Článek
Ještě, než se Dan s Janou dostali na ruské hranice, čekala je zastaávka u známého jezera Aral a kazašská poušť. Dan s Janou dojeli do vesnice na bývalém břehu jezera. Aral už je vlastně taková legenda, protože voda tam byla naposledy v roce 1960, od té doby začal Aral vysychat. Z kdysi slavného přístavního města, zbyla jenom malá chátrající vesnice, která je stovky km od vody. Aralské jezero připomíná už jen břeh s útesem cca 10 m do výšky a na dně zrezivělé lodě. Přímo u památníku si naše cestovatelská dvojice rozbalila tábor a hned je přišla zkontrolovat dvojice místních hlídkujících vojáků s dotazem, co tam dělají. Došlo na vysvětlování cesty, kterou se starou stovečkou vykonávají a vojáci se začali zajímat o to, jak se jim líbila navštívená území. Především chtěli vědět, jaké to je v Íránu a podívat se na fotky. Příjemné setkání ukončili až komáři, které naší dvojici poctili až 300 štípanci.
Druhý den ráno dvojice čekala nekonečná cesta pouští na kazašské hranice - stovky kilometrů rovně v pustině, kde není nic ani benzínky. Poslední benzínka byla ve městě Buchara, což je zhruba 1000 km od západních hranic. Dál už necháme vyprávět Dana: "snažili jsme se sehnat benzín, abychom dojeli na hranice. Nakonec po 2 hodinách jsme narazili na překupníka, od kterého jsme koupili 30 l benzínu za dvojnásobek ceny (původně chtěl trojnásobek). Čekali jsme, až nám benzín v petlahvích přivezou. V tom přijel jiný překupník, v rychlosti vyndal benzín a začal nám hned nalévat do kanystru. Když naléval druhou petlahev, přijel první a začali se hádat. Vypadalo to, jako když hraje Sparta se Slávii. Nakonec to šťastně dopadlo remízou a koupili jsme shodně 15 l od jednoho a 15 l od druhého. Prodali nám jenom 76 oktanový benzín, který byl navíc asi něčím říznutý. Měl divný zápach a Barče po něm zvonily ventily.
Pokračovali jsme dál až ke kazašské hranici po zrádné asfaltové cestě, která byla na první pohled celkem kvalitní, ale každých 10 km byl 100-200 m úsek plný kráterů a vyfrézovaného asfaltu. Párkrát se nám nepodařilo Barču ubrzdit a vlítli jsme do toho. Za tmy jsme nakonec dorazili k hranicím. Po vystoupení z auta jsme zjistili, že levé přední kolo dostalo ránu, až se zdeformoval ráfek. Vyndali jsme sekeru a začali jsme ho rovnat. Nešlo to, ale všiml si nás místní chlapík, který nám půjčil velikou palici a my ráfek opravili. Před hranicemi byla dlouhá fronta a samotné hranice byly zavřené. Drze jsme celou frontu předjeli a zastavili před zavřenou bránou. Stál tam voják, který neměl co na práci. Jana mu brilantní ruštinou vysvětlila, že jsme česká expedice a spěcháme do Kazachstánu. Voják někam zavolal vysílačkou a po chvíli nám otevřel bránu. To samé jsme praktikovali u pasové kontroly. Jana odchytla vyšší šarži, který nám zařídil celní odbavení přímo u vojáků. Následovala kontrola Barči. Vojáci se koukli na motor a dost se smáli. Nic dalšího nekontrolovali a pustili nás dál.
Kazachstánská hranice byla také uzavřená. Bylo dost pozdě a nám se chtělo spát, takže jsme zastavili v zemi nikoho a dali si šlofíka. Po probuzení byla hranice už otevřená, vojákovi jsme ukázali výjezdní vízum a rázem jsme byli na druhé pasové kontrole. Tam šlo všechno hladce a po půl hodině jsme projeli do země. Dojeli jsme k první hospodě za hranicí a dali si pivo, zaparkovali na dvoře a vlezli do spacáků. Ráno nás probudilo sluníčko. V Kazachstánu jsme jeli prvních 90 Km po silnici vraků. Žádný asfalt, jen ujetá poušť se zbytky asfaltu, lemovaná vraky zlomených žigulů. Po 90 km začal již vcelku kvalitní asfalt, který byl jenom občas pošramocen kobercovým bombardováním. Kazachstán, to byla opět nuda na nekonečně dlouhé rovné cestě, okořeněná teplým cyklonem. Teplota vzduchu byla 45 stupňů ve stínu. Na radu místních jsme změnili trasu. Námi vybraná cesta směrem na Astrachaň byla dle nich ve stejném stavu, jako prvních 90 km za hranicí, kde jsme dosahovali průměrné rychlosti 25 km/hod. Vzhledem k tomu, že už jsme byly ve 4 denním skluzu, jeli jsme radši na doporučení na sever podél řeky Ural do města Ural. Díky tomu jsme stáhli den ztráty. Výjezd z Kazachstánu byl stejně pohodový, jako vstup. Pouze razítko do pasu, fotka a opět řehtající se celník nad motorem vzadu.
Z celnice na ruské straně jsme měli obavu. Z vyprávění jsme slyšeli, že celníci na ruské hranici dělají problémy. O to větší bylo naše překvapení, když jsme vše vyřídili v jedné budce za 5 minut. Následoval vjezd do země, bez jakékoliv kontroly. Hned za hranicí jsme zjistili, že do Moskvy to máme cca 1200 km. Silnice v Rusku jsou většinou kvalitní, nové, střídané úseky, které se rekonstruují a je na nich většinou kyvadlový provoz. Ve výsledku, je to jako u nás na D1 při zúžených úsecích. V Rusku se hned za hranicemi začala měnit krajina. Konečně jsme projížděli kopcovitou krajinou a silnice měla i zatáčky. Po cca 400 km už krajina vypadala jako u nás. Zelená tráva, lesy…. Dnes konečně po 25 dnech vidíme déšť a oblékli jsme dlouhé kalhoty a je nám i zima. Teď se nacházíme zhruba 300 km od Moskvy a rádi bychom konečně poprvé vyměnili Barče olej a chceme se zajít podívat do lesa, jak velké tady rostou houby." Příští deník bude už předposlední, napsaný z Polska před vstupem do České republiky. Zatím jde vše bez větších problémů.
