Hlavní obsah

Racing auto - Dakar extreme

Foto: Archiv Garáž.cz
7. 8. 2016

Na konci roku 2013 jsem poprvé okusil, jak chutná Dakar. V zasněženém areálu Motorlandu v Bělé jsem poskakoval v Nissanu Patrol. Užil jsem si ho ještě na písku v pořadu Garáž a myslel jsem si, že větší off-roadový extrém nevyzkouším. Omyl. Král quadového Dakaru, Pepa Macháček, mě posadil do oplastovaného trubkového rámu, se kterým v roce 2014 absolvoval legendární soutěž.

Článek

Dakarský Nissan Patrol mou kostru pořádně vytrestal, ale jeho majitel, Pavel Jakušev, mi slíbil, že pro mě bude mít ještě něco zábavnějšího. V březnu se mě zeptal, jestli znám Pepu Macháčka. Blbá otázka. Kdo by neznal pětinásobného krále quadů z Dakaru? Prý se svezu jeho buginou, lehkým Optimusem, kterou konečně naladil do optimální kondice. Kdo by odolal!

Žlutočerný žabák

Pepa Macháček přesedlal z divoké čtyřkolky na francouzskou buginu Optimus. Už jsem ji viděl na několika fotografiích, ale až na živo mě pořádně rozesmála. Na první pohled totiž vypadá jako žába připravená ke skoku. Vpředu nízká s vysoko posazenými blatníky, na které navazuje strmě do výšky stoupající kabina a hned za ní motorový prostor. Karosérie z karbonu vypadá chatrně a srandovně. Působí jako elastický obal důležitého trubkového rámu, který celou buginu drží pohromadě. Když ji ale začnete detailně prohlížet, zjistíte, jak chytře je vymyšlena. Široké boční prahy ukrývají schránky na vybavení pro opravy vozu, vysoké blatníky mají absorbovat propružení kol a zadní část boků pojme dvě náhradní kola. Zadní část je celá děravá, aby se dostal k motoru čerstvý vzduch pro jeho plnění i chlazení. Ten zároveň musí někudy také odcházet. Konec zadní části s mírně zvednutou ploutvičkou z profilu připomíná zakončení sportovní Alfy Romeo 4C. Nastupování není přes široký práh vůbec jednoduché.

Foto: Archiv Garáž.cz

Na interiéru se podepsala nedávno odjetá rally v Řecku. Všude byl prach a zbytky jemňoučkého písku.  Kromě dvou sedaček a odepínacího volantu tady byla palubní deska se spoustou tlačítek, přístrojů a dvojice pák napravo od volantu. Jednou byla řadička sekvenční převodovky, pěkně natočená k volantu, a druhou ruční brzda. Pepa mi řekl, že je pro mě důležitý pouze otáčkoměr, řadicí páka, pedály a volant. O ostatní se nemusím starat, protože mi bude dělat „navigátora“.

Nissan z Dubaje

Konstrukce Optimusu připomíná klasické buginy z autokrosu. Motor je před zadní nápravou a na něj navazuje převodovka, která trčí ven z vozu. O pohon zadních kol se tady stará vidlicový šestiválec o objemu 4,0 litrů. Jde o motor, který putuje v Pathfinderech přímo do Dubaje a má výkon okolo 340 koní. Tomu sekunduje sekvenční klasika od Sadevu. Tady má šest stupňů a umožňuje sekat tam kvalty bez použití spojkového pedálu. Celý komplet váží 1230 kg. Aby se Optimus „Macháček“ vznášel přes nerovnosti jako pírko, nebo spíš, abyste nemuseli řešit každou díru, má čtyři francouzské závodní tlumiče s extrémním zdvihem. Pepa svojí buginu pořád ladí a zkouší různé díly i české provenience. Jelikož přišel o jeden tlumič, tak je na zkoušku nechal vyrobit od firmy Protlum. Výfuk mu na šestiválec nakroutila česká firma Sharon, která se specializuje na výrobu motocyklových výfuků. Pepa je vlastně v roli vývojáře, protože syrová bugina od Francouzů od začátku vůbec nefungovala. Řešila se elektronika, naladění motoru a dalších částí. Nefunkční počítač byl i důvodem neodstartování do Dakaru 2015. Teď už je bugina v dobré kondici a Pepa to potvrdil v Řecku, kde si v písku a kamení dojel pro první místo.

