Hlavní obsah

Test ojetiny: Volvo V40 T2 – Golf po švédsku

Foto: Petr Krab Jeřábek

Volvo V40 s designem z pera Petera Horburyho přišlo na trh v roce 2012 a je dodnes velmi moderně a zajímavě vypadajícím autem nižší střední třídy

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Každá země má svá nejoblíbenější auta a ta pak tvoří většinu vozového parku. My máme naši „Oktávku“, Němci Golf, Britové nejraději kupují Focusy, ale jak to vypadá ve Skandinávii? Volvo V40 tam tvoří slušnou část vozového parku a není divu – je to totiž po všech stránkách velmi dobré auto. U nás je přitom docela vzácné. Mám rád neobyčejná auta a volbu, která není tou prvoplánovou. A Volvo V40 představuje velmi zajímavou alternativu k našim domácím bestsellerům od Škody.

Článek

S jedním exemplářem Volva V40 v provedení Cross Country a naftovým motorem původem od PSA jsem se projel už před časem a tušil, že běžná základní verze s benzinovým motorem bude nejspíš ještě lepší. A nyní ji tu mám před sebou – základní model T2 s optickým a výbavovým paketem R-design v pastelové červené. Tahle barva mimochodem sluší snad každému Volvu a hatchback V40 není výjimkou. Možná jsem jen na červená Volva zvyklý, protože jsem před časem vlastnil jeho předchůdce, červený sedan S40 s pětiválcovým motorem 2.4 litru. Užíval jsem si jeho charakteristickou pohodovou povahu a perfektní spolehlivost.

Obě generace nejmenšího vozu automobilky mají společné kořeny. Ať už se jednalo o designový třídveřový hatchback C30, usedlý sedan S40 anebo praktické kombi V50, všechny karosářské varianty vycházely ze společného technického vývoje s Fordem Focus druhé generace. A nové Volvo V40, které se zredukovalo jen na jednu karosářskou variantu (pětidveřový hatchback), pro změnu vychází technicky ze společného vývoje Fordu Focus třetí generace. Je postavené na globální platformě, kterou sdílí zčásti například i Mazda 3 nebo šikovné menší MPV Mazda 5.

Foto: Petr Krab Jeřábek

Volvo V40 není prostorově tak velkorysé jako poslední modely Volkswagenu Golf, ale v interiéru Volva se cítíte útulněji

Sdílené karosářské platformy fungují

Automobilový svět je zkrátka globalizovaný, ale pro nás spotřebitele to neznamená nic špatného. Ostatně, když je dobré těsto a pořádná pec na dřevěné uhlí, kuchař na jednom základě upeče úplně různé, ale vždy chutné a křupavé pizzy. A Volvo V40 je v rámci platformy taková nejsolidnější nabídka, asi něco jako pizza capricciosa, ta nezklame takřka nikdy.

Zatímco trojkový Focus i Mazda představují lehkost a příjemné ovládání se špetkou sportovního ducha a odlišují se tak od svých hlavních rivalů koncernu Volkswagen, Volvo nabídne různé chytré vychytávky, které obyčejnější Ford zkrátka nemá. Už v momentě, kdy si do Volva sednu, je mi jasné, že Pontus Fontaeus (žádný římský vojevůdce, ale známý švédský designer) pracoval extrémně pečlivě na ergonomii interiéru a pohodlí sedadel. Volvo, na kterém jinak pracoval i známý designer Peter Horbury, je uvnitř sice chladné, ale nesmírně příjemné. Jen si budete muset zvyknout na trochu odlišné tlačítkové ovladače, které jsou zkrátka oproti „koncernovým“ autům jiné.

Foto: Petr Krab Jeřábek

Chladná švédská ocel - i tak by se dal charakterizovat interiér v provedení R-Design, vše má však svůj účel a kvalita zpracování je velmi dobrá

Přístrojová deska je tu už digitální, vévodí jí rychloměr s velkým fontem a aktuální rychlost auta se objevuje ještě i na malé obrazovce infotainmentu, který byl v konkrétním autě pouze tím úplně základním provedením. Švédové jsou bezpečností a rychlostí posedlí a na tomhle Volvu je to znát. Sice nepochází ještě z doby, kdy se automobilka rozhodla omezit maximální rychlost, ale designem přístrojové desky dává jasně najevo, který nejdůležitější údaj si máte bedlivě hlídat. Co je na tomhle Volvu opravdu bezvadné, to jsou sedačky. Jak vpředu, tak i vzadu nabídnou perfektní bederní oporu, opěrky hlavy jsou aktivní a plní přesně svůj účel. Kdybych přemýšlel, proč si koupit ojeté Volvo a vyzdvihl jen jeden důvod, budou to sedadla, jejich tvar a použitý materiál čalounění.

