Může za to FIA. Vždycky za to může FIA. Jen tentokrát jí nebudeme nadávat, ale chválit. V roce 1971 totiž FIA rozhodla, že od roku 1971 přibyla v evropském okruhovém mistrovství třída do 1300 ccm. Právě v té chtěla Škoda startovat a právě v té nad ní měla konkurence s větším objemem motoru navrch. Závodní 110 L (a odvozená 110 L Rallye) rázem na konkurenci nestačily.

Ve Škodě si tedy vzali do parády chystaný motor pro novou užovku 120 L, který měl stejný konstrukční základ. Karburátor Jikov 32 DDSR i čtyřstupňová převodovka své místo uhájily, spojka byla nahrazena talířovou pružinou a díky zvýšení zdvihu vznikl motor o objemu 1172 ccm. Později automobilka použila karburátor Weber 40 DCOE (někdy dokonce dva tyto karburátory) a výkon se vyšplhal na 63 koní.  Nakonec se ve Škodovce pustili i do zvýšení objemu motoru na 1295 ccm, čímž se výkon vyšplhal na 118 koní. S maximální hmotností 897 kg nebylo problém dosáhnout rychlosti 150 km/h a zrychlit na stovku za 16,4 sekundy, u lepších verzí prý jen za 10 sekund. Některé zdroje hovoří až o rychlosti 200 km/h, ale při reálném testu v roce 1975 bylo naměřeno 153,8 km/h a 14,7 sekundy.

Motor ale potřeboval lepší chlazení, proto byl v čelní masce byl a za ním náporový chladič, což klasická stovka neměla. Stejně tak chyběly nárazníky, nádrž měla hrdlo v přední kapotě. Bohužel ale konstruktéři nechali autu původní podvozek včetně brzd, které na výkony auta nestačily. Brzdy se ukrývaly za třináctipalcovými elektrony s pneu Barum OR6. S běžným sedanem jste si tedy závodní speciál opravdu nespletli. Uvnitř měl otáčkoměr do 8000 otáček a ukazatele tlaku a teploty oleje, nechyběl ani bezpečnostní rám.

Nejlepší verzí byl okruhový speciál pro Mistrovství Evropy 1972 v Brně. Auto mělo převrtaný motor s ostřejší vačkou, suchou olejovou vanu, spojku Ferodo, tvrdší podvozek a kola s pneumatikami Dunlop Racing. Osvědčený karburátor Weber 40 DCOE2 fungoval spolehlivě, stejně tak byl dobrou volbou plnoprůtokový filtr oleje Pulorator. Spolehlivost byla u škodovky výborná, byť výkonově měla oproti západním autům handicap. Jaroslav Bobek nakonec skončil na pátém místě.

Pro homologaci se pochopitelně musela vyrobit série 1000 aut. To ale nebylo v silách Škodovky, nakonec se počet vyrobených aut zastavil na stovce kusů. Tato stovka vozů pak sloužila u Veřejné bezpečnosti (lišily se jen tím, že dostaly sériové nárazníky) a komisi automobilka tvrdila, že tam slouží i zbylých 900 potřebných aut. Byla to taková trochu milosrdná lež, ale díky tomu mohla Škoda do závodů poslat konkurenceschopné auto.

Typ 120 S získal pro automobilku řadu úspěchů, například vyhrál ve své třídě na RAC Rally v letech 1974 a 1975. S továrními auty jezdili Žid, Horsák, Jelínek a Blahna, další auta pak putovala k závodníkům po celé republice včetně slavného Barum Teamu.

Posádky Žid, Brundík a Bobek zase úspěšně konkurovaly v Poháru Míru a přátelství. Tam se stejným typem startoval i Kovář, Valtr, Vančura, Michl nebo německý závodník Thomas.