Test ojetiny Opel Insignia B: Nechcete ji raději než Passat?

Když se řekne „velký kombík pro rodinu“, všichni si automaticky vybaví Passat, Superb nebo občas ještě Mondeo. Na Opel Insignia se ale, čert ví proč, zapomíná. První generace při tom byla slušné a spolehlivé auto. A ta druhá její pověst rozhodně nekazí, spíše naopak. Napravuje totiž hlavně ergonomické a kvalitativní nedodělky v interiéru.

Insignia má všechno, co můžete potřebovat: veliký vnitřní prostor, objemný a využitelný kufr, často bohatou výbavu, slušný podvozek a jízdní vlastnosti a podle všeho i spolehlivou techniku. Aspoň tedy prozatím. Atraktivní je i výběr verzí a motorizací. Opel vždycky uměl nabídnout skoro všechny myslitelné kombinace.

Přísnější emisní normy a hlavně složitější procesy homologace však značku donutily tu nabídku trochu osekat, ale i tak si pořád u Opelu vyberete. Pro naše účely, tedy pro test ojetiny, jsme ale hledali co nejlevnější Insignii, takže vrcholný diesel „v plné náloži“ se čtyřkolkou a automatem to nebude.

Na test jsme si v Auto ESA půjčili Insignii B v karoserii kombi s motorem 1.6 CDTI o výkonu 100 kW a s manuální převodovkou. Vůz z roku 2017 měl v době testu najeto reprezentativních 144 000 km a prodejce za něj chtěl 365 000 Kč. Toho času to byla nejlevnější Insignia druhé generace v českých bazarech.

Ojetých Insignií druhé generace je v inzerátech zhruba stovka, ceny začínají nad 350 000 Kč. Zajímavé je, že i přes fleetový charakter auta není nouze o zážehové motorizace, kterých je několik desítek. Zatímco diesely mívají po čtyřech letech najeto klidně přes 120 000 km (nejvíce ojetý kus v inzerátu má aktuálně najeto 159 000 km), ty benzinové mohou mít do 50 000 km.

Rozpočet 450 000 Kč by měl stačit na tříletou Insignii s dvoulitrovým dieselem, automatem, bohatou výbavou a nájezdem do 100 000 km. Nejsou ale výjimkou plně vybavené vrcholné verze s cenami kolem 700 000 Kč. Za 700 tisíc koupíte i novou skladovou Insignii s benzinovým dvoulitrem a automatem (což se takhle na papíře jeví jako skvělá nabídka). Ovšem ani ty levnější, skromnější a více ojeté kusy nebývají špatně vybavené.

A jak si ojeté Insignie stojí v bazaru? Odpovídá Filip Kučera z Auto ESA: „O mladší manažerské kombíky je u nás velký zájem. Za méně než polovinu ceny nového pokryje vůz této velikosti celou řadu zákaznických požadavků. Může dál reprezentovat při práci a zároveň skvěle poslouží aktivním lidem nebo rodinám s dětmi ve volném čase. U nás nabízené kombíky střední třídy pocházejí převážně z firemních flotil, což znamená, že bývají dobře vybavené a mají za sebou veškerou předepsanou servisní péči. V popředí zájmu je již zcela tradičně Škoda Superb Combi, hned za ním následuje Passat Variant, pak BMW řady 3 Touring a Ford Mondeo kombi. Opel Insignia Sports Tourer je v této velké konkurenci u nás číslo pět. Toto pořadí prodejnosti však nic nevypovídá o cenách. Obecně lze říct, že Insignia je levnější alternativou k Superbu a BMW 3 a srovnatelnou alternativou k Passatu a Mondeu. U mladších vozů však do ceny ještě významně zasahují prvky příplatkové výbavy, proto jsou ceny v této kategorii rozptýlenější.“

Druhou generaci Insignie jsem měl vždycky rád. Líbil se mi její uklidňující jízdní projev a to, že si nehraje za každou cenu na sportovnost. Povahou mi připomíná starší mercedesy, volva (z doby, kdy ještě Volvo dělalo normální auta) nebo americká auta. Nechce závodit, ale rychlá být umí (pokud má odpovídající motor a ne naftovou šestnáctistovku). Ale především je pohodlná a kultivovaná.

