Ještě před Ladou Niva vzniklo v SSSR auto, které se vyrábí dodnes. Nastartuje vždy a jede prakticky na cokoliv

Ruská automobilka UAZ měla v padesátých letech za úkol specializovat se na výrobu terénních automobilů. Vedle výroby offroadu GAZ 69 dostala na starosti i výrobu terénní dodávky, nakonec nazvané UAZ 450, známé jako buchanka (bochník), podle své oblé karoserie.

Práce na vozidle začaly v polovině padesátých let, kdy konstruktéři Uljanovského automobilového závodu dostali za úkol navrhnout vůz na bázi GAZu 69, ale s jinou karoserií a užitečnou hmotností okolo 800 kilogramů. Hlavním odběratelem měla být armáda, která jej měla využít jako sanitku či štábní vozidlo.

Základem modelu označeného jako UAZ 450 byl žebřinový rám s tuhými nápravami, nechyběl ani připojitelný pohon všech kol. Později však vznikla i verze s pohonem zadní nápravy, když vyšlo najevo, že civilní klientela si s takovým řešením vystačí. Navíc byla levnější a technicky jednodušší. Výsledkem byl model nazvaný UAZ 451, který kvůli rozložení hmotnosti musel posunout motor dozadu a dolů.

Rozdílem proti gazíku byla trambusová karoserie, tedy s motorem pod kabinou. Právě ta usnadnila postavit více karosářských variant na jednom základu. Vedle prototypu minibusu (450V) tu byla i dodávka (450), valník (450D) nebo sanitka (450A), která díky terénní koncepci měla zvládat převážet pacienty i v náročných podmínkách.

Automobil byl dlouhý 4,3 metru s rozvorem 2,3 metru. Zajímavostí karoserie byly u většiny prototypů chybějící zadní boční dveře na straně spolujezdce. Rané prototypy měly navíc dveře otevírané proti směru jízdy.

První prototypy poháněl benzinový čtyřválec o objemu 2,1 litru a výkonu 38 kW, převzatý z GAZu 69. Sériová verze dostala jeho zvětšenou variantu o objemu 2,4 litru a výkonu přibližně 48 kW. Třístupňová manuální převodovka rovněž vycházela z techniky GAZu 69.

Experimentovalo se ale i s elektrickým pohonem. UAZ 450 EM dostal trakční baterie, sloužit měl na letištích.

Výroba UAZu 450 nakonec odstartovala na konci ledna 1958. Primárně se do výroby dostaly dodávka, sanitka a valník. Ve výrobě vydržely do roku 1965, kdy je nahradil UAZ 452. Šlo však jen o výrazně modernizovaný typ, který přinesl Buchance legendární status. Ve výrobě totiž zůstává dodnes, byť s jiným modelovým označením.

Vedle optických úprav karoserie i kabiny byl novinkou motor v podobě výkonnějšího čtyřválce z Volhy 21 o výkonu 51,5 kW, nově kombinovaného se čtyřstupňovým manuálem. V průběhu let byl pak dále posilován. Zesílený podvozek pak pomohl zvýšit nosnost. Nabídku navíc konečně rozšířil minibus uvedený v roce 1967 – do té doby existoval takový model jen ve formě prototypu.

Na ruském trhu jsou pořád k dispozici různé varianty, ať už pětimístné nebo sedmimístné „kombi“ či valník. Pořídit lze pořád také expediční speciál se střešním nosičem a poctivou ochranou karoserie včetně rámu s navijákem. A jelikož se vůz montuje i v Kazachstánu, tamější kusy lze na individuální žádost dovézt také do České republiky. Nabízeny tu jsou právě hlavně různé expediční speciály, ať už se střešním stanem nebo vysouvací střechou.

Pohon zajišťuje motor ZMZ-409055, což je 2,7litrový benzinový čtyřválec o výkonu 82 kW splňující normu Euro 5. Výrobce přitom zdůrazňuje, že motor párovaný s pětistupňovým manuálem spolehlivě nastartuje a rychle se zahřeje i při extrémně nízkých teplotách a poradí si i s nekvalitním palivem. A to jsou přesně vlastnosti, které jsou na Buchance léta ceněné. Však spolehlivě sloužila nejen v Sovětském svazu, ale po celém východním bloku.

Zkrátka podobně jako Lada Niva má i UAZ 452 pořád svou klientelu, která vyžaduje nenáročné auto s jednoduchou technikou do extrémních podmínek. A u takového zkrátka nevadí, že má už tolik za sebou. I proto Buchanka na trhu nepochybně ještě nějakou dobu zůstane.