Článek
Na úvod trochu historie, protože podobné jubileum si ji bezesporu zaslouží. Abychom odkryli kořeny, musíme se podívat až do devatenáctého století a potkat se s osobou Spencera Penrose. Ten se narodil do velmi dobře postavené rodiny ve Philadelphii a vystudoval Harvard (i když jako úplně poslední ve své třídě). V mládí byl proslulým sukničkářem a užíval si za peníze rodiny, ale po škole na něj otec tvrdě udeřil. Penrose měl naštěstí geny na správném místě a co zameškal ve škole, to doháněl svým obchodním duchem. Rodinné peníze chytře nainvestoval do zlatých ložisek v Coloradu a stříbrných dolů v Arizoně. V Utahu našel měď a díky chytrým inženýrům, které bohatě zaplatil, měl z těžby všech zmíněných kovů nejvyšší výnosy.
Penrose se pak usadil v Colorado Springs a rozhodl se, že musí vytěženým státům také něco vrátit. Zakládal školy, přírodní rezervace a mj. nechal rozšířit silnici na Pikes Peak. To, co bylo po většinu devatenáctého století jen stezkou pro koně, se díky jeho štědré investici stalo šotolinovou tepnou. A protože Penrose byl taky dobrodruh a fascinovaly ho automobily, které zažívaly zlatou éru svého rozvoje, rozhodl se uspořádat v roce 1916 závod o to, kdo jako první vyjede na vrchol Pikes Peak po "jeho" nové silnici.
Penrose Trophy získal Rea Lentz na voze Romano Special. Bugatka s vzduchem chlazeným motorem o výkonu 125 koní se v den závodu vyškrábala na vrchol za 20 minut a 55 sekund. Dvacetiminutovou hranici nicméně neoficiálně zdolal favorit závodu, Ralph Mudford se svým Hudson Super 6, který byl jasným favoritem. Cílovou pásku protnul v čase 18 minut 25 sekund, který pak dalších osm let vydržel jako rekord. V den závodu ovšem za Lentzem zaostal skoro o minutu.
Až do sedmdesátých let dvacátého století zůstával závod čistě americkou záležitostí. Málo se to ví, ale Amerika miluje závody do vrchu. Jenom těch správných vrchů se jí moc nedostává. Hillclimb jako disciplína je ale velmi oblíbená třeba na východním pobřeží a především pak v hornatějších státech jako je právě Colorado. O závodu do oblak se nicméně v sedmdesátých letech doslechly stáje vládnoucí WRC a vyslaly do Colorada průzkumníky. Bylo to už v době, kdy se závod na Pikes Peak nejezdil jako součást šampionátu Indycar (1946-1970), ale na popularitě mu to nikterak neubralo.
V roce 1984 se závodu zúčastnila Michéle Mouton a zvítězila, ačkoliv nepřekonala tehdejší absolutní rekord. O rok později byla zpátky, vítězství zopakovala a rekord překonala. Pikes Peak se ocitl na několik let v držení Audi, když v roce 1987 Walter Rörhl jako první zajel čas pod jedenáct minut. Rekord mu vydržel pouhý rok, protože ho v roce 1988 o pár desetinek trumfnul Ari Vatanen v Peugeotu 405 T16. Na základě jeho spanilých jízd na vrchol pak vznikl krátký film, který závod proslavil po celém světě.
Desetiminutovou hranici se pak podařilo zdolat až v roce 2011, kdy zaúřadoval Nobujiro Tajima se svým monstrspeciálem. Ale o tom až později. Teď si pojďme povědět, proč tahle trať nahrává rallyovým jezdcům.
