Hlavní obsah

Austin Mini Moke pro sluncem (i deštěm) zalité pláže

Foto: Martin Tolar

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Tohle auto bylo mnohem populárnější na sluncem zalitých plážích tropických ostrovů než na domácím trhu. Není divu, je to Austin Mini Moke z Velké Británie, kterou si často spojujeme s deštivým počasím.

Článek

Mini je auto, které svému majiteli umí udělat radost. V létě v něm ale závidím majitelům kachen otevírací střechu a majitelům Brouků zase jejich spřízněnost s plážovou buggy. Jenže i Mini mělo variantu na letní prosluněné pláže – vozítko Moke. Ale ano, původní účel byl vojenský a jméno je prý archaické označení muly. Vojáky ale nepřesvědčil, takže nakonec zamířil k civilistům. Masové prodeje se ale doma ani tak nekonaly, do studené a deštivé Británie to není zkrátka to nejideálnější auto.

Moke je takový nezmar, který si kromě britského koncernu Leyland oblíbila i firma Cagiva. Vyráběl se od roku 1964 a to nejen v Birminghamu, ale i různě po světě. Podepsaní jsou pod jeho návrhem Sir Alec Issigonis, autor originálního Mini, a John Sheppard. Existují dvě varianty, čtyřmístná volnočasová verze a dvoumístný užitkový pick-up. Vždy ale s jednoduchou hranatou a nízkou karoserií, která nepotřebuje jakékoliv dveře, protože do něj prostě naskočíte. Proporčně působí dost legračně. Ani nárazníky v pravém slova smyslu na tomto zrenovovaném kousku nenajdete, místo nich je vlastně jen kus trubky. Kola jsou tradiční Minilite z pozdějších miníků.

Foto: Martin Tolar

A potřebujete vlastně víc?

Vtipné je, že Moke se dodával původně pouze v zelené barvě, docela holý s jediným sedadlem řidiče. Ostatní sedačky a plátěná střecha s bočními plastovými okny byly jen jako doplňky, které si měl majitel namontovat sám. Ale co byste chtěli, když základní verze stála 405 liber. Později se začala nabízet i bílá barva, pak další a také se dodával stěrač i na straně spolujezdce (tady je jen u řidiče). O designu ale nemůže být moc řeč. Vpředu je kapota trochu připomínající staré Jeepy a na ní sklopné jednoduché (a jediné) čelní okno.

Může to být ještě jednodušší?

Boky tvoří dvě podlouhlé hranaté krabice (v levé je nádrž, v pravé baterie a uzamykatelný zavazadlový prostor) a na nich madla, za která je dobré se v zatáčkách držet, pokud zrovna neřídíte. O pásech si totiž Moke může nechat jen zdát, i tak ale smí na silnice. Nad koly jsou jednoduché blatníky. Vše mezí tím je kabina, která vypadá jako velká vana. Oblin je na autě málo, aby byla výroba co nejsnazší. Prosté a jednoduché auto nemá ani nijak komplikovaný interiér. Centrální budík také hezky odkazuje na staré Mini. Vedle něj se nachází i zapalování. Volant je maličkatý a sportovní, ale odezva mu nechybí.

Foto: Martin Tolar

V Mini funguje motor dobře, v lehčím Moku vlastně ještě lépe

Jelikož Moke vychází z Mini, tak má také koncepci vše vpředu a podědil i jeho řadové čtyřválce, nejprve 848 cm3 (ten je i v tomto kousku s výkonem 34 koní), pak litr, jedenáctistovku a třináctistovku. I čtyřstupňový manuál mu vždy zůstal. Autíčko je stejně spolehlivé a jednoduché a na kratší výlety je to geniálně zábavná hračka. Je vlastně stejně zábavné jako Mini, možná dokonce ještě zábavnější, protože je lehčí. Na stovku zrychluje 22 sekund, maximálka je jen o fous nad 105 km/h, ale pocitově má auto docela odpich. Jen prostě musíte koukat na předpověď počasí, nouzovou střechu sice auto má, ale lepší je jezdit za hezkého dne, jako jsme měli štěstí i my.

A proč po něm tedy armáda neskočila?

Moke je úžasně lehoučký, váží jen 406 kilogramů (pozdější modely 578 kilogramů), a tak je v plném zatížení jeho hmotnost skoro dvojnásobná. Armáda si jej nakonec moc neoblíbila, protože jeho nízká světlá výška (zavěšení a desetipalcová kola zůstala shodná s Mini) mu to v terénu moc neusnadnila, navíc ani tak nebyl kvůli absenci čtyřkolky schopný projet terénem jako Jeep. Jedině námořnictvo Moke přesvědčil a nakonec výborně sloužil na letadlových lodích. Pokusy o čtyřkolku s druhým motorem a převodovkou vzadu (dostala přezdívku The Twini) ale také vznikly, jen se moc neosvědčily.

Foto: British Motor Corporation

Propagační snímek s Mokem v armádní zelené, z toho mi trochu cukají koutky

Konec oficiální produkce Moku přišel v roce 1993 a jeden Moke si stihla o dekádu dřív koupit i slavná Brigitte Bardot. Známé byly i závodní Moky s motorem Cooper S a ochranným rámem, které do britského rallyecrossu nasadil tým John Player Special v roce 1968, nebo jiné verze z filmů (hlavně z Bondovek). Oproti Mini jich ale moc nevzniklo (jen 14 518 kousků), a tak za jeho volantem budete zaručeně terčem pozornosti. V roce 2012 vznikla společnost Moke International, která ve Francii vyrábí modernizované verze s původním vzhledem, dále existuje řada firem vyrábějících repliky, někdy i ve formě stavebnic. Dodnes je totiž Moke extrémně populární na tropických ostrovech jako Seychely nebo Mauricius. Na výrobu nějaké moderní reinkarnace na základech nového Mini ale nikdy nedošlo, i když pár konceptů existoval, například Beachcomber.

Náhradní díly shodné s Mini se shánějí dobře, ty specifické mnohem hůř. Moke může trápit koroze (antikorozní ochrana byla prakticky nulová), úniky oleje z motoru a převodovky. Kusů na prodej je opravdu málo a ve velmi širokém rozpětí od půl do jednoho milionu korun, přičemž ty nejlevnější jsou většinou nedokončené rozebrané kusy uprostřed renovace. Stojí ale za to dát takové auto dohromady, jak jsem se v tomto exempláři v senzačním stavu přesvědčil. Moke je zkrátka Mini se vším všudy, ale současně vlastně bez čehokoliv.

Reklama

Související témata:
Načítám