Hlavní obsah

Škoda100nacestách – 2000 km bez problémů, nejhorší je D1

Foto: Archiv Garáž.cz
22. 7. 2016

Po několika dnech od svého odjezdu z náměstí v Říčanech, se nám ozvali Dan s Janou, aby sdělili sve první dojmy z dlouhé jízdy východní Evropou a Asií. Zatím překonali pět státu a dostali se do problematického Turecka. Mají za sebou kolem 2 000 km a Barča poslouchá na slovo bez větších problémů.

Článek

Posádka Škody 100 zatím překonala Slovensko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko, aby se následně přehoupli do Turecka. Dan jednoznačně říká, že nejhorší cesta byla paradoxně přes naší opravovanou dálnici D1. Dokonce to nebylo horší ani v Rumunsku, které je proslulé nekvalitními silnicemi. V tuto chvíli jsou v polovině Turecka a v průběhu cesty se vyskytl zatím pouze jeden drobný problém s náhonem tachometru. V Rumunsku se jim na dálnici rozdrnčela celá přístrojovka. Ručička najednou vylétla až na 160 km/h, aby se za chvilku úplně ztratila. Jakmile Dan náhon vytáhl, ručička se vrátila zpátky a vše bylo v pořádku. Na nejbližším odpočívadle jej přivázal elektrikářskou páskou k sedadlu a s úsměvem opět pokračovali dál. Zatím je spokojenost i se spotřebou, protože Barča, jak manželská dvojice stovku přejmenovala, si v průměru řekne o 7 litrů. 

Dále už dáme prostor Danovi, který vypráví o průběhu cesty: " V Rumunsku jsme překonali hory, kde jsme se dostali do nadmořské výšky zhruba 2000 m nad mořem. Pak jsme v Bulharsku zdolali dlouhatánský, desetikilometrový kopec s 10% stoupáním. Co se týče spaní, tak v Rumunsku jsme spali ve spacácích na odpočívadle vedle Barči a v Bulharsku jsme se našli krásné místečko v houští. Ráno jsme ale zjistili, že spíme před nějakou vilou. Naštěstí majitelé zřejmě ještě spali, takže z toho nebyl žádný problém. Zároveň jsme také vyzkoušeli výdrž Barči v písku na na pláži. Zábavu ukončilo zapadnutí. Naštěstí jsme potkali Slováky, kteří nás s Land Roverem vytáhli. 

Pozdě odpoledne jsme se dozvěděli, že jsou otevřené hranice do Turecka, takže jsem k nim i se slovenským doprovodem vyrazili. Lukáš s Katkou nás chtěli vyprovodit, což bylo velmi příjemné. Bulharská cesta do hor byla šílená, zarostlá, místy díry, že by tam zůstalo i půl kola. Plazili jsme se někdy i na jedničku. Ne kvůli kopci, ale spíše kvůli dírám. Na hranice jsme přijeli až za tmy. Bulharská celnice byla velmi nepříjemná a na zavazadla se chtěla podívat dozadu. Trvala na tom. Tak jsme ji otevřeli kapotu a ona jen vyjeveně koukala na to, jak se na ni smál motor. Nakonec se nám asi 20 minut hrabala ve věcech. Turečtí celníci proti tomu byli procházkou růžovou zahradou. Byli příjemný a velice slušní. Dokonce si nás fotili, nic nekontrolovali. Asi jsme si je získali vyvěšením turecké vlajky ihned po příjezdu na pasovou kontrolu. Cesta od tureckých hranic až k hlavní dálnici byla kvalitní široká čtyřproudová. Byla skoro pořád z kopce, tak jsme jeli zadarmo. Po najetí na dálnici nás přepadla únava. Sjeli jsme na první odpočívadlo, vybalili spacáky a šli spát. Druhý den jsme se konečně dostali do Istanbulu, který byl ucpaný. Tam jsme zjistili, že jedeme bez dálniční známky už asi 300 km. Cestou v zácpě byl v odstaveném pruhu Favorit s vyteklým chladičem. Jako správní škodovkáři jsme zastavili a dali mu 5 litrů naší vody. V Istanbulu jsme přejeli do Asijské části a nyní se nacházíme přibližně v půlce Turecka a směřujeme do Iránu."

Další zprávy od Dana dostaneme zase až chytnou nějaký signál internetu. Teď je ale před nimi cesta z Turecka do Iránu. 

Reklama

Sdílejte článek