Článek
Ferrari 308 GTB jsme už měli i v testu a víme, že je to fakt senzační auto. Ale hodí se na rally? V Itálii měli zjevně pocit, že ano, protože na místních asfaltových soutěžích se tenhle typ od roku 1980 objevoval poměrně často. Mohl za to francouzský soutěžák Jean-Claude Andruet, který přesvědčil dovozce italských aut Daniela Marina, že 308 GTB se na asfaltové rally skvěle hodí. Marin musel osobně jet do Maranella a žádat o dovolení Enza Ferrariho, aby náhodou neudělal něco, co by Ferrari nepoškodilo jméno. Enzo mu dal volnou ruku a doporučil mu spolupráci na vývoji s firmou Michelotto.
Prvotní představení auta proběhlo v roce 1978 a plánovala se účast pouze na asfaltových soutěžích. Když byla zavedena pravidla pro skupinu B, byl do ní vůz přeřazen společně s Porsche 911 SC RS. Jakmile ale nastoupily skutečné speciály skupiny B, nemělo Ferrari moc šancí. Mohla za to koncepce s dlouhým předkem, nízkým posezem řidiče a na poměry soutěžních speciálů slabým a těžkým motorem. Ten byl ale umístěn uprostřed v sklolaminátové lehké karoserii, což bylo alespoň drobnou výhodou. Jenže ne proti speciálům skupiny B, vždyť Lancia 037 měla stejnou koncepci, ale celkově byla lepší. Proti Ferrari hrála i náročnost údržby drahého supersportu, a tak se poměrně záhy ze soutěží stáhlo.
Vidlicový dvouventilový osmiválec byl od roku 1982 předělán na čtyřventilovou techniku, 4 karburátory Weber 40 DCNF nahradilo vstřikování Bosch Jetronic. Výkon 247 koní byl dokonce u několika exemplářů přeplňováním zvýšen až na 320 koňských sil, točivý moment se pohyboval na hodnotě 264 Nm. Všechna síla šla přes pětistupňový manuál na zadní kola. Stovku Ferrari o váze 1155 kg zvládlo za 6,5 sekundy (nejupravenější verze Michelotto vážila dokonce jen 1030 kg díky většímu použití hliníku a sklolaminátu) a rozjelo se až na 255 km/h. Nádrž na 70 litrů však kvůli spotřebě 20 litrů na sto kilometrů nevydržela dlouho. Někdy se Ferrari dočkalo i rozšířených blatníků.
Autu ale jakoby nebylo přáno dosáhnout nějakých úspěchů. Pronásledovaly jej nehody i technické problémy. První výhru přivezl z Rally Monza Raffaele Pinto, o rok později jej napodobil na Rally Piancavallo Nico Grosoli. Do auta usedal i Jean-Claude Andruet, který se chtěl stát mistrem Evropy a v roce 1981 vyhrál hned čtyři soutěže – Ypres, Targu Florio, Tour de France a Rally 4 regionů v Itálii. Navíc byl druhý na Katalánské rally a Costa Bravě. Problém, nebo spíše pěkné salto přišlo až na Hunsrück rally a Andruet na titul nedosáhl, slavit tak mohl Vudafieri s Fiatem 131 Abarth.
O rok později startoval Andruet i v Mistrovství světa – v Monte Carlu začal nehodou, na Tour de Corse byl druhý a dokázal porazit Röhrla, Mouton a Alena. Vyhrál také tři soutěže evropského šampionátu, opět to ale na vítězství nestačilo. V Italském národním mistrovství dovezl Ferrari na první místo Tonino Tognana. Ve stejném roce ještě přidal dvě výhry s Lancií 037 a stal se mistrem Itálie, ovšem Enzo zuřil, když se měl o titul dělit s jinou značkou a zrušil objednávku Lancie na motory pro závodní speciál LC2.
V roce 1983 prošla homologací verze pro skupinu B, která vycházela z verze 308 GTB Quattrovalvole. Měla vyšší výkon, konkrétně 350 koní, jinak byla technicky shodná. Z celkových 15 vyrobených aut byly jen 4 v této specifikaci. Na tradiční béčka to nestačilo, proto Ferrari připravovalo plnokrevný speciál. Typ 308 skončil na italských a španělských asfaltových soutěžích, výjimkou byl i start na Baja Aragon, který terénem připomínal Dakar. U nás si diváci přišli na své na Barum rally 1985, kdy s ním Roti dojel na šesté pozici.
