Vybíráme prvního automobilového youngtimera

A pokud by vám gotický rockový popík připadal tak trochu obscénní, pořád tu byl starý dobrý punk. A známkou punku nemuselo být jenom to, že co hořelo, to se také vyhulilo. Visací zámek to v kultovní písničce již dávno perfektně vystihl. Byl tu i „Frankie goes to Holywood“, film „Bony a klid“ nebo „Falco“, který v původním hudebním klipu vyjíždí „ven z temnot“ v americkém Excaliburu series V. – osmdesátkové replice Mercedesu-Benz SSK. Zkrátka pojďme se podívat do světa nostalgie, zpátky na základku, do doby kolem sametové revoluce a na ty první skvělé západní káry, které jsme přece tak moc toužili mít, až jednou budeme dospělí.

Mnoho aut prostě z trhu zmizelo, na jiná už se ani nevyrábějí náhradní díly. Některá svou aktuální tržní cenou vylétla do stratosférických výšin. Místo obvyklého pláče, že všechno už je příliš drahé, že zajímavá auta skoupili spekulanti, se raději pojďme mrknout, co na tom trhu přece jen zůstalo. A především: co lze pořídit za cenu běžného nového hatchbacku nižší třídy. Chtěl jsem vybrat auta z Itálie, z USA, z Japonska, ale uvědomil jsem si, že bychom narazili na problém.

Kdo by nechtěl Toyotu Corollu GT Twin cam, že? Můj kamarád jednu má, nakonec jsme o ní na Garáži už psali. Ačkoli jezdí skvěle, není legrace takové auto udržet v provozu. Díly na něj skoro neseženete. Zrovna tak není snadné zachovávat ve funkčním stavu krásné kupé od Giugiara – Alfu Romeo GTV-6. Svezení s ní mě letos ještě čeká, aspoň v to doufám, takže si počkejte. A jakou klasiku vybrat z USA? Pochopitelně by tu možnosti byly. Pontiac Firebird v černé mně ihned asociuje vzpomínku na „Kitta“ ze seriálu Knightrider, který přece dávali tehdy ještě v odpolední Veze nebo možná v Magionu (pozn. odpolední pořady pro děti, kdyby náhodou někdo nevěděl, jeden šel v úterý, druhý ve čtvrtek).

Já bych si z USA rozhodně moc rád přivezl DeLorean DMC12, stříbrné futuristické kupé, které si zahrálo hlavní roli v kultovním snímku „Zpátky do budoucnosti“. Ale díky tomu také jejich ceny bývají už poměrně vysoké. DeLoreanů se tehdy vyrobilo poměrně málo, protože na rozdíl od filmu to žádný kasovní trhák nebyl. Skončil jsem tedy se svým uvažováním v Německu a ve Francii. Představím vám tipy na tři automobily, které mě v dětství uchvátily, jejichž cena je stále poměrně příznivá, a měl jsem navíc to štěstí se s nimi v minulosti i do sytosti projet.

Já ho chtěl taky. Strašně moc. Dokonce jsem měl před nějakými deseti lety vybraný dvoudveřový 325i v M technik 2 paketu. Bylo nádherné, v diamantové černé metalíze i s károvanými sedadly. Nakonec jsem tehdy místo výletu do Německa koupil na Šumavě stříbrnou Mazdu MX-5 s mrkačkami od vážně extrémně pečlivého majitele. Stála podobné peníze, jenže bavorák by měl dneska hodnotu asi trojnásobnou…

Krátké seznámení s „třícou“, jak se starému trojkovému BMW přezdívá, jsem si ujít nenechal. Byl to sice čtyřdveřový sedan, ale pod kapotou zpívalo sonorní árii šest válců v řadě.

