Jistě, vybírat nejlepšího soutěžního jezdce by se dalo podle mnoha kritérií. Určitě byste ocenili kvality Sébastiena Loeba, Tommi Mäkinena, Carlose Sainze, Sébastiena Ogiera, Richarda Burnse nebo Colina McRae. Přesto v hlasovací anketě fanoušků vyhrál úplně jiný jezdec – německý dlouhán Walter Röhrl.

Ten původně ani závodníkem být neměl, doma byla auta po smrti jeho bratra při nehodě tabu. Otec z něj chtěl mít kameníka a v šestnácti letech jej přihlásil do biskupského ordinariátu v Regensburgu. Jenže Waltera to k autům táhlo a brzy se u biskupů stal služebním řidičem, který ročně najezdil přes 120 tisíc kilometrů. Walter si během práce udržoval výbornou kondici sportováním – lyžoval (byl krajským přeborníkem a lyžařským instruktorem), vesloval a pinkal stolní tenis.

V roce 1968 si jeho řidičských schopností všiml kamarád Herbert Marecek a nabídl mu start s Fiatem 850 Coupé na Rally Bavaria. Walter si bez jakéhokoliv tréninku sedl do auta, které mělo sériové pneumatiky a výkon 47 koní a prokousal se až do první desítky. Jen technická závada mu zabránila spatřit cíl na slušném místě. Když se ptali nováčka, kde se naučil tak jezdit, jen lakonicky prohlásil, že řídí stejně, jako dříve jezdil na lyžích. Start si v následujícím roce zopakoval, sehnal si ovšem silnější BMW 2002 Ti. Dojel s ním na druhé pozici, komisaři ale zjistili rozpor s homologačními předpisy a auto ze závodu vyloučili. Waltra tím však neotrávili.

Následně si s Mareckem vybrali Ford Capri a v roce 1971 se dočkali i prvních úspěchů, když vyhráli Rudolf Diesel Rallye a Rally Wiesbaden, která tehdy byla součástí i Československého mistrovství. Celková pozice v sezoně byla třetí, což na nováčka nebylo vůbec špatné. V roce 1974 už vyhrál šest soutěží a stal se Mistrem Evropy. Starty v Mistrovství světa tak byly jasné a hned o rok později se objevuje za volanty Opelu Ascona, Commodore a Kadett. Opel měl ale problémy s technikou a jeho vozy byly často porouchané, v roce 1977 se tedy Walter stává jezdcem Fiatu, kde ho v typu 131 Abarth bude nově navigovat Christian Geisdörfer. První dva roky za jeho volantem však nemá štěstí a odstupuje kvůli poruchám, zatímco týmový kolega Markku Alen získává se stejným autem titul Mistra světa.

Pro rok 1979 tedy dostává od Italů starší Lancii Stratos HF a startuje pouze v německém šampionátu. Tam vyhraje na všech soutěžích, kde startuje a rázem je jasné, že další rok opět pojede mistrovství světa. Své nabídky posílá Toyota i Opel, ale Walter zůstává u Fiatu a pokračuje s typem 131 Abarth. Za jeho volantem vyhrává Monte Carlo, Portugalsko, Acropolis a Sanremo a stává se mistrem světa.

V následujícím roce jako by si chtěl od soutěží trochu odpočinout a tak startuje i na okruzích. Díky tomu se dostává za volant Porsche 935 a 944 GTP. Vyhraje například závod na 6 hodin v Silverstone. Soutěžní choutky jej však neopouštějí, a tak absolvuje i několik rally za volantem Porsche 911 a 924. O další sezóně má brzy jasno, pojede opět celou sezonu mistrovství světa v rally.

Tentokrát po jeho talentu skočil tým Opel a usadil jej za volant sedanu Ascona 400. Velký a těžký sedan byl spolehlivý a ovladatelný. Na stovku se dostal za 6,5 sekundy a dosahoval výkonu 270 koní. Walterovu jezdeckému stylu německý Opel skvěle vyhovoval a hned na úvodní Rallye Monte Carlo s ním předvedl fantastický výkon v souboji s Hannu Mikkolou. Na stoupání v erzetě Col de Turini naházeli diváci na trať sníh, takže ztratil dost času. Proto při klesání z průsmyku dolů nechal auto jen letět. „Nechtěl bych v té chvíli sedět vedle sebe na místě spolujezdce,“ prohlásil později. Spolehlivá Ascona zastávkovala následně jen v Portugalsku a tak Waltera další titul mezi jezdci neminul.

V roce 1983 se dostal do své vysněné Lancie a mohl si konečně vyzkoušet soutěže za volantem typu 037. Startoval pouze šestkrát na soutěžích, které si vybral sám, třikrát vyhrál, dvakrát byl druhý a jednou třetí, takže v celkovém pořadí obsadil druhé místo za Mikkolou, který pilotoval Audi Quattro. Podle jeho vlastních slov to ale byla nejkrásnější sezóna, nemusel se vůbec nervovat, startoval jen tam, kde chtěl a navíc s autem, které považoval za absolutně nejlepší. Prý hlavně kvůli motoru uprostřed a z toho pramenícího rozložení hmotnosti, díky kterému se daly zatáčky projíždět rychleji.

Na další 4 roky ale skončil u německé automobilky, konkrétně u Audi. V roce 1984 vyhrál za volantem Quattra Monte Carlo, ale jinak jej pronásledují technické problémy. O rok později s kratším Sport Quattro vyhrál italské Sanremo a třikrát ještě končí na stupních vítězů, díky čemuž skončí třetí i v celkovém pořadí. V roce 1986 Audi představilo typ Sport Quattro S1 s obřími spojlery a křídly, ani tak ale na konkurenci s motory uprostřed nestačilo. Röhrl se s ním alespoň o rok později vydal na slavný závod Pikes Peak, kde vyhrál a stanovil nový rekord (platný jeden rok, než mu jej vyfoukl Vatanen).

V té době ale speciály skupiny B již nesměly startovat a Audi představilo obří sedan 200 Quattro. Walter dojel třetí na Monte Carlu a druhý na Safari za týmovým kolegou Mikkolou, pak ale Audi uznalo, že velké auto na malé hatchbacky nestačí a ze soutěží se stáhlo. Současně s tím Walter ukončil svou kariéru v rally. Starý speciál skupiny B Sport Quattro S1 ozdobené mohutnými přídavnými spojlery ale toho roku vytáhl na slavný Pikes Peak a ustavil s ním nový rekord trati (platný do dalšího roku, kdy jej porazil Ari Vatanen s Peugeotem 405 Turbo 16).

Walter ale i tak zůstal věrný značce a startoval s Audi V8 Quattro v DTM. Vyhrál na slavném okruhu Nürburgring (1990) a byl druhý na Norisringu. Startoval i v americkém šampionátu IMSA-GTO kde v roce 1989 vyhrál závod na 500 km ve Watkins Glen.

Od Audi se vrátil k Porsche a dodnes se podílí na prezentaci jejích aut a testování. Tu a tam mu automobilka půjčí nějaké své auto na veteránskou rally, aby těm mladým zobákům ukázal, jak jezdí jezdec století. Například Rallye San Remo Storico s typem 911 v roce 1997 vyhrál. Ze 75 závodů Mistrovství světa jich 14 vyhrál, z toho 4x slavnou Monte Carlo, takže se dočkal přezdívky Montemeister.