Slavní designeři: Gale Halderman byl otcem Fordu Mustang

Gale Halderman pocházel z farmářské rodiny z malého městečka Tipp City v Ohiu a od malička rád kreslil. Studoval školu umění v Daytonu a ještě jako teenager během studií zajel osobně do centrály Fordu, bez životopisu či složitého předchozího ohlášení, jen aby ukázal nějakou svou práci. Dobře věděl, že do centra designu pro Ford, Lincoln a Mercury přijímají každoročně jen pár absolventských uchazečů. Když vytáhl své oblíbené voskovky, korporátní manažeři v oblecích se podivovali. „V Ohiu se načrtávají skici voskovkami,“ vtipkoval odvážný uchazeč. A že mu to šlo od ruky skvěle! Práci dostal rovnou, ale pod podmínkou, že dostuduje.

To bylo ještě v časných padesátých letech. Jeho učitelem na střední umělecké škole byl jistý Read Viemeister, designer extravagantního a revolučního automobilu Tucker z roku 1948. Tucker je se svým přídavným světlometem uprostřed čelní masky jedním z nejodvážnějších a nejzajímavějších amerických automobilových designů.

Gale původně automobilové karoserie kreslit nechtěl, měl touhu stát se dobrým kaligrafikem, ale osobnost jeho učitele na ohijské střední škole pohnula kolo osudu jinam. Ostatně, sám Read Viemeister se pak dlouho poté, v šedesátých letech, rád pyšnil tím, že jeho žákem byl zrovna jeden jistý farmář, který stvořil design nejpopulárnějšího amerického sportovního auta všech dob. Mustangů se vyrobilo za dlouhá léta tolik, že se v nějakém alespoň jednou v životě svezl skoro každý, a to nejen v Americe.

Inženýři to mají ve velkých automobilových korporátech často těžké. Kolik těch úžasných příběhů, na jejichž konci stálo nakonec komerčně úspěšné auto, známe? Důležitá auta historie vznikala často pokoutně v soukromých garážích zaměstnanců, kteří na projektech dělali až po běžné pracovní době.

Nebýt nadšenců, nevznikl by třeba vůbec v osmdesátých letech trojkový kombík od BMW nebo v devadesátých BMW Z3 Coupe, ale podobných příkladů bychom našli spoustu i jinde. Každá automobilka nějaký takový nápad v „šuplíku“ pamětí svých zaměstnanců ukrývá. A ačkoli to může někomu připadat neuvěřitelné, Ford Mustang neměl v začátcích rovněž na růžích ustláno.

Za všechno mohl jeden chytrý markeťák od Fordu, jistý Hal Sperlich, kterému to pálilo, uměl mistrně vystihnout aktuální potřeby doby a dokázal nalézt díru na trhu. Byl to on, který doopravdy projekt Mustangu prosadil. Přitom Ford se Sperlicha docela neuváženě „zbavil“ o dvě dekády později, aby posléze prodal konkurenčnímu Chrysleru nápad s rodinným minivanem. Ford o takové auto nestál, myslel si, že kdyby pro něj trh existoval, GM by ho už dávno udělalo. A v GM si jistě mysleli to samé, akorát o Fordu. Správní rada Chrysleru se nechala přesvědčit a světu se ukázal Dodge Caravan, který pomohl korporaci od jistého pádu do propasti.

A příběh Fordu Mustang je velmi podobný, jen se datuje zpět do samého začátku šedesátých let. Henry Ford II. nechtěl zopakovat debakl s Edselem, ale dobře věděl, že značka potřebuje nějak oživit a zatraktivnit svou nabídku, která byla doposud šedým průměrem. Lee Iacocca, Haldermanův i Sperlichův tehdejší šéf, své zaměstnance podporoval. Věřil, že Gale nakreslí auto, které se nakonec Fordovi líbit bude, a byl stejně jako Sperlich přesvědčený, že trh bude pln nedočkavých zákazníků.

Gale ve svém úplně posledním rozhovoru pro média v hale svého vlastního muzea v Ohiu sype jednu úžasnou historku za druhou. Neměli to lehké. Panu Fordovi se musel návrh líbit. Jedině tak mohl mít projekt šanci na to získat zelenou. Gale načrtl řidičovu stranu auta, Sperlich tu druhou, přední část vymysleli společně a po vypjaté týdenní práci skutečně měli model, který se mohl „starému“, tedy řediteli, ukázat. Mimochodem, ve svém vyprávění Gale Halderman nejednou zdůrazňuje, že si nikdo tehdy nedovolil k Fordovi mluvit familiárním tónem ani Iacocca ani nikdo další. Henry Ford II. si udržoval vždy velký odstup. A jeho slovo platilo. Když se na hliněný model zadíval, bylo vidět, že se mu líbí.