„Můžu zpátky řídit?“, zeptal jsem se někde uprostřed vášnivé debaty s majitelem o starých bavorácích a kdovíčem ještě. „No jasně, proto jsme dneska večer tu,“ odvětil Honza. Nikdy v životě jsem předtím BMW řady E30 neřídil. Bylo tím autem, které mně chybělo v deníčku aut, která jsem nikdy neměl, vždycky je chtěl a nikdy je neřídil.

Každý si představuje, že E30 je pojem; z toho sportovního auta s nejsilnějším šestiválcem 2.5 litru je přece skvělé driftovací náčiní. Přitom se uvelebuji do velmi příjemně obepínajících sportovních sedadel s nastavitelnou délkou sedáku a vnímám kolem sebe pohodlí a pohodu. BMW je značka, která opravdu po celá 80. léta vyráběla technicky odolné, a hlavně příjemné a pohodlné vozy. Pohodlí ve starém BMW se ale velmi liší od pohodlí v podobně starém Mercedesu. Claus Luthe navrhoval všechna BMW v té době velmi vzdušným designovým jazykem. Máte kolem sebe spousty prosklené plochy a necítíte se tak moc uvězněni v karoserii.

Nejkontroverznějším zážitkem ochutnávkové jízdy s E30 bylo řízení. Čekal jsem velmi čiperné hřebenové řízení se strmým převodem. Chyba lávky! Auto má velmi lehké řízení s extra dlouhým převodem, jako by ho někdo přemontoval rovnou ze staré S-Klasse. Jenže stačilo pár kilometrů, pár zatáček a s autem jsem se podezřele dobře sžil. A kdybych neměl vedle sebe hrdého majitele, docela by mě lákalo bavoráčka trochu víc protáhnout. Váží jenom něco kolem jedenácti set kilo a není tak velký. Podvozek krásně ožívá a reaguje na podněty jiskrnější jízdy. Zrovna tak to platí o motoru. Musím konstatovat, že jednovačkové šestiválce řady M20 se mi líbí. Tenhle starší motor točit je totiž velká radost. A má smysl ho vytočit až lehce přes šest tisíc, protože v nízkých otáčkách nemá příliš mnoho síly; bavorácký rykot nastává po překročení čtyřech a půl.

Obrovská výhoda vlastnictví sportovního sedanu BMW 320i je v tom, že s ním můžete i v dnešní době bez problému denně jezdit do práce, pokud budete chtít. To se mi líbí. Osobně bych přece jen hledal a zainvestoval do dvoudvéřové 325i. Bohužel v dnešní době už stojí o mnoho víc peněz, než kolik stála kdysi. Ani by nemusela mít plný M-technik II. paket, který se mi líbí úplně nejvíc. Stačilo by mít ty sportovní sedačky, švihadla místo elektrických oken, „šíbr“ na kličku a vtipný „check control“ posetý červenými kontrolkami jako z nějaké velmi staré kalkulačky.

Mělo být lidovým sporťákem, ale hrdě neslo odznáčky slavné automobilky Porsche. V roce 1984 vyhrálo ve velkém testu jízdních vlastností v americkém časopise Road, mělo totiž spoustu technických fines, na svou dobu ne úplně běžných. Převodovka byla umístěna vzadu spolu s diferenciálem, rozložení hmotností bylo perfektní a skvělé bylo umístění pracoviště řidiče.

Dlouho jsem nad tímhle vozem ošklíbal nos, zrovna jako mnoho dalších, jenže pak jsem se usadil v krásném červeném exempláři mého kamaráda a cítil jsem, že sedím tak akorát nízko, volant je před mou hrudí, řadicí páka po ruce a z auta navíc dobrý výhled. Středová konzole možná není otočena směrem k řidiči jako u BMW, ale nic vás nenechá na pochybách, že tohle je opravdové sportovní auto, opravdové Porsche. A v kabině je cítit jemný odér kůže, koženky smísený se špetkou závanu motorového oleje.

