Článek
Tím nemyslím první sekundy v “autě” než jsem pootočil volantem, přejel nerovnost nebo brzdil, ale pár desítek kilometrů po městě. Zkraje ukazatel ohlašoval podobný dojezd jako když jsem před časem jel se Smartem první generace (ok, po dálnici, ale stejně jsem dobíral palivo každých +- 200 km); absenci zvuku motoru jsem ignoroval jednak kvůli puštěné hudbě, ostatním mechanickým zvukům “auta” a hluku od kol a na nenucený zátah pohonné jednotky a nulovou nutnost řadit jsem si už navykl z běžných testovacích vozů s automatem. Takže o co jde… Šlápnu na akcelerátor - jedu, pustím akcelerátor nebo sešlápnu brzdu - rekuperuji. Tedy brzdím. Kroutím volantem, vnímám podvozek. Nic co by člověk neznal z běžné produkce určené automobilkami pro normálního spotřebitele.
K cestě na sobotní Faster Day do Mostu tak volím elektroauto - běžnou cestovní rychlostí po dálnici a okreskách; počas akce dobíjím do plna a jedu zpět. Kravál od kol a aerodynamický hluk karoserie (paradoxně s velmi malým odporem vzduchu) přebíjím hudbou. Vlastně jediné co mě mírně irituje je neustálé vnímání ukazatele dojezdu. V sobotu večer během čekání než vůz zahlásí “nabito” znova kontroluji jak je to s dobíjecími stanicemi (těch je u nás asi 110). Hledám rychlonabíječky ČEZu, kterých je po republice jen 25 a třetina z toho v Praze. Nakonec jedu další den na sever, kde je rychlonabíječek relativně slušná koncentrace. A opět - po dálnici bez problémů, od Lovosic do Ústí nad Labem (resp. Trmic) volím oblíbené okresky a jízdní styl ignorující fakt, že sedím v elektroautě. Jen ten ukazatel dojezdu. Mírním se a mířím k rychlonabíječce. Spíše vlastně doufám, že tam opravdu bude. A že bude fungovat. Protože když ne, tak jsem v pr…ekérní situaci. Ke své úlevě nacházím dvojici funkčních stanic u “malebné” trmické teplárny, kde při pohledu na vysoko čnící komíny dostává můj dočasný enviromentálně vstřícný postoj políček.
Večer po cestě přemýšlím, proč bych vlastně neměl nenáročnému uživateli takový povoz doporučit. Zvláště pak pokud jezdí po městě (resp. Praze) nebo by to byl druhý vůz do rodiny. Soužití skrz těch pár stovek kilometrů mi přišlo stejné jako u běžné produkce automobilek v podobné cenové relaci. Což jsem si - paradoxně - uvědomil ve chvíli kdy jsem jel pár kilometrů se starším autem se spalovacím motorem a manuální převodovkou. To krátké svezení mě uvrhlo zpět do uvědomění si co mám na autech rád. Jako kdybych si přesednutím do deset let starého hatchbacku sundal čepici, zimní kabát, palčáky a zimní boty a rázem si znova užíval to, že se v autě cítím fajn. Že řídím.
Chci něco, co vnímám a reálně ovládám. Možná jsem příliš mlád na to, abych adoroval za samohyb jehož stěžejním cílem je to, že vás za kroucení volantem a šlapání na akcelerátor, bez emocí a pocitu z ovládání techniky, dopraví z bodu A do bodu B. Elektroauta přichází v době, kdy se u podobných konkurenčních aut stírají zásadní rozdíly v jízdním projevu. Jasně - úprava konfigurace čili jiná motorizace a převodovka mohou dělat divy. Uplynulý víkend mě však přesvědčil, že k nim může být elektroauto přímou a dobrou alternativou. Protože nechává emoce stranou, tlumí mechaničnost a reflektuje pouhou nutnost pohybu podobně jako většina přímé i nepřímé konkurence.