Foto: Petr Krab Jeřábek

Zadní boční linie a prosklení víka kufru lehce navazuje na slavné kupé Volvo P1800 z konce šedesátých let

Na hladkých silnicích se moc hezky svezete

Jízdní vlastnosti nejsou špatné, ale podobně starý Ford Focus je lehčí a svezete se s ním o poznání veseleji. Volvo je trochu lépe utlumené, ale kupodivu s pružinami, které se pojí s výbavovou linií R-design, překvapivě tvrdé. Je nastavené jen pro dobré silnice, a to může leckoho v našich domácích podmínkách zklamat. Všichni víme, po čem tu bohužel jezdíme. Řízení je lehké, ale jeho odpor není příliš umělý a ihned jsem si na něj zvykl. To samé by mohlo platit o ovládání pedálů i řadicí páky, která jde zlehka, relativně přesně, ale neoznačil bych ji za etalon ve své třídě.

Co se týče jízdních vlastností a citu pro ovládání automobilu v dané třídě vzpomínám nejraději na Mazdy 3, v závěsu na Ford Focus a pak jistě i na Volkswagen Golf, který je zkrátka všeuměl, na kterém se jen složitě hledají chyby. Kolikrát je to jen čistě o pocitech, protože hatchbacky nižší střední třídy jsou velmi „našláplá“ automobilová kategorie, kde si žádný z výrobců nedovolí poslat na trh nějaký nedodělek. A Volvo mezi nimi vyniká robustností, ale pokulhává v jemném odladění vhodném pro svižnější jízdu po členité okresce, kde naopak exceluje pocitově Mazda 3, která zase naopak působí trošku fórovějším dojmem.

Foto: Petr Krab Jeřábek

Opěradla jsou pochopitelně dělitelná a sklopná, ale sedák nelze klasicky sklopit dolů, a vzniká tak bohužel dost výrazný schod, který vás limituje v tom, co všechno do auta půjde naložit. Octavie to zkrátka není!

A Volvo stálo ve své době podstatně víc peněz než Focus, takže se muselo umět předvést. Konec konců, cena byla jistě hlavním důvodem, proč se u nás tolik neprodávalo a nepotkáte ho na každém parkovišti. Jenže dnes, když jsou nejmladšími exempláři roční auta a těm nejstarším táhne na osmičku, zapadly jako ojetiny cenově mezi ostatní vozy. Dobře je to vidět i na konkrétním červeném Volvu z roku 2017, které je v nabídce společnosti AAA Auto za cenu odpovídající zhruba stejně starým Octaviím anebo roční Škodě Scala. A upřímně řečeno, jestli dát 350 tisíc korun za konkrétní tříleté Volvo V40 T2 s dvoulitrovým čtyřválcem anebo za stejné peníze chudě vybavenou roční Škodu Scala s litrovým tříválcem, asi již tušíte, kam by mé peníze putovaly.

Strach z dražšího servisu Volva mít nemusíte

Mezi veřejností často kolují legendy a mýty o servisní náročnosti různých značek. Volvo patří obecně mezi ta spolehlivá, ale lidé se bojí vyšších nákladů. Pokud koupíte Volvo V40 stále se zbývající zárukou, není třeba se ničeho obávat, a pokud už vyprchala, existují nezávislé servisy této značky a mezi majiteli panuje obecně příjemná, až klubová atmosféra. Na druhou stranu, ta auta nejsou rozhodně bez vad a na pár věcí je potřeba si dát pozor.

