5 vítězných aut z 24h Le Mans, které si budeme pamatovat

Britští elegáni budili ve své době posměch. Není divu, například Ettore Bugatti konstruoval své sofistikované lehké závodní automobily a o anglických zelených obrech se vyjadřoval jako o nejrychlejších náklaďácích na světě. A to tehdy ještě Bentley nebylo tím, čím později – výrobcem luxusních sedanů na bází Rolls-Royce. Naopak stavělo závodní speciály s motory 3,0 a 4,5 litru, které v Le Mans vyhrávaly. Nejslavnější je asi vrcholné Bentley Speed Six s řadovým šestiválcem 6,6 litru a výkonem 204 koní. Právě tenhle vůz v netypické šedé barvě s přezdívkou Old Number One a posádkou Woof Barnato, Henry Birkin a Glen Kidston vyhrál ročníky 1929 a 1930.

Pro mě dost možná nejkrásnější vítěz téhle královny motorsportu, rozhodně jeden z nejkrásnějších závodních speciálů vůbec. Kdyby ale byl jen hezký, tak by nevyhrál hned třikrát. To už musel být zatraceně dobrý. První vítězství Jaguaru přišlo v roce 1954, další o rok později v tragickém ročníku, kdy havarovaný Mercedes usmrtil osmdesát diváků. Jezdec speciálu D-Type Mike Hawthorn se v incidentu také nachomýtl, nakonec ale vyhrál, byť neměl s parťákem Ivorem Buebem na žádnou oslavu náladu. Škoda té smutné události, protože jinak bychom si Jaguar pamatovali spíše díky úžasnému šestiválci 3,4 litru s výkonem 349 koní, který auto dostal až na 280 km/h.

Věděli jste, že to přijde. Nejde psát článek o Le Mans a vynechat tuhle americkou vendetu Ferrari. Ford chtěl totiž italskou ikonu koupit, ale Enzo jej v poslední chvíli vypekl. Výsledkem byl vývoj závodního speciálu, který v Le Mans rozdrtil Ferrari a vyhrál čtyřikrát v řadě v letech 1966 až 1969. K šachovnicovému praporku hnaly tuhle placku vidlicové osmiválce. Nejvíce si u Fordu vychutnaly první vítězství v roce 1966, kdy trojice aut dojela do cíle takřka bok po boku a při průjezdu přes čáru doslova pózovala fotografům. Vítězem se stalo auto posádky Bruce McLaren a Chris Amon, které dle fotografií projelo z této trojice první a navíc vzhledem ke startovní pozici ujelo i největší vzdálenost v závodě.

Porsche bezprostředně vystřídalo na první pozici Ford a začalo sbírat triumfy, kterých má dnes nejvíc. Ročník 1970 byl prvním, kdy piloti při startu neběželi za volant svých aut, ale startovali z pevného startu na roštu tak, jako dnešní Formule 1. Bylo to jen jedinkrát, od následující sezóny se startuje letmým startem. A právě tyhle dva ročníky opanovalo Porsche 917 a za jeho volantem slavní jezdci Hans Hermann, Richard Attwood, Helmut Mark a Gijs van Lennepem. Při druhém triumfálním roce navíc vítězná posádka Mark/van Lennepem ujela navíc rekordní vzdálenost 5335,313 km, která nebyla překonána dalších 39 let. Porsche tehdy do auta dalo plochý dvanáctiválec 4,5 (588 koní), později 4,9 litru (608 koní), maximálka byla 340 km/h. Takový úspěch vedl i k nabídce silniční verze a příplatkové delší zádi. Naposledy startovalo porsche ještě v roce 1981 v týmu bratří Kremerů.

Asi by se tady dalo vzpomenout na mnoho placek třídy C, které zdobí vítězství v tomto prestižním závodě. Pokud mám vybrat ale jen jednu, vyberu toho nejpřekvapivějšího vítěze. Tím je totiž rozhodně japonská Mazda, jejíž trumf v roce 1991 nečekal nikdo. Ostatně když se před koncem závodu dostala oranžovo-zelená placka s Herbertem za volantem na první místo, divil se i on sám. Peugeoty 905 a většina Mercedesů už byla tou dobou ze hry venku. Herbert, Weidler a Gachot krásně zúročili zkušenosti z Formule 1. Mazda překvapovala i svou konstrukcí, protože použila čtyřrotorový Wankelův motor. Více si ale můžete přečíst v našem nedávném článku.