Článek
Určitě to sami znáte, když jste pasažér a řídí někdo jiný. Podvědomě brzdíte jinde, než dotyčný řidič, máte pocit, že už měl dávno zařadit nebo naopak podřadit, prostě máte trochu nervy. Kdo výrazněji častěji řídí a málokdy se veze, ten má jako spolujezdec podstatně menší toleranci vůči jízdnímu stylu manžela, manželky, příbuzných nebo kamarádů. Pokud se tedy náhodou váš kamarád nejmenuje Harris nebo Loeb, ale v takovém případě se asi spíš držíte sedačky, abyste z ní v zatáčce nevyletěli a nepokračovali dál bočním okénkem. V rámci výzkumů budoucnosti plné samořídících vozů se také řeší, jak se budou cítit právě tito řidiči, když za ně bude řídit stroj.
Je to důležité i proto, aby stroj neřídil... inu jako stroj. Právě v téhle fázi se řada prototypů nachází a to může být problém, protože umělá inteligence je zvyklá vše maximálně zefektivnit. Umí např. brzdit mnohem důrazněji a na poslední chvíli, což je sice dobré pro spotřebu a částečně i bezpečnost, ale pohodlí na palubě to moc nepřidává - především to počítá s tím, že jsou všichni připoutáni (věc, která se na zadních sedačkách děje v šokantně nízkém počtu případů), ostatně umělá inteligence se v případě nečekaného nebezpečí nerozpakuje na brzdy opravdu hamptnout, jak si můžete už dnes vyzkoušet u různých systému pohotovostního brždění.
Tam kde lidský řidič šlápne na brzdu razantně, ale v případě vývoje události v jeho prospěch umí tlak na pedál povolit a zabránit prudkým pohybům posádky, tam často umělá inteligence na brzdě stojí do úplného zastavení. A řidič také většinou varuje zbytek posádky a hlavně se sám dokáže zatnout, aby se na prudké brždění připravil, protože s ním počítá - on je jeho iniciátorem. Samořídící auto oproti tomu může začít prudce brzdit bez varování a zejména osoba na místě řidiče bude zcela nepřipravená, zvlášť v prvních letech, kdy budeme pořád ještě žít s iluzí, že auto nás poslouchá a není pouhým dopravním prostředkem, ve kterém jsme "na návštěvě".
Studie Toyoty uvádí, že většina cestujících při prudkém nouzovém brždění šla do předklonu až 20 centimetrů, protože na autonomní brždění napínače jízdních pásů reagují příliš pozdě. Systém přípravy posádky na prudké brždění se tedy podle nich musí zoptimalizovat. Jinými slovy se počítače musí naučit řídit jako člověk, aniž by však přišly o svůj postřeh a další přednosti. Cesta za autonomní dopravou zkrátka ještě bude hodně trnitá.