„Schválení ode mne nečekejte, nicméně, pánové, nenechte se rušit a pokračujte v práci,“ řekl tehdy Henry Ford. To už bylo z půlky vyhráno. Na Mustangu, jehož původní jméno mělo ve skutečnosti být Cougar, směli dál pokračovat. Označení podle slavné americké horské kočky se nakonec dostalo ke slovu až v samém závěru šedesátých let s luxusním provedením na shodné téma – vozem Mercury Cougar. Typickou siluetu s reliéfem cválajícího divokého koně vyrobil ze dřeva jeden z členů tvůrčího týmu, velký fanoušek dostihů. Dřevěná plaketa se siluetou koně v chromovém rámečku se už od dob prvního hliněného modelu, na který jej Gale a jeho lidé umístili, nezměnila.

Cválající Mustang přežil v nezměněné podobě přes pětapadesát let a zůstává na maskách chladičů Mustangů stále na stejném místě, kde běžně u Fordu naleznete logo s modrým oválem. A koník není zdaleka jediným zásadním prvkem, který Ford Mustang dělá Mustangem. Boční linie s výrazným hokejkovým zakončením s žebrovaným průduchem v zadním blatníku podtrhuje dynamiku auta a trojice obdélníkových zadních lamp znamená, že si Mustang, který vás právě předjel na silnici, s ničím jiným nespletete.

Tenké nárazníky jsou opticky součástí auta. Převis dlouhé kapoty a zapuštěné kulaté hlavní přední světlomety jsou spolu s velkou maskou chladiče dalšími jasnými poznávacími znaky koníka z Michiganu. Málokdo by i ve své době poznal, že pod slupkou krásné karoserie nalezne střeva z obyčejného Fordu Falcon.

Mustang musel být levný, na jeho vývoj Lee Iacocca žádné extra peníze z korporátu nezískal, a tak si tým tvůrců musel poradit, jak jen to šlo. A v závěrečné fázi stejně zjistili, že nesplňují mnohé z tehdy platných konstrukčních standardů firmy Ford. Gale musel chodit a přesvědčovat různé další lidi od Fordu, aby se věci pohnuly tam, kam potřeboval. Jinak Mustangu hrozilo, že by dostal dozadu třeba ošklivý bezpečnostní nárazník, který by dokonale zničil harmonické vzezření celku. Jenže každému, komu ve Fordu prototyp ukázali, se Mustang líbil, a nechyběla tak nebývalá snaha, aby se do sériové výroby podíval.

Gale měl už tehdy, před představením vozu v roce 1964, ještě připravený „Fastback“. Rozpočet na vývoj už žádný nezbyl, tak ho s kolegy stavěli v části dílny, kam nikdo ze šéfů nechodil. Postavili kompletní karoserii, kterou oblékli do červené barvy. Když byl fastback hotový, přikryli ho plachtou a pozvali Lee Iacoccu. Když ho uviděl, kroužil kolem auta sem a tam a potahoval ze svého oblíbeného doutníčku. Zkrátka, byl z něj unesen. Prohlásil, že tohle musí do výroby jít, ať se děje, co se děje, a potřebné finance opravdu sehnal. A jestli v něčem ve Fordu Lee Iacocca exceloval, bylo to umění získat celé vysoké vedení managementu Fordu na svou stranu.

Mustang nebyl jenom pohledný a chytlavý, ale strefil se ve správný čas do správného vkusu. Sporťák „pro sekretářky“ se stal fenoménem doby a představoval to, co na Americe šedesátých let dodnes obdivujeme. Drtivá většina Mustangů nebyla doopravdy rychlá. Měly třístupňové automaty a šestiválce, místo dnes tak žádaných bublavých osmiválců. Jenže pak přišel Carroll Shelby, který by snad po závodní dráze naučil lítat i dubová vrata, a Mustang se tak stal nejen krásným lifestylovým doplňkem muže střední třídy ve středním věku, ale i pořádným sporťákem pro pravé chlapy. A nebýt Galea Haldermana, skromného chlapíka z farmy kdesi v Ohiu, nemohli bychom dnes obdivovat aktuálně již šestou generaci nestárnoucího černého divokého koně, plnokrevníka z rodu Mustangů.