Malý rodinný prcek nahradil v roce 1948 Morris Eight a vystřídal ho až podstatně větší sedan Marina (ano správně, klavír na střeše). Minor byl také prvním britským automobilem, kterého se vyrobilo více než milion kusů. A stejně jako Mini, i Minor navrhl Sir Alec Issigonis. I když Minor působí, že byl navržen v krabici, protože jeho šířka 1524 mm se zcela rovná jeho výšce. Jako celek tak auto působí poněkud disproporčně. Zvláště tedy ve verzi sedan, vyráběný kabriolet byl trochu vzdušnější. Po dvou letech výroby se dostalo i na kombík, dodávku a pickup a praktičtější záď ještě poněkud pomohla auto opticky zvětšit.

Zadání znělo: malý rodinný automobil s maximálním vnitřním prostorem a výborným ovládáním. Už víme, že Sir Issigonis svůj majstrštyku předvedl v Mini, ale u Minoru si celou věc patřičně a úspěšně vyzkoušel. Minor MM se vyráběl od roku 1952, nahradila jej Series II a nakonec v roce 1956 model 1000, kterého vzniklo 847 491 kusů. Novinkou bylo panoramatické čelní sklo, od roku 1961 se pak Minor dočkal blinkrů místo výklopných páček.

Na dnešní poměry působí Minor dost archaicky. Se svými vystouplými blatníky, zkoseným kufrem a špičatou kapotou připomíná předválečná léta. I když to bude asi jen náš český zkreslený pohled, všude zkrátka neměli tak pokrokové automobily, jako naše proudnicové Tatry. Přesto Minor není ošklivý, naopak vypadá dost roztomile. Můžou za to rozměry, se kterými vypadá jak šlapací autíčko. Vzadu to pro dospěláky není ani omylem, kufr také není zrovna na velké předměty. A vlastně ani vpředu si zrovna nepohovíte, hlava je téměř u stropu, nohy opřené o podběh, opěradlo i sedák jsou příšerně krátké a bez bočního vedení, ale jste uvnitř.

Před sebou má řidič i spolujezdec malinkatý kastlík bez dvířek. Za sebou pak miniaturní prostor na zadních sedadlech, kde snad musí mít problém i děti. Jejich kolena jste museli v zádech cítit při každé cestě. A jen jste se modlili, ať ten vnitřek moc neokopou. Vždyť by ho byla škoda, je tak krásně barevně sladěný s odstínem karoserie. Uprostřed palubky je velký rychloměr.

Minor má volant vpravo, což si vyzkouším podruhé v životě. Poprvé si ale budu moci v britském autě osahat manuální řazení, tak jsem na sebe zvědav.  Velký volant mi hned znesnadňuje nastupování, protože dlouhánům dělá problém podendání nohy pod ním. Kolem sebe mám velkou prosklenou plochu a tenké sloupky, takže výhled z auta je skvělý. Zpětná zrcátka však hledám marně, žádná tu nejsou.

Litrový motor naskakuje a já neočekávám špatnou dynamiku, protože na 775 kg těžké auto by měl malý objem bohatě stačit. Spojka zabírá až dole a jedničku řadím levačkou od sebe, jak kdybych to dělal celý život. Netrápím ale Minora v ostré jízdě, jednak se to k němu nehodí, druhak mám pocit, že kdybych polevil v soustředění, začal bych místo řazení otevírat dveře. Jeho ovladatelnost, čitelnost a potlačené boční náklony jsou sice slibné, ale stejně víte, jak by přidávání dopadlo. Auto vás ale k rychlé jízdě vůbec nesvádí, spíš naopak. Tím, že vypadá jako hračka, se raději držíte pod legálními povolenými rychlostmi a nechce se vám ani překročit 70 km/h. Strach nahání celkem mizerný účinek brzd, které se projeví asi stejně, jako byste chtěli zpomalovat odporem vzduchu od ruky vystrčené z okýnka. Pokud se v cestě objeví překážka, prostě umřete, nedá se nic dělat.

I přes tyhle své nepopiratelné nedostatky je však youngtimer Morris Minor dobrou volbou. Rozhodně je to auto, kterých na srazech nepotkáte dalších dvacet a bude se tak setkávat se zájmem okolí. Neokoukanost je u staršího auta vždy trochu vítaná. Jeho nejlepší stránkou jsou však jízdní vlastnosti, se kterými si nezadá s klasickým britským Mini. Pravda, není až tak motokárový, jako jeho nástupce, pořád ale strčí do kapsy lecjakou soudobou konkurenci. Přitom to rozhodně nebylo kritérium konstrukčního týmu, který jej má na svědomí.