Článek
GAZ 12 Zim byl předchůdcem luxusních modelů Čajka, které se vryly do paměti mých vrstevníků asi lépe. Například v padesátých letech jich prý před Pečkovým palácem, kde sídlilo sovětské velvyslanectví, bylo několik. Spousta chromu a tvar připomínaly velké americké limuzíny, ale logo cválajícího jelena prozrazovalo sovětskou automobilku GAZ. Model ZIM v hierarchii patřil mezi osobní Pobědu a luxusní prominentní limuzíny ZIS a ZIL.
Automobil se vyráběl mezi roky 1950 až 1960. Zkratka ZIM znamenala Závod Imeni Molotova, protože právě tento ministr zahraničí byl patronem automobilky v Gorkém. V roce 1957 se ale pod Chruščevovým vedením stal tento politik neoblíbeným a zkratka se z názvu vytratila. Projekt nového automobilu vedl Andrej Lipgart, vzhled vytvořil Lev Jeremejev, který je podepsán i pod Volhami a Čajkami.
Navzdory podobnosti s americkými automobily byla konstrukce kompletně vymyšlená v Sovětském svazu. Část zaměstnanců sice chtěla okopírovat Buick z roku 1948, ale tento návrh nebyl přijat, aby auto nebylo zastaralé. Pod kapotou (otevíratelnou do strany, jako u stodvacítek) byl i tak starý šestiválec z nákladního GAZu 51, který byl předválečnou licencí Dodge. S objemem 3,5 litru dosahoval výkonu 70 koní. Konstruktéři ale motor vylepšili a dosáhli výkonu 90 koní. Dvoutunová limuzína zvládala jet až 120 km/h, spotřebovala průměrně 18 l/100 km. Motor byl spojen s třístupňovým manuálem, řadilo se pákou pod volantem. Jednička ale prý byla jen do strmých kopců nebo do terénu, po silnici se měl řidič rozjíždět na dvojku. Kvůli hydrokinetické spojce nefungovalo brždění auta zařazením rychlostního stupně.
GAZ zde poprvé použil samonosnou karoserii bez rámu, aby snížil hmotnost auta. Jenže tuhost a pevnost takové karoserie byla nedostatečná, a tak nástupce M13 Čajka opět měl rámový podvozek. Proto se nikdy nezačal vyrábět otevřený faeton na přehlídky. Řadu dílů poskytla luxusnímu modelu menší Poběda, ostatně jedna se používala i jako testovací mula, jen byla o půl metru prodloužená. Pohodlný a prostorný interiér nového modelu mohl ale většímu ZILu konkurovat hravě. Vzadu byla kromě pohodlné pohovky ještě dvě sklopná sedátka pro ochranku. Dveře do této části se navíc otevíraly proti směru jízdy.
Jako první nové auto jej viděl a schválil osobně Stalin v roce 1949, o rok později se představilo v Moskvě veřejnosti. Ta si jej mohla mimochodem i koupit na volném trhu za 40 tisíc rublů (více než dvojnásobek ceny Pobědy a čtyřnásobek ceny Moskviče). Výroba skončila v roce 1959, pouze speciální sanitní verze se vyráběla o rok déle. Celkem vzniklo 21 527 aut. Státní instituce rozprodaly tyto auta v sedmdesátých letech, většina z nich se ale nedochovala a dnes jde o slušnou raritu.
