Článek
Clio bylo nástupcem Renaultu 5, nabízelo ale zcela nové motory a moderní oblou karoserii. Do rally se nejvíc hodil sportovní model 16S s šestnáctiventilovou osmnáctistovkou pod kapotou. Jízdní vlastnosti byly hodnoceny velmi dobře, kotoučové brzdy na všech kolech zase dávaly potřebný pocit jistoty. Pro sériovou třídu N3 nabízelo auto 137 koní, speciály ve skupiny A měly dokonce 200 koní a 205 Nm. V kombinaci s hmotností 930 kg patřilo Clio 16S k nejúspěšnějším autům ve třídě. Jean Ragnotti při debutu na Rallye Grasse Alpin 1991 porazil i Béguina se Sierrou RS Cosworth 4x4. Nejlepším výsledkem v mistrovství světa bylo osmé místo Philippe Bugalskiho na Tour de Corse ve stejném roce.
Dalším stupněm bylo Clio Williams z roku 1993. Jméno odkazovalo na tým Formule 1 a pod kapotou byl dvoulitr o výkonu 147 koní s chladičem oleje. V rally ale Renault auto naladil až na 220 koní a 230 Nm, přičemž hmotnost zůstala na 930 kg. Hned při prvním startu na Korsice 1993 Ragnotti dorovnal osmé místo předchozího modelu, Alain Oreille mu byl v patách na devátém místě. Mistrovství světa ale tehdy nebyla priorita Renaultu a spíše se zaměřoval na francouzské mistrovství. Slabší kategorie přišla značce nezajímavá, ale to se mělo změnit.
Vrcholem Formule 2 se totiž stala kategorie A7 Kit Car, která umožňovala postavit dvoukolky s velkými motory a mohutnými bodykity. Renault Clio Maxi byl vůbec prvním autem, které bylo homologováno dle těchto předpisů v roce 1995. Každý válec v motoru měl individuální sání a titanové ventily. Kompresní poměr se zvýšil a parametry dvoulitru narostly na 270 koní a 247 Nm. Jezdcům práci usnadnila i šestistupňová sekvence Hewland. Hmotnost auta byla tentokrát 950 kg. Při prvním startu na Monte Carlu 1995 byl Ragnotti sedmý. Poměrně brzy se ale objevila konkurence v podobě Peugeotu 306 Maxi a Renaultu se přestalo dařit. Navíc od dalšího roku nabízel Mégane Maxi, které bylo mnohem populárnější a silnější.
Clio se vrátilo do rally až ve druhé generaci v roce 1999. Tehdy šlo o model Clio RS, který nesl na některých trzích přídomek Ragnotti - to byla lehčí homologační série. Nabízelo 172 koní a vážilo o něco málo více než tunu. Homologována byla pouze verze pro skupinu N. Jednalo se ale o vhodné auto pro začínající jezdce. Renault se více soustředil na vstup do juniorské kategorie S1600, která měla nahradit legendární Kit Cary. Clio S1600 se poprvé představilo v roce 2002. Jeho atmosférický motor byl naladěn na 220 koní a 200 Nm. Důraz byl kladen na snadnou servisovatelnost celého auta. Zvenku jej navíc zkrášloval výrazný bodykit. A auto bylo úspěšné – Brice Tirabassi byl juniorským Mistrem světa 2003 a Simon Jean-Joseph zase mistrem Evropy. Evropský titul na stejném autě o rok později vybojoval i Renato Travaglia. Na druhý titul v JWRC také došlo, získal jej v roce 2006 Patrik Sandell. U nás s tímto Cliem jezdil Josef Peták a v Krumlově 2007 se dostal i na stupně vítězů.
V roce 2007 se na tratích objevilo Clio R3 Maxi postavené už ze třetí generace hatchbacku. Ten se nabízel ve skvělé verzi RS s dvoulitrem a výkonem 197 koní. Renault Sport právě z RS vycházel, když představil závodní verze R3 s výkonem buď 203, nebo 250 koní. Šestistupňová sekvence Sadev posílá výkon přes samosvorný diferenciál na přední kola. Hmotnost auta je 1080 kg a cena se pohybovala kolem 52 tisíc euro (zhruba polovina verze S1600). Náhrada přišla s novou generací ve verzi R3T, tím ale také skončila éra atmosférických motorů.