Samozřejmě ty novinářské verze vždycky vypadaly jinak než pak to, co si lidé a hlavně firmy kupují. Testovaná bazarovka je tak pravý opak novinářské Insignie: má základní motor, manuální převodovku a skromnější úroveň výbavy. Ovšem nic důležitého tu nechybí. Moderní infotainment je srozumitelný, důležité funkce mají své vlastní tlačítko (třeba podsvícení přístrojů se stále obsluhuje samostatným mechanickým kolečkem a ne zdlouhavým proklikáváním hluboko v palubním menu) a jediné, co bych uvítal, je nějaký centrální vypínač, kterým se vypnou všechny ty otravné eurounijní výmysly, jako je varování před překážkou, udržování v pruhu a systém stop/start.

Především mě ale příjemně překvapil stav interiéru. Možná si pamatujete, že první Insignia, hlavně před faceliftem, působila dost lacině. Interiér druhé generace se ale dost posunul a testované auto uvnitř působí pořád jako nové. Volant není ošoupaný, skvělé a pohodlné sedačky mají stále pevné bočnice (ano, Opel sedadla vždycky uměl, a ani to nemusí být ta příplatková AGR) a auto nevrže.

Zlepšila se také kalibrace spojky a řazení už není taková obtěžující činnost jako u prvních Insignií před více než deseti lety, i když osobně bych chtěl Insignii raději s automatem. Už kvůli tomu, že Opel ve voze segmentu D, na rozdíl od koncernu VW, používá příjemnější a komfortnější automat s hydrodynamickým měničem. A ten bude proti dvouspojkovým převodovkám určitě i spolehlivější.

Naftová šestnáctistovka není zázrak dynamiky (a za studena ani kultivovanosti), ale kdo nechce závodit v levém pruhu na dálnici, asi mu takový motor stačit bude. Tohle auto ještě nepotřebuje doplňovat AdBlue, stačí mu necelých šest litrů nafty na 100 km a dlouhé cesty zvládá s naprostým přehledem. Vlastně jediným rušivým elementem u testovaného auta bylo charakteristické bušení od kol značící unavená ložiska. Ale to se dá vyřešit při prvním servisu, kterého se stejně už testovačka dožaduje. Co si tak pamatuji, Insignia B byla vždycky tichá a kultivovaná.

Jedná se ještě o docela mladé auto a prozatím světem nekolují nějaké katastrofické příhody. Výrobce spíše řešil jen drobnosti a nedodělky v rámci svolávacích akcí, například těsnění v hlavním brzdovém válci, uchycení palivové nádrže a vedení paliva, vlhkost v jednotce centrálního zamykání a únik oleje na výfukové svody. Občas ještě odejde snímač polohy plynového pedálu. Podle VIN auta v servisu Opelu zjistíte, jestli se vašeho auta svolávačky týkaly.

Na stavu motorů se projeví především to, s jakou pečlivostí majitel přistupuje k servisu. Neděláme si ale iluze o tom, jak to řeší manažeři fleetů, takže olejové intervaly až 30 000 km (nebo jeden rok) jsou asi vytěžovány na maximum.

Naftová šestnáctistovka proslula spíše zaneseným ventilem EGR, ale vážnější problém mohou být natažené řetězové rozvody, což potkává hlavně auta s manuálem. Vadná regulace turba postihuje sporadicky kdejaký motor. V motoru je pět litrů oleje, takže nezdegraduje tak rychle jako třílitrové náplně jinde, ale i tak ho měňte včas, ideálně po 15 000 km, pokud jezdíte často krátké trasy.

Naftový dvoulitr je solidní motor a při nešizeném servisu a rozumném zacházení slibuje vysoké nájezdy. Praskající těsnění olejového čerpadla (a riziko zadření) se týká verze A20DTH v minulé Insignii, tady už to snad bude vyřešené. Servisy těsnění většinou měnily preventivně po 150 000 km nebo šesti letech. Vlastně jediné, co se řeší, bývá opotřebený dvouhmotový setrvačník a centrální vypínací ložisko spojky. Diesely se do září 2018 obešly ještě bez AdBlue, ale zatím se vstřikováním močoviny u Opelu problémy nejsou. Jsou to ale další čidla, další zařízení… Takže je otázka, co to udělá třeba za pět, deset let a 300 000 km. Jinak nádrž na AdBlue má objem 15 litrů a dle Opelu vydrží zhruba na 2 400 km.