Se svým profilem - 156 zákrut, 20 km, stoupáním z 1400 do 4300 metrů, totiž tenhle horský průsmyk ze všeho nejvíc připomíná klasickou erzetu. Navíc se jede na smíšeném povrchu, částečně vyasfaltovaném. Poměr asfaltu se postupem let navyšoval, až v roce 2011 po několika civilních žalobách (nesouvisejících se závodem, během roku se silnice běžně používá) silnice pokryla asfaltem kompletně. V šotolinových dobách se však rallyová esa cítila na tomhle povrchu jako doma. Walter Röhrl to v kostce popisuje dokonale:
"Ta trať je úžasná. Jistě, chybějící svodidla a srázy, které jdou několik stovek metrů kolmo dolů, to není žádná legrace. Taky jsem prvních pár tréninků jel opatrně. Manželka mi dělala kopilota a pečlivě zapisovala každou zatáčku. Po osmi průjezdech už jsem znal každou zatáčku a měl ji očíslovanou. Ari Vatanen tam byl o čtyři týdny dřív, Peugeot si celou silnici na pár dní pronajal. Jenže Ari neměl systém. Já jsem si udělal rozpis jako na erzetu a přesně jsem věděl, co si v které zatáčce můžu dovolit. A proto jsem se nebál ani na vteřinu, když jsem pak v den závodu jel na krev. V jednom záběru můžete vidět, jak auto doklouže nějakých pět centimetrů od okraje. Já jsem to ale měl spočítané a bylo mi jasné, že to vyjde. Zní to možná silácky, ale všechno to bylo předem spočítané a já jsem si to hrozně užíval."
V závodě samozřejmě hrála roli nejen neohroženost pilota, ale také schopnosti jeho vozu. Při podobném stoupání atmosférické motory kvůli řídnoucímu vzduchu rychle ztrácely výkon, a proto se tu proháněly speciály o výkonu mnoha stovek koní. Röhrlovo Audi byl v podstatě napumpovaný speciál třídy B, s brutálním bodykitem a křídlem velikosti fotbalové branky. Postupem času přišly turbomotory a dneska Pikes Peak vládnou hybridy, které nějaká nadmořská výška nerozhází.
A kdo drží aktuální absolutní rekord? Po Tajimovi přišel v roce 2013 Sebastien Loeb a udělal to, co umí nejlépe. V Peugeotu 208 T16 o výkonu 875 koní rozmydlil Tajimův rekord na kousíčky. Stáhnul víc než minutu a půl a ustanovil rekord 8 minut 13 sekund. Nutno dodat, že Tajimův čas pocházel z posledního šotolinového závodu, kdy byla čtvrtina trati pokrytá šotolinou. S vyasfaltováním se celý povrch pokryl novým kobercem (tedy i staré pasáže), takže měl Loeb ulehčenou práci (jakkoliv v roce 2012 vyhrál vůz s časem přes deset minut, Tajimův vůz nedokončil kvůli závadě). A hlavně měl štěstí, že se jela celá délka závodu - občas se totiž kvůli sněhu jezdí zkrácená trať, ačkoliv se to děje spíše výjimečně.
Loeba zatím nedokázal nikdo překonat, Romain Dumas se v roce 2014 devítiminutové hranici příblížil shora, ale nestačilo to. Asfaltový Pikes Peak neznamenal konec emocí. Auta možná jezdí méně bokem, ale závod je mnohem rychlejší a tak trochu šílenější. I s novými svodidly občas někdo vyletí z trati, ale smrťáky z dřívějška jsou díky pečlivější konstrukci vozů spíše výjimkou. A letos se tu opět sjedou ti nejlepší z nejlepších a automobilky budou natřásat svá pírka. Nejslavnější a nejsledovanější závod do vrchu se jede na kontinentě, který si s touhle disciplínou v Evropě spojuje málokdo.
A je to tak dobře, protože ten kus asfaltové špagety, který na Pikes Peak vede, je správně zakroucený, pořádně široký a rozdává rovným dílem úžasné výhledy i nefiltrovanou hrůzu, to pokud se po něm vydáte bláznivou rychlostí za hranicí stanoveného limitu. Vím o tom svoje, protože jsem se tam měsíc před letošním závodem vydal s Fordem Mustang a hezky si ho celý prokličkoval. O tomhle dobrodružství se dočtete už brzy ve Faster Magazine, kde najdete šestistránkový článek o roadtripu v Coloradu. A vězte, že tenhle stát nabízí pro petrolheady mnohá povyražení. Kromě silničky na Pikes Peak jsou to třeba i horské průsmyky v Aspenu nebo Vailu. Pokud si někdy plánujete splnit sen a na Pikes Peak se vydat, ať už během závodu, nebo třeba po něm - to abyste se tu mohli nerušeně projet sami - rozhodně si nenechte nadcházející číslo ujít.