Vědci z ČVUT se podílí na vývoji autonomních aut pro Toyotu

Na první pohled nepoznáte, jestli tu píší noviny, dělají účetnictví, nebo vyvíjejí autonomní řízení, které jednoho dne bude možná používat celý svět. Pokud totiž čekáte laboratoř ve stylu aerodynamického tunelu, budete zklamaní. Algoritmy pro autonomní vozidla se vyvíjí jen v počítačových programech.

„Specializujeme se na počítačové vidění a zpracování obrazu z kamer. Zaměřujeme se přitom na data z okolí automobilu, která nelze mít pevně v mapě, tedy na věci, které se pohybují,” popisuje profesor Jiří Matas, který šéfuje české laboratoři, jenž je součástí celosvětové Toyota Research Lab. Dodává, že tato práce nekončí jen u chodců, ostatních pohybujících se aut nebo zvířat. Je totiž potřeba brát neustále v úvahu nové a nové skutečnosti: „Nyní zkoumáme situace typu, že na vás někde začne padat kamení a podobně. Nedávno jsme například museli zapracovat chodce nesoucího kajak,” říká Matas.

Pražská pobočka Toyota Research Lab funguje od roku 2003. „Tehdy jsme byli rádi, že dokážeme rozpoznat dopravní značky, tedy ploché, dobře viditelné barevné plochy jednoduchých geometrických tvarů. Dnes už jsme schopni detekovat většinu aut, autobusů, kol, vlaků, lidí a mohou klidně probíhat testy v reálném prostředí za běžného provozu,” vysvětluje profesor Matas. Tyto testy Toyota provádí v Japonsku, ve svém Toyota City. I tam teď ale české síly poprvé dosáhly. „Teprve teď po dvanácti letech máme poprvé jistotu, že náš algoritmus bude testován v Japonsku. Jeden z našich pracovníků Štěpán Udržálek už je tam a podílí se na implementaci našich poznatků do počítače, který bude součástí automobilu,” vypráví Matas.

„Myslím, že už docela brzy se dočkáme prvních autonomních aut,” odpovídá šéf laboratoře a vedoucí Fakulty elektrotechnické ČVUT na otázku, jestli autonomní vozy někdy skutečně nahradí ty současné. „Zpočátku bude možné používat autonomní řízení na dálnicích, které jsou jasně ohraničené, dobře udržované, nejsou tam chodci ani auta v protisměru. Potom se bude postupně rozšiřovat na další komunikace,” myslí si Matas a předpovídá: „Čekám, že nejprve budou drahá auta s určitým stupněm autonomie, možná nákladní auta, kde cena není tolik rozhodující. Potom přibudou certifikované silnice a třeba nastane stav, že v některých oblastech nebudou moct lidé vůbec řídit.” A je přesvědčený, že to bude jen dobře. Podle něj totiž budou spolu navzájem komunikovat právě auta a jejich reakce budou rychlejší, což by mělo zajistit plynulejší provoz především ve městech a snížit nehodovost. „Všechna auta v koloně budou schopná začít brzdit hned, jakmile první v řadě uvidí překážku. Stejný systém pomůže třeba i při rozjíždění na křižovatce. Pokud nebude potřeba řidiče, možná také celkově ubude aut a lidé budou více využívat sdílenou ekonomiku a půjčování vozů.“ Samotný přechod od klasických k autonomním autům bude podle něj od chvíle uvedení na trh trvat patnáct až dvacet let, což je průměrná životnost auta, která řidiče motivuje k pořizování nového vozu.