Článek
Pro rok 1970 bylo rozhodnuto o úspoře nákladů evropských divizí Fordu. Sedan a kupé střední třídy sice měl být nadále nabízen v obou zemních pod svým názvem (Taunus v Evropě, Cortina ve Velké Británii) ale technicky mělo jít o stejný automobil. Proto dostal interní označení TC, které vychází z počátečních písmen obou dosavadních modelů. Od Cortiny se ale vzhledově dost lišil, třeba zvlnění na bocích podle lahve Coca-Coly bylo méně výrazné a blinkry byly jiné. Vzhledově se auta více srovnala až v roce 1976. Je ale jasné, že se designéři inspirovali americkými automobily, což bylo tehdy v Evropě populární. Kulatá světla světlejšího kousku a velký prolis na kapotě vypadají dobře dodnes.
První generace vydržela ve výrobě v belgickém Genku do roku 1975 a nabízela se jako sedan, kombi a kupé. Její tvary navrhnul Luigi Colani. Ford jí nabízel v mnoha stupních výbav, i když ten nejnižší produkoval v menších počtech, než ty vybavenější. Lidé si u auta této velikosti rádi připlatili. Ostatně prodejní úspěchy Taunusu to potvrzovaly. Pokles zájmu přišel až v roce 1974 (patrně souvisel i s ropnou krizí), kdy se automobilka rozhodla vzhled trochu omladit. Slabší verze měly dva páry kulatých světel, ty lepší pak hranaté paraboly, které má i tmavší exemplář na fotkách (tedy má neoriginální paraboly přibližně podobného tvaru, ty pravé se totiž už shánějí hůře). Ani poté se ale Taunus nevrátil na pozici nejprodávanějšího modelu Fordu v Evropě, tu mu totiž vyfoukl menší Escort.
Sice obě auta dělí od sebe jen pár let, v interiéru si ale rozdílů všimnete hned. Světlejší exemplář má víc „retro“ palubku s opačně zkosenou částí před spolujezdcem, což vypadá vážně skvěle. Výdechy topení jsou netradičně nad budíky. Tmavší kus zase kontruje hlavovými opěrkami a modernější grafikou přístrojů. Oba jsou ale maximálně prostorné a nabízejí příjemné prostředí na dlouhé cesty se vzhledem ze starých dobrých časů. Nechybí v nich praktická odkládací přihrádka za řadičkou na středovém tunelu. A jejich velké dvouramenné volanty s tenkými věnci vypadají skvěle i po letech, přímo vás lákají k úchopu. Světlý kousek má i dobovou tuningovou řadičku s autíčkem zalitým v pryskyřici. Jasný rozdíl je ale ve spínačích na světla, zatímco světlý jej má na palubce, tmavší kus už moderněji na páčce pod volantem.
Pod kapotou mohly být vidlicové šestiválce Cologne 2.0 a 2.3 a zcela nové čtyřválce Pinto OHC s objemy 1.3, 1.6 a 2.0. A právě nejslabší Pinta si mohu vyzkoušet i já dnes, třináctistovku z roku 1971 na kolech z modelu Capri a o čtyři roky novější šestnáctistovku v tmavě zelené barvě a koly z ostrých Fordů RS. Motory tradičně poháněly zadní nápravu, protože tato osvědčená technika byla v dobu vývoje u Fordu i levnější a spolehlivější. To ale spíše pokračovalo v tradici Cortiny, předchozí Taunusy byly předokolky.
Právě zadní náprava byla mnohem pokrokovější, než u starších Taunusů – používala totiž vinuté pružiny místo listových per. A jelikož Ford omladil i konstrukci přední nápravy, byly jízdní vlastnosti šestiválcových verzí výrazně lepší, než u starších modelů, například byla výrazně potlačena nedotáčivost. Taunusy jsou tak krásně měkké a pohodlné a mají houpavější charakter. Jízda s nimi je krásně pohodová a auto má klidnější charakter, přitom jsou ale krásně komunikativní. Stačí si jen zvyknout na schéma řazení, kdy zpátečka je místo jedničky, ale tuhle kulisu už znám z Capri, tak mne zas tak nerozhází.
Novinka si vylepšila i pasivní bezpečnost, například řízení zde bylo poprvé navrženo tak, aby se při čelním střetu tyč zdeformovala a neporanila řidičův hrudník, jak tomu bývalo u starších modelů. Na línější zákazníky pak Ford myslel, když nabízel automat Borg-Warner B35 se třemi rychlostními stupni. Světlý kousek patří Tomášovi a našel si k němu cestu hned dvakrát. Tentokrát už ale ví, že se jej jen tak nezbaví. Není už zcela původní, převodovka byla vyměněná za pětikvalt z Granady, auto má i jiný kardan s ložisky.
Na konci roku 1975 byla tato generace Taunusu nahrazena modernizovanou verzí s označením TC2, kterou Britové znají jako čtvrtou Cortinu. Výroba verze TC se přesunula do Argentiny a Turecka. O čtyři roky později pak přišel model TC3, který vydržel do roku 1982. Tehdy byla Cortina i Taunus nahrazena moderním aerodynamickým typem Sierra. Dnes je ale Taunus i Cortina TC populárním veteránem, protože se dobře udržuje v kondici. Není mechanicky příliš složitý a řadu součástek sdílí s ostatními Fordy, takže se lépe shánějí.
TC
Zkratka internho označen nepokračovala ani u jednoho modelu v původnm schmatu. Britsk Cortina tm vlastně upustila od tradičnho označen mark, Taunus zase použval dvoučsl s psmenem M na konci. Po sjednocen obou modelovch řad se ale intern kd modelu změnil na TC, tedy prvn psmena nzvů obou aut. Zatmco Němci se s označenm smřili, Cortina byla pro Angličani stle modelem mark 3.