Benzinové motory asi nebudou nejvyhledávanější, ale třeba s přeplňovaným dvoulitrem je Insignia opravdu zajímavé auto. Kdo toho moc nenajezdí, asi nebude spotřebu 9 až 10 litrů na 100 km tolik řešit. Dvoulitr s turbem sice slibuje 260 koní a 400 Nm, ale v kombinaci s měničovým automatem a vyššími odpory standardně dodávané čtyřkolky nepůsobí tak dynamicky, jak by parametry napovídaly. Pocitově je vláčný a klidný jako atmosférický šestiválec. Osobně se mi tenhle motor líbí. Když jsem kdysi tuhle Insignii testoval jako novou, překvapilo mne, že delší trasy šly absolvovat se zhruba osmilitrovou spotřebou. V bazarech je tahle verze ale vzácná.

Narazíte také na benzinovou šestnáctistovku, případně na patnáctistovku. Volitelně šlo mít automat s měničem, častěji se ale setkáte s levnější verzí s manuálem. Šestnáctistovka s výkonem 200 koní jede moc hezky, příhody s prasklými písty se týkají především Aster (a hlavně motoru 1.4 Turbo). Přesto tenhle motor lépe běží na osmadevadesátku, nedochází pak k ničivým samozápalům. Díky větší olejové náplni (5,5 l) nedegraduje olej tak rychle, přesto měňte včas (po 15 000 km).

Patnáctistovka B15XFT (121 kW a 250 Nm) jede slušně, v kombinaci s automatem by mohlo jít o příjemný a velmi kultivovaný pohon. Na rozdíl od koncernových aut tu totiž není ucukaná dvouspojka s hrozbou padesátitisícového servisu po 100 000 km, ale klasický měničový automat, ve kterém stačí preventivně každých 60 000 km vyměnit olej. Preventivně přistupujte i k servisu čtyřkolky, ať funguje.

Základní nastavení podvozku je komfortní a na českých silnicích dobré, a protože Insignia není ani na adaptivním podvozku ve sportovním režimu nějak přehnaně uskákaná, spíše bych zůstal u ojetiny u standardního a servisně méně náročného (čti levnějšího) řešení s konvenčními tlumiči. Sada adaptivních tlumičů totiž stojí kolem čtyřiceti tisíc korun na celé auto (stejné je to ale třeba u Superbu nebo Passatu), standardní tlumiče čtvrtinu.

Testované auto mělo naprosto skvěle fungující LED světla vpředu s automatickým cloněním protijedoucích aut. V Astrách občas LED světla zazlobila, ale jsou to jednotlivé případy. Každopádně oprava LED světla není nic levného, výrobce v záruce měnil celý světlomet. Naopak mlžení LED světel je vrozená vlastnost, protože „ledky“ netopí jako klasické žárovky. S tím se potýkají snad všechna nová auta s diodovými světly.

Celkově s elektronikou problémy zatím nebývají, falešné poplachy přednárazového systému (který si plete zaparkovaná auta s provozem) a čtení dopravních značek snímající samolepky na korbách nákladních aut je rovněž klasika, která se děje i u Mercedesů za pět milionů. Takže to lze Opelu odpustit.

Základní naftová šestnáctistovka není drak, ale na klidné přesuny stačí, bere šest litrů na 100 km a prozatím je spolehlivá, pokud dostává pravidelný servis. Právě pečlivost údržby bude do dalších let klíčová. Minulá generace Insignie ale ukázala, že když se staráte, vydrží opravdu dlouho. Osobně bych si Insignii raději koupil v jiné verzi (silný dvoulitr s automatem), ale takové auto bude nyní minimálně o sto tisíc dražší. Uvidíme za pár let, ale prozatím je Insignia druhá generace opravdu dobrá ojetina.