Od třicátých let platily Opely Kapitän a Admiral za nejluxusnější Rüsselsheimské automobily. V roce 1964 se dostala na trh nová generace s označením A a ještě přibyl model Diplomat, jako vůbec nejluxusnější zástupce téhle trojky označované zkratkou KAD. Vyráběl se do roku 1968 jako sedan nebo jako kupé, které ovšem pro Opel vyráběla karosárna Karmann. Celkem vzniklo 89 277 Opelů řady KAD, z čehož 9 152 bylo Diplomatů.

Jednotlivá auta z řady KAD se lišily jen motorizací a výbavou. Kromě řadových šestiválců mohl být pod kapotou i Small-block Chevrolet V8. Ten menší 283 o objemu 4,6 litru můžeme otestovat i my. Ještě zde byl ale vrcholný 327 s objemem 5,4 litru. Ostatně v Diplomatu jste nic jiného, než V8, mít nemohli. A vždy k nim byl připojený dvoustupňový automat, což bylo vzhledem ke 427 Nm točivého momentu možné. Od roku 1967 se do auta dostalo vylepšené řízení od ZF a vyhřívané zadní okno. V luxusní výbavě byla kožená pohodlná sedadla, elektricky ovládaná okna a žádný bezpečnostní pás. Prostě tehdy ještě nemusel v autě být. Kufr byl hodně velký, do středu zadního čela pak ústí hrdlo nádrže, u pumpy tak neřešíte, z které strany je volno u stojanu.

Další články

Já vím, dvoustupňový automat Powerglide zní petrolheadovi jako zosobněné peklo. Ale tak kdo by zase kupoval pro zábavu 5x2 m velkou limuzínu? No, Marek to tak udělal a svého Diplomata pojmenoval Adam (to podle písmene A v názvu a po zakladateli automobilky). Jeho konkrétní Diplomat byl dovezen do Československa v roce 1967 a koupila jej jistá slečna Kočková, invalidní důchodkyně, které bylo 27 let. Dokonce dostala prominentní výjimku automobil svobodně prodat, což také po několika letech učinila. Během životního cyklu se Adam dočkal oprav motoru i koženého interiéru. Dnes už je Adam kdesi v Holandsku, ale dodnes na svezení s ním vzpomínám.

Diplomat byl neotřelý, vypadal celkem moderně, ale jízdně svůj věk nezapřel. Motor umí při tůrování otřásat celým autem, startování probíhá otočením klíčku a pak zmáčknutím tlačítka. Vzhledem k rozměrům už tak dost neohrabané auto mělo ještě absolutně nekomunikativní řízení s nulovou zpětnou vazbou. Spíše než řízení bych mohl mluvit o kormidlování korábu, kdy zatočíte volantem s úžasně tenounkým věncem a pak čekáte, zda auto opravdu vyrazí požadovaným směrem. Loď připomíná i svou houpavou jízdou, která je však na českých rozbitých silnicích báječná.

Pocitově je ovšem Diplomat nehorázně široký. Takže pochopitelně na úzké okresce potkám kombajn. Naštěstí je šířka auta opravdu hlavně pocitová, což dělají proporce s nízkou siluetou. K jízdě by se také dalo najít pár výhrad. V pohodlné velké limuzíně chcete hladké sametové svezení, ovšem v Diplomatu jsem se dočkal kopání dvoustupňového Powerglidu při každé změně jízdního režimu či stupně. Což vadí hlavně po městě, když už se auto jednou rozjede, užijete si ve třicítce poslední kopanec při řazení na dvojku a pak už máte klid. Alespoň do dalšího zastavení. Když se nemění kvalty, mění se alespoň vodorovný rychloměr. Barvy u jednotlivých rychlostí jsou totiž nejprve zelená, později oranžová a nakonec červená. Jinak je ale jízda příkladná a pohodlná přesně tak, jak tomu má u luxusního sedanu být.

S Diplomatem si do garáže postavíte opravdu luxusní a nesmírně pohodlné auto, které je navíc v našich končinách totálně neokoukané. A pocit za jeho volantem je hodně výjimečný, což mám u youngtimeru vždycky rád.

Tento článek vznikl ve spolupráci s týmem Veteráni na Truc a blogem Zpátečka.cz.