Volvo používalo během životního cyklu hned několik motorů od různých výrobců. Do roku 2015 se setkáte pod označením T2, T3 a T4 s různě laděnými verzemi motoru 1.6 Ecoboost od Fordu. Ten zrovna příkladnou spolehlivostí neoplývá a doporučuji k přečtení samostatný článek věnovaný ojetému trojkovému Focusu. Ve verzi T5 z prvních dvou let výroby narazíte na skvělý přeplňovaný pětiválec Volvo, ten stejný motor, jaký proslavil zejména dvojkový Focus ST. Je výborný a má charakteristický zvuk. Jenže mezi ojetinami na něj prakticky nenarazíte.

Foto: Petr Krab Jeřábek

Dvoulitr je ve verzi T2 silně podladěný. Některá měření ukazují, že oficiálních 220 newtonmetrů výrazně přesahuje, ale jde díky specializovaným firmám „otevřít“ až na velmi dobrých 230 koní a 350 newtonmetrů.

Od roku 2015 pod kapotou Volva V40 naleznete již zbrusu nové čtyřválcové motory z nové švédské motorárny, označované kódem VEA. Motory mají objem zpravidla dva litry (jako testovaný vůz) nebo v případě posledních ročníků verzí T2, či verze s automatickými převodovkami, 1.5 litru. Výkonové parametry obou jsou shodné, takže je potřeba se před koupí pořádně podívat do údajů ve velkém technickém průkaze. Jedná se přímovstřikové turbomotory, kterými Volvo postupně nahradilo veškeré tradiční pětiválcové pohonné jednotky a vyrábějí se v zážehové i vznětové variantě.

Zatím s nimi příliš problémů či svolávacích akcí nebylo. Malé procento ojetých aut s těmito motory zatím postihly problémy se zanesenými EGR ventily, ale jinak o nich příliš informací nenaleznete, a to ani na značkových diskuzních fórech. A to je vlastně dobrá zpráva, protože internet je plný diskuzí o různých potíží koncernových motorů TSI, Fordích Ecoboost anebo o problémech čtyřválců BMW/Mini. Na Volva si příliš majitelů zatím nestěžuje. Pochopitelně se dá předpokládat, že přímovstřikový benzinový motor bude časem trápit zanášení karbonem a je dost možné, že jak půjde čas a tahle auta budou starší, přestanou se jevit tak bezstarostně jako dnes.

O dieselových motorizacích si můžete přečíst v našem předchozím testu ojetého Volva V40, které bylo na rozdíl od nynějšího vyrobeno spíše zkraje produkce a používalo motory od Fordu/PSA. Od roku 2014 či 2015 (dle provedení a konkrétní trhu) naleznete pod kapotou dieselových verzí (označených D2 až D4) čtyřválcové dvoulitry vlastní výroby označené shodně jako benzinové verze zkratkou VEA. Až na již zmíněné zanesené EGR ventily s nimi zákazníci problémy nemívají a na toto Volvo se dokonce v průběhu času ani nevztahovalo příliš mnoho svolávacích akcí.

Před koupí buďte pochopitelně obezřetní jako v případě jakéhokoli ojetého vozu, požadujte veškerou historii i výpis z případných pojistných událostí. A pokud chcete být opravdu důslední, raději si zaplaťte i předkupní prohlídku u oficiálního dealera Volvo. Pokud auto projde kontrolním sítem se ctí, myslím si, že se jedná na trhu o vynikající koupi, kde poměr ceny a výkonu hraje kupujícímu ojetiny vyloženě do karet. A jakmile si na specifika ovládání i netradiční design interiéru zvyknete, dost možná se budete rádi k téhle značce znovu vracet. Zákaznické průzkumy ostatně přesně tuto skutečnost často potvrzují.

Volvo V40 T2 (2017)
Motorřadový čtyřválec DOHC umístěný vpředu napříč, kód: VEA
Objem válců1969 cm3
Výkon90 kW (122 koní) při 5000 otáčkách
Točivý moment220 N.m při 1100-3500 otáčkách
Převodovka a pohon kolšestistupňová přímo řazená, pohon předních kol
Zavěšení nápravvpředu vzpěry MacPherson, vzadu víceprvkový závěs
Pohotovostní hmotnost1546 kg
Zrychlení 0-100 km/h9.8 sekund
Maximální rychlost190 km/h
Spotřeba paliva6.9 l/ 100 km (naměřená v testu)

Reklama

Načítám