro 500 Indy).

Do první řady se kvalifikovali Scott Dixon z Nového Zélandu, úřadující mistr Indy Cars, který pro Ganassiho tým (motor Honda) zajel pole position průměrnou rychlostí 372,781 km/h, když mu na čtyři okruhy stačily 2 minuty a 35,4 sekundy; jen o zlomky sekund byli pomalejší mladíci Colton Herta (jezdec druhé generace z Kalifornie) a Rinus VeeKay (vlastním příjmením Van Kalmthout) z Nizozemska.

Do boje o prestižní vítězství, tradiční sklenici mléka pro vítěze a tučnou finanční odměnu se zapojí dalších třicet soupeřů, mezi nimiž opět nechybí žena (Švýcarka Simona De Silvestro), ale také bývalí vítězové Tony Kanaan, Helio Castroneves, Juan-Pablo Montoya, Will Power, Simon Pagenaud, Takuma Sato, Alexander Rossi, Ryan Hunter-Reay a výše zmíněný Scott Dixon.

Oválný okruh v Indianapolisu, vlastně obdélníková trať 2,5 míle dlouhá (4 kilometry) se čtyřmi levými zatáčkami, vznikl už v roce 1909. Tehdy se v USA pořádaly závody především na ostře klopených dřevěných oválech, jejichž životnost však byla problematická. Pánové Carl Fisher, Arthur Newby, Frank Wheeler a James Allison se proto spojili a vybudovali trvalejší dráhu se štěrkovým povrchem, spojeným dehtem, ale jen s mírně klopenými zatáčkami. První závody v srpnu 1909 skončily fiaskem pro nevyhovující povrch, a tak trať pro další rok pokryli cihlami. Spotřebovali jich 3,2 milionu za tehdy nevídaných 150 tisíc dolarů!

První závod na 500 mil se jel v roce 1911, zvítězil Ray Harroun z pensylvánského Spartansburgu na voze Marmon Wasp, což byl vlastně odstrojený sériový typ 32, jehož šestiválec 7,8 litru dával výkon 110 koní (81 kW) při 2400 ot/min. Když jezdec odmítl startovat s mechanikem, nařídili mu pořadatelé, že ho musí nahradit zpětným zrcátkem. Harroun vyhrál průměrnou rychlostí 120,02 km/h, ale zapsal se do historie prvním užitím zpětného zrcátka! To však není celá historie. Ray sice neměl mechanika, ale v závodě ho střídal jiný jezdec, což je vcelku utajená skutečnost, i když Cyrus Patschke v polovině závodu zaskočil za volantem na 35 ze 200 kol! Oficiálně je však vítězem uváděn pouze Ray Harroun, vynikající technik, který se po triumfu vzdal závodění, aby později krátce vyráběl i vlastní automobily.

Po krátké nadvládě evropských vozů (vítězství Peugeotu 1913, 1916 a 1919; Delage 1914 a Mercedesu 1915) se vrátily na nejvyšší stupeň americké konstrukce. Z motorů Harryho Millera vznikly legendární čtyřválce Offenhauser, jež vystřídaly Millery a vládly Indianapolisu až do sedmdesátých let. Závod se stal legendou pro největší startovní pole, největší rychlosti a největší prémie, ale i jevištěm rozvoje techniky (přeplňování motorů, pohon předních i všech kol, vznětové motory, turbíny, wing cars). V roce 1937 položili asfalt přes cihlový povrch, ale přezdívka „The Brickyard“ (cihelna) nejslavnějšímu americkému okruhu zůstala. Startovací/cílová rovinka na západní straně byla cihlová až do závodu 1961, pak rovněž vyasfaltována, s výjimkou pruhu u startu, který je dodnes z tradičních důvodů uchován…

Závod 500 mil Indianapolis má svoje legendy, jež ovládaly jednotlivá období. Mohli bychom je vyjmenovat všechny, ale rozsah článku to nedovoluje. Tak jen ty skutečně největší, hlavně z šedesátých až sedmdesátých let! Závodnické dynastie Andrettiů, Unserů, Foytů, Bettenhausenů, Vukovichů, Mearsů, Snevů a mnoha dalších patřily ke koloritu neobyčejné slavnosti automobilové rychlosti, ale vynikaly i individuality, jako jsou Tommy Milton (první dvojnásobný vítěz 1921 a 1923), Louis Meyer (první trojnásobný vítěz 1928, 1933 a 1936), Wilbur Shaw (1937, 1939 a 1940), Mauri Rose (1941, 1947 a 1948), Rodger Ward (1959, 1962), Rufus Parnelli-Jones (1963; v roce 1967 vedl celý závod s turbínou STP-Paxton, ale odpadl čtyři kola před cílem) a mnozí další. Čtyři vítězství mají pouze Anthony-Joseph Foyt (naposledy 1977, dnes dále nasazuje svůj tým), Al Unser Sr. (naposledy 1987 jako náhradník) a Rick Mears (naposledy 1991). Unserova rodina drží rekord devíti vítězství, Al vyhrál čtyřikrát, jeho syn Al Jr. dvakrát a bratr Bobby třikrát. V týmech vede Penske (18 vítězství).

Závod se stal výzvou i pro Evropany, přelomem byly ročníky 1965–1966, kdy vyhráli Britové Jim Clark a Graham Hill, hvězdy formule 1; Nizozemec Arie Luyendyk zase v roce 1990 dosáhl průměrné rychlosti 299,248 km/h na celý závod, což svědčí o tom, jak se v Indy jezdí rychle! Loňský vítěz Takuma Sato měl „jen“ 253,939 km/h, jenže záleží na počtu zpomalovacích fází, kdy pořadatelé odklízejí trosky havarovaných vozů. Jako jediný Čech se v ročníku 2005 objevil Tomáš Enge, vedl si skvěle, ale z trati ho vyrazila Danica Patrick, která ještě stihla dojet čtvrtá.

Favoritů je dlouhá řada, v závodech Indy Cars není nadvláda jednoho týmu jako ve formuli 1, a tak překvapení nejsou vyloučena. I za mořem jsou silné i méně silné týmy, ale triumf outsiderů rozhodně není nemožný. A letošní ročník Indy Cars, jehož šestou částí je právě 500 mil Indianapolisu, už zajímavé výsledky přinesl. Svá první vítězství dobyli mladíci Španěl Alex Palou (Grand Prix Arizony), Mexičan Pato O´Ward (druhý závod v Texasu) a Rinus VeeKay (květnová silniční Grand Prix v Indianapolisu); mladík Colton Herta přidal triumf v St. Petersburgu na Floridě a ze staré gardy letos uspěl jen Novozélanďan Scott Dixon v prvním závodě na oválu v Texasu. Takže sázkaři to v Indianapolisu nebudou mít lehké! Dodejme, že všichni závodníci startují s monoposty Dallara DW12 (IR18), poháněnými motory Chevrolet nebo Honda (V6 Twin-Turbo 2,2 litru), zatím bez elektrické asistence (připravuje se na sezonu 2023).