Článek
David s Janou nám napsali, jak vypadala poslední část jejich expedice: Cestou k Moskvě začalo pršet. Zajeli jsme proto na opuštěnou polní cestu a vyměnili u Barči olejový filtr. Měnit celou olejovou náplň nám přišlo zbytečné, protože jsme za celou cestu dolili zhruba 10 l oleje a ten nestačil zestárnout. Do Moskvy jsme přijeli za setmění. Moskva je obrovská a my neměli mapu. Proto jsme se vydali podle kompasu, stále na sever. Zhruba po hodině jízdy jsme v dáli spatřili osvětlené věžičky Kremlu. Proplétali jsme se uličkami stále blíž k věžičkám, až jsme přijeli před chrám Vasila Blaženého.
Potřebovali jsme zahnout doleva, ale na silnici byla dvojitá plná a přikázaný směr jízdy. Co s tím? Podřadil jsem na dvojku a rychlým manévrem vjel nalevo na pěší zónu přímo před chrám. Chtěli jsme tam vyfotit naší Barču. Dvakrát projeli policisté, ale jejich úlek z našeho auta byl tak velký, že ani nezastavili. Nakonec jsem se chvilku pral s ruským parkovacím automatem, který po české domluvě schválil 130 rublů a nechal nás projet na parkoviště. Prohlídku Rudého náměstí a Leninova mauzolea jsme si nemohli nechat ujít. Obojí nás překvapilo svými rozměry. Mauzoleum je velké zhruba jako náš dům a Rudé náměstí dosahuje cca třetiny Václavského nám. Po prohlídce jsme sedli do auta a vyrazili hledat McDonald's kvůli wi-fi.
Hurá, po nějaké době se jeden objevil, ale k wi-fi se dalo bohužel přihlásit pouze s ruskou simkartou. Bohužel se poslat fotky opět nepodařilo. Tak jsme se zvedli a vyrazili směr Kubinka. Tam jsme dorazili asi ve tři hodiny v noci. Našli jsme nejbližší benzínku a ulehli vedle Barči do spacáku. Ráno nás probudila typická ruská zima. Tak jsme vstali a co nejrychleji vyrazili do tankového muzea, kde nás překvapily rozdílné ceny pro místní a cizince. Místní zaplatí 500 rublů a cizinec 1700 rublů za osobu. Prohlídka nebyla špatná, ale kolekce německých tanků z druhé světové války čítala jen polovinu obvyklého počtu. Místo druhé poloviny, byla v expozici jen prázdná místa. Tanky byly zřejmě zapůjčeny na natáčení filmu. I tak prohlídka muzea stála za to.
Po prohlídce jsme se u oběda rozhodli, že změníme plán trasy a zajedeme se podívat ještě do Petrohradu na Auroru. Zhruba 700 km do Petrohradu ubíhalo docela rychle, silnice byla kvalitní, jen s hustým provozem. Petrohrad je krásné historické město, ve kterém jsme stejně krásně zabloudili. Místo k Auroře jsme dojeli k obrovskému modernímu fotbalovému stadionu, který se připravuje na MS ve fotbale. Kousek od stadionu jsme našli mapu města a podle ní pak dojeli na místo určení. Fronta nebyla velká, ale problém přišel u kasy. Zjistili jsme, že vstup pro dva stál 1200 rublů a my měli pouze 1000. Naštěstí byla u pokladny hodná paní a manželce prodala studentský lístek za 400 rublů. Na Auroře jsme si sáhli na dělo, které zahájilo Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Překvapila nás průvodkyně, která nadšeně vyprávěla o útoku na Zimní palác.
Z Petrohradu jsme se vyrazili k rusko-estonským hranicím, kde nás opět čekaly oficiality. A ruští celníci opět nezklamali. Celkem jsme na hranicích ve dvou budkách strávili asi čtyři hodiny, protože nejdřív nám říkali, že naše auto neexistuje, pak že nepřijelo do Ruska přes Kazachstán, a pak se jim nelíbily arabské nápisy na autě a nechtěli si to nechat vysvětlit. Naštěstí po chvilce vždycky přišly vyšší šarže a nakonec jsme dostali razítka a z Ruska jsme mohli vycestovat. Měli jsme dvouvstupová víza a chtěli jsme se ještě podívat do Kaliningradu, ale po této zkušenosti jsme nechtěli míst s Ruskem nic společného.