Foto: Archiv Garáž.cz

Šílený Pepa

Bugina Optimus na mě působila spíše jako taková hračka, než plnotučný off-roadový speciál připravený zdolat 9 000 km Dakaru. Zdání samozřejmě klame. Po důkladném představení speciálu a několika historkách z Dakaru jsme se dohodli, že mi nejdříve Pepa ukáže, co jeho žabák dokáže. Nakonec jsme si vyzkoušeli i to, jak vypadá taková oprava auta na Dakaru v reálu. Pepa je totiž závodníkem každým coulem a nohu na plynu drží proklatě blízko podlaze. Z louky vystřelil proti stoupáku, který měl v polovině terénní nerovnost. Zadek buginy vystřelil směrem vzhůru a po jeho dopadu bylo jasné, že je něco špatně. Zřejmě už načatá poloosa z Řecka nevydržela a přetrhla se. Takže jsme museli zakleknout a vyměnit ji za náhradní. Pepa nám tak ukázal, jak je bugina připravená na podobné situace daleko od servisní zóny. V jejích útrobách jsou totiž speciální výsuvné tyče, kterými můžete zadní část zvednout. Jejich opěrný bod zajistí, že ji zvednete i v písku. Chytrý systém nahradí těžký hever, který by byl v terénu spíše překážkou. To platí také o systému dofukování a upouštění kol, který přijde vhod ve feš feši - měkkém tekoucím písku, kde má auto tendenci zapadat. Stejně praktická je i šroubovaná poloosa, kde lze rozdělit klouby a rychleji ji tak vyměnit. Po krátké servisní epizodě už přišel čas na moje představení.

Foto: Archiv Garáž.cz

Přes široké prahy jsem se nasoukal za volant a Pepa Macháček se posadil vedle mě. Nejdříve jsem si osahal ovládací prvky buginy. Vyhovovala mi masivní řadička sekvenční převodovky, která byla natočena k volantu. Stačil mi pohyb jen několika cm k rychlému a přesnému přeřazení. Tohle jsem ocenil hned během prvních metrů. Zadokolková bugina se totiž musí pořád řídit. Udržet ji s překoňovaným motorem v přímém směru není vůbec jednoduché. Výkonný šestiválec s ní cvičí, zadek jen kopíruje terén, po kterém jedete. Na rovném poli jsem byl konsternován zátahem. Něco už mám přeci jen za sebou a jeden závod jsem absolvoval s kartcrossovou buginou. Tohle je ale divočina. Tlumiče s velkým zdvihem dovolí zadku, aby se přitiskla k zemi a drapáky zadních gum se pořádně zahryzly do trávy. Hned vzápětí už se musí makat. S obrovskou rychlostí tam sázím jeden kvalt za druhým a periferně vidím na Pepovi, že už docela letíme. Jdu na brzdy. Reagují stejně ostře, jako zadní kola při záběru. Musím si na to zvyknout, protože na suchém asfaltu pochopíte, že se do něj zakousnou a auto zastavuje, ale na trávě a šotolině? Správné pneumatiky umějí divy. Užívám si, jak si při podřazování a brzdění můžu  zadní část nasměrovat bokem do zatáčky. Dávám kontra a z trávy se přesouváme na šotolinovou cestu. Optimus fantasticky kopíruje povrch. Musíme ji pevně držet v ruce, ale v zadku skoro vůbec necítím, že bychom jeli po dírách a nerovném povrchu.

Foto: Archiv Garáž.cz

Už v celku letíme, ale Pepa mi prstem ukazuje, že se mám ze šotolinové cesty pustit po svahu na louku. Je to velký sráz a mozek nechce chápat, že si z ní bugina seskočí jako z centimetrového obrubníku. Pepa mi, se zdviženým obočím diktátorského učitele, říká, že příště nemusím ubírat. Tlumiče i bugina zvládnou celou cestu v klidu přeskočit. Já si na oplátku užívám velké táhlé smyky na rozlehlé louce a motám mu hlavu. Bugina se božsky řídí plynem. U závodních aut mě nikdy nepřestane bavit ten mechanický kopanec sekvenční převodovky. Opět to nasměřuji do kopce, kde jsme přišli o jednu poloosu, ale na plyn nejdu tak agresivně jako Pepa. V bugině je cítit každé poskočení, vznes do vzduchu, jen to nedoprovázejí žádné rány jako v běžném autě. K dorazům tlumičů se nepřiblížím ani na kousek. Počkám si až zadní kola zase dosednou na zem a opět jdu na plný plyn. Přede mnou je dalších zhruba pět set metrů dlouhé pole, kde mohu řadit až na třetí rychlostní stupeň. Zvyšuji rychlost a vychutnávám si účinnost brzd. Vracím se zpátky na šotolinovou cestu, kde mě čeká další seskok úhlopříčně na louku. Už vím, že nemohu slevit z plynu, protože se bojím, že by mi dal Pepa ránu přes ruce. I přesto mírně ubírám a zatínám zuby. Nic se neděje. Bugina se jen lehce zavlní a pokračuje dál ve spanilém klouzání na trávníku a šotolině.

Foto: Archiv Garáž.cz

Pepa nakonec radši vystupuje a dává mi k dispozici několik dalších koleček bez kontroly. Tak tomuhle začínám propadat. Bugina dovoluje agresivnější přístup k jízdě než asfaltový speciál. S většinou děr si nemusím lámat hlavu, jen je potřeba pořádně držet volant a pravou nohu mít přitisklou k podlaze. Je to fantastický zážitek, který doporučuji každému asfalťákovi. Jízda v terénu s pár skoky vám dá opravdu hodně. Musím se ale sklonit nad fyzičkou, kterou musí mít jezdec Dakaru.  Já jsem si tady hrál půl hodiny a měl jsem toho plné brýle!

Reklama

Sdílejte článek