Tohle „zmutované“ Ferrari 458 je ve skutečnosti prototyp slavného LaFerrari. A je na prodej!

Píše se rok 2013 a právě se koná ženevský autosalon. Svět už dávno znal podobu precizního Porsche 918 Spyder a čerstvě také divokého McLarenu P1. Motoristický svět nedočkavě čeká na jediné – třetího do party, poslední článek do mozaiky hybridních supersportů druhé dekády 21. století. Padající plachta pak odhalila jeden z nejvýznamnějších vozů v historii italské automobilky.

Tehdejší prezident Ferrari Luca di Montezemolo popsal LaFerrari jako „ztělesnění toho, co představuje automobilka Ferrari.“ Vzhledem ke svým předchůdcům, jakými byly typy 288 GTO, F40, F50 a Enzo, prostě muselo být LaFerrari dobré. Muselo být víc než dobré. To auto muselo být prostě „magnifica“, jak by řekli Italové.

Během tříletého výrobního procesu vzniklo přesně 499 vozů s karoserií kupé, později přišla otevřená verze s velmi příhodným přídomkem Aperta. V překladu „Otevřené LaFerrari“ potom vzniklo v počtu 210 kusů.

Typ „F150“, jak zněl interní název budoucího LaFerrari, potřeboval nějaký základ, na kterém by se daly testovat komponenty – volba nakonec padla na platformu Tipo 142, jinými slovy model 458 Italia. Příbuznost této testovací muly, interně označované jako M6, s běžnou sériovou 458 je dost patrná – základní tvar má vlastně stejný, takže tu jsou velmi povědomá světla, boční panely i linie střechy.

Muselo tu však dojít k několika drobným úpravám, zejména kvůli chlazení výkonnějšího hybridního pohonu – jistě jste si všimli průduchů v přední „kapotě“, upraveného krytu motorového prostoru, vyústění výfukového potrubí a jistě nelze přehlédnout ani velký lapač vzduchu na střeše, který vede vzduch k mohutnému dvanáctiválci.

To bychom měli základní tvar prototypu. K vozu patří však ještě odnímatelné testovací panely, které možná vypadají nevzhledně, ale při vývoji vozu byly naprosto klíčové a pomáhaly napodobit tvar finálního vozu, mimo jiné z důvodu otestování chlazení.

Tento raný prototyp ve skutečnosti sloužil jako vývojový článek už v období mezi květnem 2011 a prosincem 2012 a jeho údělem bylo testovat především mechanické komponenty – to znamená řízení, brzdy, odpružení a v neposlední řadě také systém elektronické stabilizace pro vůz LaFerrari.

Vzhledem ke komplexnosti připravovaného hybridního pohonu pro To Ferrari si inženýři museli lidově řečeno máknout – není tedy divu, že během testování se prototypy proháněly nejen v Údolí supersportů v točitých kopcích okolo továrny, ale také po neblaze proslulém Nürburgringu – a to ještě v roce 2013, tedy těsně předtím, než se vůbec začal vyrábět první zákaznický kus.

Jakmile už testovací prototypy nebyly potřeba, rozhodla se automobilka, že lepší než všechny vozy sešrotovat, bude je předat do rukou svých věrných klientů – podobně jako jeden z nich koupil tento testovací kus v roce 2016.

Vůz je sice plně pojízdný, má však jednu poměrně velkou chybu. Vzhledem k účelu jeho vzniku není možné jej přihlásit na veřejné komunikace a nemůže se s ním jezdit ani na závodních okruzích – leda, že byste měli doma svůj vlastní.

I přes tyto drobné nedostatky však půjde pro sběratele o zajímavou investici, neboť jde o jakýsi pojízdný pomník a podstatný vývojový článek, který předcházel vzniku jednoho z nejepičtějších supersportů všech dob.

Vůz má najeto pouze 3 322 km a jeho 6,3l dvanáctiválec je plně funkční, včetně hybridního (a ve své době revolučního) ústrojí. Do dražby půjde 14. května v Monaku, aukční síň však prozatím nezmiňuje ani odhadovanou sumu. Kolik byste dali vy? Má vůbec cenu do podobného auta investovat peníze?