Hlavní obsah

Alfa Romeo 75 – 75 let tradice Cuore Sportivo

Foto: Archiv Garáž.cz

Když slavíte tři čtvrtě století existence, oslavíte to nějakým pořádným automobilem. Bohužel, v případě Alfy Romeo šlo vlastně současně o poslední svébytný model, který vyrobila. Inu, končit se má v nejlepším.

Článek

Pro milovníky italské značky je to její poslední čistokrevný model. To poslední co navrhli, než je spolknul koncern Fiat a vnutil jim své motory a platformy. V Alfě Romeo si zkrátka postavili tenhle sedan střední třídy po svém a pozdější vývoj jim dal za pravdu. Už při svém představení 17. května 1985 vzbudila novinka poprask tím, jak moc se odlišovala od konkurentů.

Foto: Archiv Garáž.cz

Sedan s ostře řezanými rysy nesvěřila automobilka vůbec nikomu a navrhla si jej jednoduše sama. A to včetně designu, když vynechala oblíbeného Pininfarinu a zadala práci Centru Stille vedenému Ermannem Cressonim, který se osvědčil při navrhování typu 33. Agresivní tvary a klínovitý design se však podle mínění většiny povedly. A poznávací znamení – černý plastový pruh přes celé auto – funguje dodnes výborně.

Foto: Archiv Garáž.cz

Od počátku se uvažovalo o čtyřválcích se vstřikováním, nakonec ale vše dopadlo jinak a na motorech byla dvojice dvojitých karburátorů Dell’Orto nebo Weber. Inženýry totiž nezajímala spotřeba nebo emise, ale bezprostřednost reakce na plynový pedál. Proto měl dvoulitr slušný výkon 126 koní, což u hmotnosti 1070 kg slibovalo velkou porci zábavy. A skutečně se to povedlo, auto bylo chválené i za jízdu po dálnici. Kritika se od majitelů dostavovala jen za provozování auta ve městě.

Foto: Archiv Garáž.cz

I základní šestnáctistovka dosahovala výkonu 108 koní. Na opačném konci pak trůnil 2.5 V6 s nepřímým vstřikováním. A pro spořílky tu byl dvoulitrový turbodiesel VM Motori. Motor byl ale vždy vpředu s převodovkou vzadu a pohonem zadních kol. Výborné rozložení hmotnosti zajišťovalo perfektní jízdní vlastnosti. Těm pomáhalo i hřebenové řízení a nezávislé zavěšení předních kol se zkrutnými tyčemi a zadní náprava De Dion s teleskopickými tlumiči. Zadní brzdy jsou co nejblíže u převodovky a diferenciálu, který byl u nejvýkonnějších verzí samosvorný.

Foto: Archiv Garáž.cz

Hranatá byla tahle Alfa i uvnitř, nabízela ale dost prostoru i cestujícím vzadu. Neměla ale například klasickou páku ruční brzdy, ale něco připomínající knipl z dopravního Boeingu. A aby těch netradičních věcí nebylo málo, spínače stahování oken jste museli hledat na stropnici.

Foto: Archiv Garáž.cz

Od roku 1986 byla v prodeji verze Turbo s osmnáctistovkou a dmychadlem Garett T3 s intercoolerem a výkonem 153 koní. O rok později přišel model 2.0 Twin Spark, důkladnější facelift byl ale na řadě až v roce 1988. Auto mělo jinou masku, nárazníky a zlepšila se aerodynamika. Motor 1.6 se dočkal katalyzátoru, osmnáctistovka zase vstřikování a v nabídce byl nově turbodiesel 2.4 a benzínový třílitr V6. Ten auto dokázal dostat do takové rychlosti, že nezkušeným řidičům tuhnul úsměv na rtech. Zkrátka sportovní sedan se vším všudy.

Foto: Archiv Garáž.cz

Od roku 1989 se na trh dostaly verze se vstřikováním paliva, o rok později dorazila osmnáctistovka QV (Quadrifoglio Verde) se symbolem zeleného čtyřlístku a výkonem 162 koní. A označení QV měl i třílitr V6 z typu 164 s krásnou přezdívkou Potenziata. Kvůli homologaci vzniklo v roce 1987 ještě 500 kusů verze Turbo Evoluzione s výrazným bodykitem. Ta měla snížený objem motoru 1762 ccm (původně 1779 ccm) aby závodila v kategorii do 3 litrů. S osmnáctistovkou vznikla ještě limitka 75 Scuderia a Indy, které poznáte podle jiných nárazníků a prahů.

Foto: Archiv Garáž.cz

V Turíně 1986 byl představen prototyp 75 Turbo Wagon. Šlo o automobil s karoserií kombi a technikou z přeplňovaného modelu Turbo. Jeho stavbu zaštítila karosárna Rayton Fissore a chvíli se i uvažovalo o výrobě. V Ženevě o rok později se představil i Sportwagon s motorem 2.0 Twin Spark. Když ale Alfu Romeo převzal Fiat, byl celý projekt ukončen. Jediným kombi v nabídce tak byl typ 33 SW a této karosářské verze se nedočkal ani nástupce 155, ale až další model 156 v roce 2000.

Foto: Archiv Garáž.cz

Typ 75 ale bohužel patřil k těm, které pověst Alfy trochu pošramotily. Například horší vlastnosti zadních brzd kvůli nedostatečnému chlazení vám mohly přidělat pár vrásek v zatáčce, spojovací hřídel zase trpěl na vyvážení a pravidelnou výměnu spojek. Převodovkce nejčastěji odumírala dvojka a zpátečky a hydraulika spojky byla také jedním z rizikových míst.

Foto: Archiv Garáž.cz

Výroba poslední pravé Alfy byla ukončena v roce 1982 modelem Final Edition 2.0 Twin Spark, prodávala se ale ještě o dva roky později. Bylo vyrobeno 387 500 aut, z nichž část si oblíbila italská policie. Jiné zase závodily na soutěžích i okruzích, kde se za volant posadila trojice Larini, Tarquini a Nannini nebo Američan Andretti. Největšího úspěchu však dosáhl Ital Brancatelli, který vyhrál italské Superturismo 1988. Jeho úspěch po třech letech zopakoval Francia. Trojice Patrese a soutěžáci Biasion a Siviero vyhráli s typem 75 Turbo Evoluzione IMSA devátý ročník Giro d’Italia. Po konci výroby pak technika sedanu 75 posloužila ještě v úchvatném kupé SZ a roadsteru RZ. A její ceny na trhu s youngtimery vystřelily zejména poté, co Jeremy Clarkson jeden kus zlikvidoval v Top Gearu.

Foto: Archiv Garáž.cz

Reklama

Načítám