Článek
Na Turkmenských hranicích Dan s Janou strávili na 4 hodiny, protože je tam školili s ukázkové byrokracie. Ke vstupu do země potřebovali víc jak deset razítek asi od 20 různých lidí. Každý z nich jim navíc kontroloval pasy a dával papír, který museli vyplnit. Další "celník" znovu luštil pasy a papír, který vyplnili. Takhle to šlo pořád dokola zmíněné čtyři hodiny. K tomu museli zaplatit 15 USD za vstup do země, 35 USD za povinné ručení, 40 USD za to že je v zemi levný benzín a 5 USD za dezinfekci auta, kterou nikdo nedělal. Když už měli všechny razítka pohromadě, museli zaplatit dalších 30 USD místní bance, která řešila placení všech poplatků. Dohromady tak na hranicích v Turkmenistánu zaplatili více jak 150 USD. A pozor, ani to nebylo ještě všechno. Na hranicích následovala důkladná půlhodinová kontrola. Barču prohlíželi zrcátkama úplně všude, ale na Danovu půlmetrovou mačetu za zrcátkem nepřišli. Prostě oficírská klasika.
A teď už opět vypráví Dan: "benzín jsme dle rad kupovali s oktanovým číslem 92. Je totiž kvalitnější než 95, kterou neumí vyrábět a musí do ní i vyššího oktanového čísla přidávat přísady. Benzín stál v přepočtu asi 6,5 Kč. Nízkou cenu trošku kazil fakt, že jsme na hranicích zaplatili poplatek na hranicích za levný benzín. Silnice v Turkmenistánu jsou jedním slovem katastrofální. Kromě Turmenabatu, ale k tomu se vrátím později. Jelikož jsme se zdrželi na hranicích, tak se brzy po našem příjezdu setmělo. Chtěli jsme dojet do Mary. Najeli jsme tedy na něco, čemu místní říkali dálnice, ale po dvou kilometrech však přišla katastrofa. Jeli jsme zhruba osmdesát kilometrů v hodině. Najednou jsem na silnici zaregistroval výkop, dupnul jsem na brzdy, ale už bylo pozdě. Zhruba v rychlosti 40 km/h jsme vletěli do rygolu širokého metr a hlubokého 40 cm. Rána jako prase, Barče se otevřel kufr a já šel hlavou do stropu takovou silou, že se plech lehce vyboulil. Největší škody však zaznamenal meloun, který se vezl na zahrádce, byl rozpůlen vedví. Po obhlídce škod jsme zjistili, že kromě melouna se vlastně nic nestalo. Rozhodli jsme se vrátit do malého města Tejen a vyhledat nocleh. Při zpáteční cestě jsme si všimli, že dálnice je svedena do protisměru, jen to soudruzi krom dvou malých asi metr vysokých značek, kterých jsem si nevšimnul, zapomněli označit.
Ve městě jsem se zeptali místňáka na kole, kde je hotel. Následovalo další follow me. Kolař nám našel ubytovnu, za kterou jsme zaplatili kolem 120 Kč. Když jsem viděl pokoj, společnou sprchu a turecký záchod na dvoře, který se skládal z jámy v zemi, která byla překryta prkny s dírou uprostřed, začal jsem litovat, že Barča pří přeletu jámy na dálnici nevybuchla. Na postele jsme si dali pro jistotu spacák a na záchod jsme si raději zašli do nedalekého pole. Druhý den jsme se vydali napříč pouští Karakum cestou, která připomínala tankodrom. Nakonec se nám podařilo dosáhnout Turkmenabatu, což je napůl takové zlaté pozlátko a napůl Potěmkinova vesnice. V Iránu i Turkmenistánu je tuhá prohibice, o to větší bylo naše překvapení, že kousek od ubytovny (byla o třídu lepší než ta předchozí, dokonce tam byl i záchod a sprcha, ale voda tekla jen studená) jsme objevili restauraci, kde bylo k mání dvanáctistupňové pivo. Další den jsme jeli k uzbeckým hranicím a zase jsme platili. Nejprve nás stáhli o 27 dolarů za přejezd přes pontonový most přes řeku Amudarju. Z Uzbeckých hranic jsme měli celkově obavu, protože mají pověst nejdražších hranic. Kamarád na nich před 14 dny platil okolo 300 USD.
Před námi na nich stál Íránec, který zaplatil 110 dolarů za vstup a cestu do Samarkandu. Další dolary platil za pojištění. Od nás chtěli za vstup 5000 SUM a poslali nás do banky, protože dolary najednou nechtěli. Bankéř nám to přepočítal s překvapením jen na 1 USD. Naštěstí pro nás najednou přilítla přepadová kontrola a pohraničníci se nás potřebovali rychle zbavit. Všechno orazítkovali a poslali nás pryč. Takže nakonec to všechno bylo levné a v pohodě. V Uzbekistánu jsme navštívili město Buchara a prohlídli si památky. Druhý den jsme se vydali do města Samarkand, kde byl cíl naší cesty. Nechtěli jsme se hned vracet zpátky, tak jsme zajeli ještě kousek za město a tam jsme se definitivně otočili zpátky směr západ a směrem k dalšímu státu, tentokrát nás čeká Kazachstán. Silnice jsou v hrozném stavu, Jedeme hodně pomalu.
O to víc nás překvapila cesta v poušti, která byla čerstvě vybetonovaná jako kdysi naše D1. Jeli jsme asi 200 km po krásné rovné silnici, doufaje, že vydrží až k hranicím. Jak náhle se objevila, tak zase zmizela. V poušti na odpočívadle jsme zastavili na oběd. Tu stejnou myšlenku měla i nám známa česká posádka z Mongol rally, která jede na malém sousedovi z Nošovic. Právě se vraceli od břehu vyschlého aralského jezera a říkali nám, že cesta k němu je sjízdná. Když to zvládnul i Hyundai, tak to zvládneme i my. Změnili jsme trošku plán trasy a směřujeme k Aralu. Dnešní noc, jsme trávili u místních. Použili jsme známého cestovatelského triku. Večer jsme si sedli do hospody a objednali si pivo a vodku. Netrvalo dlouho a seběhli se místňáci a zvali nás domů. Skoro se až o nás začli hádat. Nakonec jsme si vybrali toho, co bydlel nejblíž a měl dvůr na zaparkování auta. Dostali jsme luxusní lože na terase a hodně jídla a vodky." Teď čeká posádku Škody 100 cesta zpět do České republiky, která také nebude jednoduchá.
