Někdy si do téhle rubriky vezmu i káru o něco mladší, než klasický youngtimer, ale o to zajímavější. A takový je i dnešní případ amerického Buicku.  Ten v devadesátých letech uvedl na trh kompaktní sedan Park Avenue, nástupce modelu Electra. Jméno dostal tenhle sedan podle bulváru v New Yorku.

Zobrazená první generace dorazila na trh v roce 1990. Její střídmé tvary navrhnul Dave Holls. Platforma C znamená pohon předních kol a v případě Buicku výběr z šestiválců, techniku i vzhled sdílel Buick s Oldsmobilem Ninety-Eight a Pontiacem Bonneville. Jednalo se o největší předokolku této automobilky, která navíc nasadila nový designový směr. Stále byla tato auta velká, elegantní a s řádným množstvím chromu či triumfálním znáčkem na kapotě, takže víte, co je zač. Od roku 1991 jej automobilka nabízela i v Evropě, tato verze ale měla jiná zadní světla a místo pro SPZ. Mimochodem, u zadních světel se připravte, že budete ostatní řidiče mást. Když pustíte blinkr, rozbliká se parabola červeně, což Češi zvyklí na oranžové barvy nemusí správně pochopit. Šlo o poslední Buick, který se v Evropě prodával, pak koncern GM tuto značku stáhl, aby nekonkurovala Opelu.

Interiér je typicky americký s přehršlem veluru, prostorností a obrovským pohodlím. Palubka je kolmá, aby nezabírala moc místa. Kůže byla vyhrazena jen pro nejsilnější přeplňovaný model, alespoň zpočátku. Rozměrově budete překvapeni, americký midsize je větší, než dobové BMW sedmé řady. Přední i zadní sedadla si pohodlím nezadají s klasickým gaučem ve vašem obýváku a jsou měkčí, než většina pohovek v obchodním domě Kika (mimochodem, někdo by jim měl vysvětlit, že slovo pohovka je od slova pohovět, ale zpět k autům). Boční vedení je tady sprosté slovo, zase se však dočkáte elektrického nastavování. Dovedl bych si ale představit víc odkládacích míst, takhle musí všechno pojmout kufr, kam jsem se ostatně vešel na mafiánský způsob i já sám. Výbava je jako tradičně u ameriky bohatá, nechybí klimatizace a tempomat. A skoro vše je tady pochopitelně v elektrice – nastavování sedadel, stahování oken i štelování zrcátek. Dokonce i otevírání kufru je řešeno stejně, na dálku se otevírá i víčko nádrže, byť tam je to přes bowden a solenoid.

V Ondrově kousku je základní atmosférická 3,8 V6 s výkonem 170 koní a čtyřstupňovým automatem (volič pochopitelně pod volantem), která je příkladně odhlučněná, ale stejně umí krásně bublat.  Není to ale oplácaný full-size, váží celkem rozumných 1604 kg, takže akcelerace není úplně marná, byť agresivní šlapání na plyn nefunguje na rychlost, ale spíš jen na větší řev motoru. Akcelerace se dostaví, když budete s plynovým pedálem pracovat plynule. Mnohem lépe ale motor funguje, když se jen tak převaluje, což se k amerikám stejně nějak hodí. Nástup výkonu je dost nenucený, což se mi líbí.

Na burnouty to není to pravé auto, smykování si taky kvůli přednímu pohonu užijete asi stejně jako ve Fabii. Takže pro tyhle atributy musíte zkrátka do jiné US kategorie, pokud ale s Buickem přeženete nájezd do zatáčky, tak se asi budete divit, i když nakonec nejspíš zatočíte, byť ve velkém náklonu a až poté, co se smíříte s výletem do příkopu. Park Ave, jak se mu zkráceně říká, by vás měl lákat spíš na jízdní komfort a kolébavou jízdu, protože je to ten pravý houpavý koráb s měkkým podvozkem. Odpovídá tomu skvěle i naladění automatu s voličem pod volantem. Na druhé straně je celkem zvláštní multifunkční páčka, která ovládá kde co. A zvykat bych si musel snad na všechny spínače, učit se jejich umístění a funkce za jízdy v noci je snad nemožné. Třeba varovky se pouštějí pod klíčkem, kde byste je vážně nehledali.

Pokud se budete ptát, tak ano, parkování může někomu dělat problémy. Auto má samozřejmě větší délku než běžné evropské sedany, je ale i širší. A hlavně má velké převisy, kvůli kterým se v oblouku chová trochu jinak, než na co jste z evropských aut zvyklí. Moderní euroškatule možná působí kvůli vyššímu pontonu karoserie mohutněji, ale reálně je Buick přeci jen trochu trumfne a než dokážete zaplnit mezeru, kterou před chvílí uvolnily, bude to chtít trochu cviku. Problémem může být sehnat i zkušeného opraváře, reálně je ale motor jednoduchý. A spotřeba bude vyšší než u malého evropského stroje, i když Ondra se s ním dokázal na delší cestě přiblížit k sedmi litrům, Ale pokud vás zajímá spotřeba, tak choďte pěšky, ušetříte ještě víc.

Buick tento model nahradil druhou generací v roce 1997 a vyráběl jej až do roku 2005. Pak jej i s modelem LeSabre nahradil sedan Lucerne. Už v roce 2007 však jméno Buick Park Avenue ožilo opět. Šlo o převlečený Holden Caprice, který se prodával pouze v Číně, s Buickem to tedy vlastně nemělo nic společného. Zatím to tedy vypadá, že nejlepší volbou je stále první generace, která vás při pořízení rozhodně nezruinuje a pořád je to poctivá amerika. Budoucnost značky je ovšem chmurná.

Foto: My Classic Ride