Honda Prelude má v našich končinách přezdívku přelud. Protože působí dost neautenticky, když se plíží městem a v mžiku je schopná vystřelit a zmizet. Málo vídané auto se vyrábělo mezi lety 1978 až 2001 a vzniklo celkem v pěti generacích, vždy ale jako předokolkové kupé. Techniku si půjčovalo od sedanu Accord, v první generaci mu bylo designově velmi podobné. My se ale dnes posuneme až do roku 1982, kdy Honda uvedla druhou generaci s mrkačkami a klínovitým profilem na neuvěřitelně nízké karoserii.

Její modernější tvary stvořil Shinya Iwakura. Hlavním motivem byla aerodynamika, snížení odporu a zlepšení spotřeby, zvětšení se ale dočkala prosklená plocha. Předchůdci se auto vůbec nepodobá, má ovšem krásně vyvážené proporce, které vyniknou hlavně při bočním pohledu. Mělo definitivně zlomit jméno automobilky a dokázat, že Honda sportovní auto umí a dokáže vyrobit. Zatímco první generace se hodně podobala sedanu Accord, druhá se designově od zbytku produkce osamostatnila a navíc začala sloužit jako pojízdná laboratoř vývojových technologií japonské automobilky. Právě v Prelude se později objevil motor VTEC nebo řízení všech kol. A kdyby to někomu nestačilo, v Německu vzniklo i 100 kusů kabrioletu.

Konkrétní kupé z roku 1985 to v životě nemělo lehké, dlouhých deset let chřadlo v garáži jednoho majitele, který se o něj nijak nestaral. Byla to škoda, Prelude má v Evropě nezvyklé lakované nárazníky, které mu velmi sluší. Pak se konečně auto dostalo ke klukům hondařům, kteří mají k těmto autům vztah, obnova auta do slušného stavu si ale vyžádala dalších 8 let. Od roku 1999 až do loňského roku ale tohle auto stálo, takže si dovedete představit, co všechno bylo potřeba doladit ke spokojenosti majitele.

Přístup do auta je díky dlouhému páru dveří skvělý. Interiér je pohodlný, vzdušný díky velké prosklené ploše, dobře vybavený a pro dvoučlennou posádku prostorný. Sedíte ale brutálně nízko nad zemí, takže pozor, ať do auta spíš nespadnete. Pozice je však velmi blízko té ideální, jen sklon opěradla je pro Evropany vhodnější spíš položenější. Přední sedadla mají příjemně dlouhý sedák i opěradlo a posádku přímo rozmazlují, mají ale výrazné boční vedení, které oceníte v zatáčkách. Použitý mikrosemiš je fantastický materiál, lepší než kůže. Vzhledem k uspořádání 2+2 považujte ale zadní sedadla kvůli prostoru spíš za nouzová, byť tvarování je také příjemné.

Řidič a spolujezdce sedí takřka uprostřed auta a celá hmota se tak v oblouku otáčí kolem řidiče. Sledovat a vnímat chování auta je tak vlastně samozřejmé. Nerozptyluje vás ani střízlivá a přehledná palubní deska nebo krásně tvarovaný volant, jehož úchopu nelze nic vytknout a dokonce je nastavitelný. Vše je precizně slícováno a vyrobeno z kvalitních materiálů, ani po letech se nemusíte bát vrzání a drnčení. Senzační je i výhled z auta. A Honda nešetřila ani výbavou, Prelude má elektrická okna a šíbr, elektricky vysunovatelnou dlouhou anténu a stále i dobové rádio, nechybí dokonce ani zadní stěrač. Většina podobných prvků ale raději spoléhá na mechaniku než elektriku, aby fungovaly. Je tu i zvuková signalizace zapnutých světel při otevřených dveřích, která je roztomilým zvonečkem. Pamatujete, když Takumi překračoval povolenou rychlost ve svém Truenu? Jo, tak přesně ten zvuk to je.

Honda sice nabízela i dvoulitr DOHC, častěji ale Prelude potkáte s osmnáctistovkou a manuálním pětikvaltem. Právě tento motor byl vyvinutý přímo pro elegantní kupé, aby se vešel pod nízkou kapotu. Motor má dva membránové karburátory a dosahuje výkonu 105 koní, zvuk však není nějak drze sportovní. Na tunové auto ale podobný objem a výkon stačí. Zvláště, když se dá přesně krotit citlivou čtveřicí čtyř kotoučů s ABS, tedy pardon, u Hondy s ALB (Anti-lock brakes). Kultivovaný chod motoru je příjemný. K nejvyššímu výkonu se ale nesmíte bát točit motor do horních pozic ukazatele, byť už odspodu nabízí slušný zátah. Nástup výkonu je ale lineární a akcelerace plynulá, což ještě umocňuje mé nadšení.

Svižná sportovní jízda je však téhle předokolce vlastní a rychle si na chování auta zvyknete. I při vyšších rychlostech se budete cítit bezpečně, náklony jsou maximálně potlačené a auto nemá vůbec tendence vyjíždět ze stopy. Tužší tlumiče nemají problém odfiltrovat silniční nerovnosti, i když čím lepší povrch, tím lépe celé auto funguje. Řazení má kraťoučké a přesné dráhy, hlavice je kousíček od volantu. Skrze něj perfektně máte precizní zpětnou vazbu, nijak neutlumenou posilovačem.

V roce 1987 nahradila tento model třetí generace s mrkačkami, v roce 1991 přišla čtvrtá zaoblená a o pět let později pátá a poslední, která se přestala prodávat v roce 2001. Vždy ale platila za spolehlivé elegantní kupé nabízející solidní sportovní svezení. Ale připravte se, že po koupi jí vaši kamarádi stejně překřtí na přelud a vy se budete bát dne, kdy se do ní zakousne rez.