Hlavní obsah

Škoda 100 na cestách: Írán - adrenalin i pohoda

Foto: Archiv Garáž.cz
1. 8. 2016

Naposledy se s námi Dan s Janou loučili uprostřed Turecka s tím, že se za pár dní opět přihlásí. Tak jsou zase tady, našli připojení k internetu a posílají další poznatky, zkušenosti a zážitky. Důležité je to, že Barča, jak své stovce říkají, pořád jede. Teď už necháme Dana vyprávět.

Článek

Přes Turecko jsme jeli po hlavní spojnici mezi západem a východem. Na východě jsme měli vytipovanou jednu důležitou zastávku. Chtěli jsem se podívat na jezero Van. Bohužel jsem k němu přijeli až za tmy. Podle mapy jsme věděli, že jsme u něj, ale nemohli jsme najít cestu přímo k jezeru. Utábořili jsme se kousek od cesty a až teprve ráno jsme zjistili, že se na třpytící se jezero Van, koukáme přes silnici na druhé straně. K hranici s Íránem jsme následně jeli boční cestou. Celkem šestkrát jsme překročili nadmořskou výšku 2000 m. Poslední přejezd byl pro Barču masakr. Asi 20 metrů jsme se plazili na jedničku na vrchol hory, kde byla cedule 2600 m. Pak už došlo na překročení Íránských hranic. Navzdory k tomu, co se o přechodu do Íránu říká, vše proběhlo hladce. Každopádně tady se velmi často pohybujete právě v nadmořské výšce kolem 2000 m, protože je to velmi hornatý stát. Ne vždy se nám podařilo sehnat nocleh za světla. Jednou, už bylo hodně pozdě, jsme na poslední chvíli kousek před městem našli plácek, kde se dalo zaparkovat. Rozložili jsme si karimatky, spacáky a šli spát. Ve tři hodiny ráno mě manželka šeptem probudila, že vedle Barči stojí nějaké auto a lidi. Bylo to policejní auto. Z ničeho nic u nás stál voják se samopalem a něco na nás křičel jejich hatmatilkou. Když jsem mu řekl turist a ukázal pasy, tak se uklidnil. Následně přišel i policista, který uměl trochu anglicky. Vysvětlil nám, že tady spát nemůžeme a dovedl nás do místního parku, kde jsme spát mohli. Zjistili jsme, že v každém městě je Park Area, kde se může veřejně stanovat, platí to i pro místní, kteří takto jezdí s celou rodinou piknikovat. Policista s vojákem nám na omluvu koupili láhev vody, džus a místní sušenky. Je vidět, že Írán je přátelská a pohodová země.

Foto: Archiv Garáž.cz

Z hor jsme následně sjeli k Perskému zálivu, kde byla šílená vlhkost a 55 stupňů. Spotřeba vody stoupla na 8 l denně na člověka a Baruška si vzala 3 l. Při zpáteční cestě jsme potřebovali sehnat hotel, abychom se konečně umyli a vyprali si upocené, 2 dny mokré oblečení. Ve městě Shiraz to však bylo na naše síly. Jde o 6. největší město Íránu, které je 3 x větší než Praha. Problém je, že všechny nápisy jsou rozsypaným čajem. Až teprve na autobusové zastávce jsme se zeptali dvou mladíků. Ti sice neuměli anglicky, ale sehnali třetího a ten už nám rozumněl. Asi hodinu a půl nás vedli městěm, až jsme dorazili do pětihvězdičkového Grand hotelu o 28 patrech. Za nocleh chtěli 160 USD, my jsme to usmlouvali na 60 USD. Ráno jsme svěží vyrazili směr Mashhad. Po zkušenostech se spaním na divoko, už spíme pouze v parcích, které jsou obvykle poblíž policejní stanice. Lidé v Íránu jsou neuvěřitelně milí a dobrosrdeční. Celých 5 dní jsme si nemuseli kupovat jídlo. Minimálně 3x denně nás zvali k sobě domů, dávali nám darem ovoce, zeleninu a dokonce i hotová jídla na táccích. Jídlo nám podávají i za jízdy ve frontách z okýnka do okýnka.

Foto: Archiv Garáž.cz

Dokonce jsme přijali i jedno pozvání domů. Seznámili jsme se s celou rodinou, která pro nás připravila bohaté občerstvení a hostinu k obědu. Nechali nás umýt a chtěli, abychom u nich i přespali. Bohužel nás tlačil čas, takže jsme s díky odmítli. V Íránu máme problém s připojením na internet i přesto, že jsme si koupili místní nabitou simkartu. Bohužel nikdo nezjistil, kde je problém. Nicméně jsme nadšeni ze zájmu místních. Lidé na nás hodně troubí, mávají, fotí si nás a natáčejí. Když už někde zastavíme, tak se kolem nás sletí skupinka 5-10 lidí a vyptávají se nás, odkud jsme a jak se nám líbí v Íránu. Fixou nám píší vzkazy na auto nebo se podepisují, a to včetně místní policie. Kvalita silnic je podobná jako v Turecku a často nám přijde, že je lepší než u nás. A teď Baruška a její poruchy: v horách při sjezdu jsme měli velkou vůli v řízení. V nejbližším městě jsme zajeli do servisu, kde zjistili, že se povolili klouby na řídící tyči. Závadu opravili během 3 hodin, přestože škodovku nikdy neviděli. Oprava nás stála v přepočtu 140 Kč. Nejvyšší teploty zde dosahují 55 stupňů ve stínu a díky tomu se občas přehřívá palivové čerpadlo. Stačí ho zabalit do hadru a polít vodou. Tím se čerpadlo zchladí a Barča zase funguje. Zatím jsme ujeli kolem 8 000 km, Baruška spotřebovala 5 l oleje a 7 l vody. Ceny benzínu jsou jako na houpačce, v Turecku stojí litr kolem 50 Kč za litr, v Íránu naopak jen 7 Kč za litr. Teď míříme k turkmenským hranicím, ale stoprocentně víme, že se do Íránu musíme někdy vrátit. Podobně přátelskou zemi jsme ještě na svých cestách nezažili.

Reklama

Sdílejte článek