Následovaly estonské hranice. To už bylo jen pouhou formalitou, kde si nás celnici vyfotografovali. Po příjezdu do Estonska začalo pršet. Pršelo v Lotyšku i v Litvě. Díky EU a neexistenci hranic, jsme kolikrát ani nepostřehli, že jsme již v další zemi. V pobaltských zemích jsme navštívili pár náhodně vybraných památek v okolí silnice. Po dvou dnech jsme dorazili do Polska. Během cesty se nic zvláštního nestalo. Jen v Litvě, když jsme spali v motelu, nešla ráno nastartovat Barča. Když nás viděl majitel motelu, jak se v dešti snažíme Barču opravovat, otevřel nám garáž a pomohl nám ji dotlačit do garáže. Navíc přidal několik samolepek s litevskou vlajkou. Na oplátku jsme mu dali naší samolepku a začali Barču opravovat v teple a v suchu. Benzín do karburátoru šel a cívka házela jiskru. Bylo jasné, že je něco s rozdělovačem, kabely nebo svíčkami. Rozdělovač jsme preventivně vysušili a vyšroubovali svíčky. Na svíčkách bylo napečené sklo. Zřejmě se na pouštích do motoru trochu písku opravdu dostalo. I tak svíčky Brisk vydržely v těžkých podmínkách 15 tisíc km. Po výměně svíček za nové a opětovném smontování rozdělovače Baruška naskočila jako za mlada.
Cestou domů z Varšavy se nic zvláštního nepřihodilo, snad jen to, že mě překvapila kvalita silnic. Po příjezdu do ČR nás přivítala jedna uzavírka za druhou a od hranic na Strašín jsem jeli skoro 4 hodiny. A tím naše zpravodajství z expedice po Asii končí.
Statistika naší cesty
Celkem dní na cestě | 35 |
Najeté kilometry | 16 475 km |
Množství spotřebovaného benzínu | 1 076,3 l |
Průměrná cena benzínu | 18,3 Kč/l |
Průměrná spotřeba benzínu | 6,5 l/100 km |
Počet projetých hranic v EU | 9/doba průjezdu 30 s |
Počet projetých hranic mimo EU | 7/doba průjezdu 23,5 h |
Nejnižší teplota | Petrohrad 11 stupňů |
Nejvyšší teplota | Perský záliv 55 stupňů |
Nejnižší nadmořská výška | -27,1 m.n.m kazašská vojenská základna u Kaspického moře |
Poruchy na autě: Hned při odjezdu se projevila závada nesvítících brzdových světel. Příčinou bylo obrácené namontování parabol. V Rumunsku přichází porucha na náhonu tachometru, opraveno elektrikářskou stahovací páskou. V Bulharsku došlo při zběsilém kličkování mezi krátery k roztržení potahu volantu, který jsme v Íránu koupili nový a na volant našili. V Turecku začal téct hlavní spojkový válec a občas nefungovala spojka. Neopravovali jsme. Na spojku jsem si zvykl a válec doléváme brzdovou kapalinou. Následně přichází vůle v řízení. Oprava v íránském autoservisu za 140 Kč. Zároveň se rozbila karabina bezpečnostního pásu. Také neřešíme a dojíždíme bez pásů. V Turkmenistánu projetí obrovské díry v mostě. Výsledkem byla otevřená kapota a vytržený kolík z ní, promáčklá střecha mojí hlavou. Jednoduchá oprava, kolík zašroubován a střecha vyklepaná sekerou. V Uzbekistánu stejný problém s dírou, tentokrát to odnesly přední ráfky, které jsme opravili půjčenou sekerou od kamioňáka. V Litvě nejde nastartovat, vysušen rozdělovač a dány nové svíčky. Až na vůli v řízení, která nás překvapila v serpentinách, jsme vlastně žádnou vážnější závadu neměli. Za cestu dolito 12 l oleje, 15 l vody a 150 ml vazelíny do vodní pumpy, měněn 1x olejový filtr a 2x vzduchový filtr.
A kolik, že to všechno stálo:
Nákup a renovace Barči a její registrace | 100 018 Kč |
Doména webu a založení spolku | 7 000 Kč |
Víza | 24 600 Kč |
Karnet | 34 500 Kč |
Očkování | 22 000 Kč |
Vybavení (oblečení, stan, spacáky, mapy, vaření, lampy atd.) | 52 900 Kč |
Benzín | 19 712 Kč |
Spaní v motelech | 13 387 Kč |
Jídlo a voda | 6 626 Kč |
Záznamová technika | 47 000 Kč |
Mýta, známky poplatky za vjezd do země | 5 834 Kč |
Servis | 140 Kč |
Zážitky | k nezaplacení |
Celkem | 333 717 Kč |
Náklady pouze cesta | 126 779 Kč |