Motor nejsilnějšího šestnáctiventilového provedení naskočí přesvědčivým a hutným brumlavým volnoběhem. Je to sice čtyřválec, ale ta síla a charakter v něm jsou ihned poznat. Třílitr je výsledkem pečlivé německé evoluce. Má šestnáctiventilovou hlavu a vyvažovací hřídel poháněnou spolu s rozvodovými koly vaček ozubeným řemenem. Zajímavostí je, že systém vyvažovací hřídele koupili od japonského Mitsubishi. Při vývoji motoru modelu 944 se totiž uvažovalo o šestiválci, jenže pak inženýry napadlo rozpůlit velkou V8 z 928 a doladit vyvážení motoru.

I řazení funguje báječně, z lehce delšími drahami a sekunduje tak celkově příjemnému, zdánlivě ležérnějšímu řízení i nastavení podvozku. V 80. letech nebýval sporťák synonymem pro kamenné podvozky a uměle přitvrzená řízení elektrickými posilovači. Vše je při pomalé jízdě příjemně uvolněné, a když přidáte, Porsche najednou pod vámi začne fungovat. Baví ho zalomit příď do zatáček a zadní kola jdou velmi hezky řídit plynem. Ten lze navíc parádně dávkovat. Tohle je vážně potěšení z jízdy a je jedno, že nejedete třeba kdovíjak rychle. Věřte, že 211 koní na příjemnou ranní víkendovou projížďku po okreskách stačí a řidič se bude mít na tomhle autě stále co nového ze svých řidičských dovedností učit.

Posledním naším tipem na cestu nostalgií do opěvovaných osmdesátek je Peugeot 205 GTI. Jeho charakter je dokonale jiný než u obou „Němců“ výše. Usednu dovnitř, s plechovým žuchnutím se zavřou tenké dveře a připadám si jako v křehkém, hodně spartánském voze. Dost věcí je tu ergonomicky vlastně špatně. Volant by mohl mít trochu jiný sklon, sedačka by mohla jít trochu níž... Ale pedály jsou rozmístěny skvěle.

Nastartuji čtyřválcovou „jednadevítku“ a celý interiér se zlověstně rozvibruje. 205 GTI je lehká a na žádný komfort se tu nehraje. Přitom když vyrážím na středně rozbitou okresní silničku, tak se mi její podvozek líbí. Je poddajnější, něž bych čekal, a řízení má krásně ostré reakce. Nízká hmotnost Peugeotu, poměrně krátké odstupňování jednotlivých převodů a výborná trakce přední nápravy, to jsou věci, které se mně vryly do paměti. Ani s tou zákeřnou přetáčivostí při ubraném plynu uprostřed zatáčky to není tak hrozné. I když …

Být ta 205 GTI moje, a ne mého kamaráda, který na její renovaci strávil spoustu hodin tvrdé dřiny, asi bych zkrátka jezdil ten zakroucený úsek v lese sem tam a postupně zrychloval a zrychloval. Tohle autíčko vás k rychlosti a k řádění, třeba na menším závodním okruhu, přímo vybízí. Bavila by mne moc i přesto, že vím, jak není úplně lehké tohle auto udržovat v chodu a jak velký průšvih by to byl poslat ho kvůli klukovské rošťárně někde zadkem do příkopu. Karosářské díly totiž ani ve Francii zase až tak snadno k sehnání nejsou. A to auto k malé divočině za volantem prostě přímo vybízí.

Tohle je moje trojice dostupných youngtimerů z oblíbených osmdesátek. Jistě byste našli mnohé jiné a pochopitelně lovili i v jiných vodách než u sportovních vozů. Třeba takový luxusní Bentley Brooklands, anebo skromnější Mercedes třídy S W126 zvaný „Číňan“, to jsou také přímo slastné možnosti k cestě zpět do minulosti s velkou dávkou šarmu a radostného úsměvu na tváři. Můj kolega Honza Červenka by vám o tom mohl vesele vyprávět, a víte co? Zůstaňte naladěni, na Garáži se „Číňan“ totiž brzy objeví.